Článek
Při svém terénním výzkumu zaměřeném na kulturní a náboženské zajímavosti Afriky občas narazím na fenomén, který nejenže je neznámý v našem prostředí, ale i v samotném srdci své existence o něm téměř nikdo neví. Takto jsem například ve střední Africe velmi dlouho hledal někoho, kdo by měl hlubší znalosti o magických figurách nikisi nkondi, které považuji za esenci tamější magicko-spirituální tradice, ale dnes je už ani tam, kde po staletí tvořily pilíř náboženského života, téměř nikdo nezná. Další takovou kulturní zajímavostí, na kterou jsem náhodou narazil v Zambii, je kuyabila – pozoruhodná forma performativní poezie etnika Tonga. Tato tradice je nejen málo známá, ale bohužel také rychle mizející.
Tongové žijí v Zambii, Zimbabwe a v menším počtu rovněž v Malawi
Tongská dívka
Poezie, která se zpívá, tančí a žije
Představa básníka sedícího ve své tvůrčí extázi nad papírem by byla v případě kuyabily mylná. Jde o nezapsanou, ústně tradovanou poezii, která získává svou existenci pouze ve chvíli svého uměleckého provedení. Verše se přednášejí za doprovodu hudby a specifického tance či hereckého projevu. Vystoupení se objevují při iniciačních obřadech, komunitních slavnostech, pohřbech i dalších událostech. Básně nejsou zapsány, ale memorovány a ústně předávány dalším generacím. To je ale dnes klíčovým rizikem budoucí existence, protože mladí lidé se do memorování dlouhých básní příliš – nebo přesněji řečeno spíše vůbec – nehrnou. UNESCO proto financuje projekt zapsání nejdůležitějších básní a eposů.
Nedílnou součástí recitace je hudební nástroj, především buben
Kuyabila je performativní umění. Často se proto přednášející také zajímavě líčí
Tradici kuyabila jsem zaznamenal pouze mezi bantuským etnikem Tongů, žijícím především v jižní Zambii a severním Zimbabwe. Tato oblast je světově známá díky úchvatným Viktoriiným vodopádům a řece Zambezi. Tongové hovoří vlastním jazykem chitonga a je jich přibližně půl druhého milionu.
Mapa oblasti s vyznačením Viktoriiných vodopádů
Viktoriiny vodopády, Zambie
Řeka Zambezi pod Viktoriinými vodopády, hranice Zambie a Zimbabwe
Pro Tongy ale tato poezie není uzavřeným uměleckým žánrem. Je současně kronikou, školou, morálním komentářem i aktuální společenskou debatou. Básník během vystoupení připomíná historii komunity, hodnotí chování jednotlivců v dějinách i dnes nebo upozorňuje na aktuální či blížící se problémy. Svou recitaci doprovází bubnováním, často také velmi specifickým bubnem, který má uvnitř táhlo, jímž se vytvářejí zvláštní zvuky podobné hlubokému lidskému hlasu, nebo i strunnými nástroji.
Přednášející se doprovázejí rytmickými nebo strunnými nástroji
Tongové jsou bantuskou etnickou skupinou
Živá encyklopedie komunity
Nejzajímavější na kuyabile je její celospolečenská funkce. Tradiční performance neslouží pouze k pobavení; je také prostředkem předávání znalostí mezi generacemi. Současní interpreti dokonce používají básně k osvětě v otázkách zdraví, nebezpečí domácího násilí nebo společenské a ekologické odpovědnosti. Jinými slovy: tam, kde evropské společnosti využívají média, školství nebo veřejné kampaně, zde po staletí fungovala živá poezie.
Kuyabila je živé – leč mizející – umění
Počet Tongů je odhadován na půldruhého milionu osob
Tongové žijí v oblasti povodí řeky Zambezi
Tato schopnost spojovat tradici s aktuálními tématy činí z kuyabily mimořádně živou kulturní formu. Nejde o muzeální relikt, ale o živý a stále aktualizovaný nástroj komunikace, který se neustále přizpůsobuje době.
Oblast je kulturně velmi bohatá. Mnohé kulturní zajímavosti ale poměrně rychle mizí
Venkov je zde stále velmi tradiční
Poezie bez knih
Problémem je, že právě sugestivní síla ústního (a nikdy nezapsaného) podání představuje dnes největší riziko přežití tradice. Mnoho mistrů kuyabily je ve vysokém věku a jejich znalosti nebyly systematicky písemně zaznamenávány. Pokud zemřou bez následovníků, zmizí s nimi celé soubory básní, rytmů a interpretačních technik. UNESCO proto nedávno podpořilo projekt systematického dokumentování tohoto kulturního bohatství v oblasti Monze a Namwala v jižní Zambii. A pokud jsme u zdejšího bohatství, na své si v jižní Zambii a severním Zimbabwe přijdou i milovníci přírody a divoké fauny. Ty už chráněné a opečovávané jsou.
Sólo setkání se slonem není žádná přeslazená romantika. Slon je buldozer, který nemilosrdně drtí vše, co mu stojí v cestě
Náš typický nocleh na dvouleté cestě stopem a pěšky napříč Afrikou
Evropská kultura často chápe poezii jako skutečnost spojenou s psaným textem. Kuyabila ukazuje zcela odlišnou tvář: poezie může existovat bez písma a její nedílnou součástí může být rytmus přednesu, melodie hlasu i specifické pohyby těla, které poezii nejen dotvářejí, ale vkládají do celku performance další významy.
Africké kulturní dědictví bylo dlouho přehlíženo a v období kolonialismu bohužel i likvidováno
Kuyabila baví a zároveň vyučuje
Právě proto je tato tradice fascinující. Připomíná, že lidská kultura není tvořena pouze monumenty, chrámy nebo slavnými texty. Někdy přežívá v jediném večerním vystoupení pod širým nebem, kde se historie, poezie, hudba a společenská zkušenost spojují v jeden celek.
Rytmus je jedním z klíčových prvků kuyabily
A možná právě proto patří kuyabila k nejpozoruhodnějším a nejméně známým kulturním fenoménům současné Afriky. Není to památka z kamene. Je to památka z mizejících hlasů.
Zdroje:
UNESCO – Inventorying of Kuyabila of the Tonga ethnic group of Zambia
HAVELKA, Ondřej. Východní Afrikou. Praha, 2016
