Článek
Vzniká tak jeden z nejpozoruhodnějších geologických útvarů planety – Viktoriiny vodopády, domorodým názvem Mosi-oa-Tunya, v překladu „Kouř, který hřmí“. Vytvářejí největší souvislou stěnu padající vody na celém světě a jsou největšími (nikoli však nejvyššími) vodopády Afriky. Když jsem k nim přicestoval poprvé, byl jsem udiven hned dvakrát – jednak jejich velkolepostí, a také tím, že jsem si je mohl prohlížet téměř sám.
Od roku 1989 jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO díky mimořádné geologické hodnotě, unikátním geomorfologickým procesům i výjimečné krajině. Viktoriiny vodopády se nacházejí na hranici Zambie a Zimbabwe. Celková šířka vodopádů je úctyhodných 1 708 metrů a maximální výška 108 metrů. Maximální průtok po období dešťů na horním toku Zambezi je 500 milionů litrů vody za minutu!
Největší vodní opona planety
Při porovnání „nej“ světových vodopádů bývá často uváděn venezuelský Angelův vodopád nebo argentinsko-brazilské vodopády Iguazú. Rozdíl spočívá ve sledovaných parametrech: Angelův vodopád ve Venezuele je nejvyšší, respektive nejvyšší s volným vodopádem, protože nejvyšší vodopád bez kritéria volného vodopádu je v Africe; Iguazú jsou nejširší soustavou vodopádů; Viktoriiny vodopády však představují největší souvislou stěnu padající vody, protože téměř celá šířka řeky Zambezi padá najednou do jediné úzké soutěsky.
Geologie: vodopád, který neustále ustupuje
Jedním z nejzajímavějších aspektů je geologický pohyb vodopádu. Před asi 180 miliony let pokryly oblast mohutné výlevy čedičových láv. Vznikla rozsáhlá bazaltová plošina, která byla později rozlámána systémem tektonických puklin. Tyto pukliny byly vyplněny měkčími horninami. Řeka Zambezi postupně vyhlubovala měkčí výplně, odnášela materiál, vytvářela stále nové soutěsky a posouvala čelo vodopádu proti proudu. Výsledkem je dnešní systém osmi klikatých soutěsek, které představují jednotlivé historické polohy vodopádů. Jinými slovy – dnešní vodopády nejsou na svém původním místě. Jsou pouze nejnovější etapou geologického procesu pokračujícího dodnes. Geologové předpokládají, že současná hrana vodopádů nebude existovat stále. Na západním okraji u Devil's Cataract již vzniká nová linie eroze. Za desetitisíce let patrně současný okraj zmizí, vznikne nová příčná puklina a celý vodopád se posune dále proti proudu. Letecké snímky již dnes naznačují budoucí trasu nové soutěsky.
Extrémní sezónní rozdíly
Málokterý velký vodopád na světě se během roku mění tak dramaticky. V období dešťů (únor–květen) může průtok přesahovat 8 000 m³/s. Do vzduchu přitom stoupá oblak vody, vysoký až 500 metrů, viditelný až ze 30–50 kilometrů, doprovázený nepřetržitými duhovými efekty. V období sucha (září–listopad) může průtok klesnout pod 300 m³/s. Na zambijské straně se potom objevují celé úseky skal bez vody. Proto mohou fotografie pořízené v různých měsících působit dojmem, že zachycují dvě odlišná místa. Pokud k vodopádům dorazíte v období dešťů, uvidíte z nich jen okraj, protože většinu zakrývá mlžný oblak, který dal vodopádům své místní jméno. V období sucha je sice průtok vody mnohem menší, ale jedině tehdy si vodopády pořádně prohlédnete.
Deštný les vytvořený samotným vodopádem
Jedna z největších biologických zvláštností spočívá v tom, že vodopády vytvořily vlastní mikroklima. Permanentní vodní mlha udržuje téměř stoprocentní vlhkost, umožňuje růst stále zeleného lesa a vytváří podmínky podobné tropickému deštnému lesu uprostřed jinak mnohem sušší krajiny. Řada rostlin zde přežívá pouze díky nepřetržitému vodnímu aerosolu. Pokud by se vodopád posunul, tento specifický les by postupně zanikl.
Méně známé archeologické objevy
Území není významné pouze geologicky. Byly zde nalezeny kamenné nástroje staré až 3 miliony let, připisované populacím rodu Homo, dále artefakty střední doby kamenné, dále také datací mladší lovecké nástroje a hojné doklady dlouhodobého osídlení oblasti. To znamená, že okolí Viktoriiných vodopádů patří mezi nejdéle člověkem obydlené krajiny jižní Afriky. Zambijské tradiční kultury a náboženství jsou velmi rozmanité a bohaté, zajímavé je například živé umění kuyabila. V Zimbabwe potom za připomenutí stojí ohromné Velké Zimbabwe. Dnes žijí v oblasti vodopádů na zambijské a zimbabwské straně především Tongové, Tokalejové, Loziové, Ndebeleové a v menších počtech další etnika. Jejich tradičním kulturám a náboženstvím jsem se věnoval v samostatných textech, zde jen připomenu, že nejrozšířenějším náboženstvím mezi tamějšími obyvateli je dnes křesťanství (v mnoha denominacích).
Unikátní fauna
Soutěsky představují významná hnízdiště několika vzácných druhů ptáků. Mezi nejvýznamnější patří sokol taita (Falco fasciinucha) a orel damaní (Aquila verreauxii). V okolí lze dále pozorovat hrochy, krokodýly nilské, slony, buvoly, antilopy a více než 400 druhů ptáků.
David Livingstone
Prvním Evropanem, který vodopády popsal, byl roku 1855 skotský misionář a cestovatel David Livingstone. Pojmenoval je po britské královně Viktorii. Domorodé obyvatelstvo však používalo název Mosi-oa-Tunya, jenž dnes zůstává oficiálním názvem na zambijské straně.
Další zajímavosti
Hluk vodopádů může přesáhnout 100 dB v jejich bezprostřední blízkosti. Nad vodopády téměř nepřetržitě vznikají duhy, za určitých podmínek dokonce i vzácné měsíční duhy. Jediným odtokem z první soutěsky je štěrbina široká přibližně 110 metrů, kterou musí protéci veškerá voda řeky Zambezi. Systém soutěsek pod vodopády dosahuje délky přibližně 120 kilometrů.
Vodopády jsou nádherné a při opakované procházce kolem světa je v porovnání s dalšími mnohými přírodními zajímavostmi a krásami řadím na nejvyšší příčky. Pokud se chystáte cestovat po jižní Africe, rozhodně je navštivte.
Zdroje:
NUGENT, Chris. The Zambezi River: tectonism, climatic change and drainage evolution. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology, vol. 78, no. 1–2, 1990, pp. 55–69.
UNESCO World Heritage Centre – Mosi-oa-Tunya / Victoria Falls.
HAVELKA, Ondřej. Východní Afrikou. Praha, 2016.
Audio:
