Článek
Když si představíme třetí odboj, často vidíme jen přestřelky na hranicích nebo politické procesy. Mezi tím se ale odehrávala každodenní, mravenčí a nesmírně nebezpečná práce – zpravodajská činnost. Aby odbojové skupiny mohly fungovat a předávat informace na Západ, musely ovládnout pravidla konspirace.
Zlaté pravidlo konspirace: Buňkový systém
Základním kamenem přežití bylo takzvané buňkové uspořádání. Zapomeňte na velké schůze, kde by se všichni znali. Odbojové sítě se organizovaly do malých skupinek (buněk) o třech až pěti lidech. Platilo tvrdé pravidlo: znáš jen svého velitele a lidi ze své buňky. Pokud Státní bezpečnost (StB) někoho zatkla, dotyčný i při tom nejbrutálnějším výslechu mohl prozradit maximálně hrstku lidí. Zbytek sítě zůstal v bezpečí a mohl dál operovat.
Mrtvé schránky: Setkání, která se nikdy nestala
Jak si předat tajné zprávy, filmy s ofocenými dokumenty nebo peníze?K tomu sloužily takzvané mrtvé schránky.
Šlo o předem domluvená a nenápadná místa ve veřejném prostoru. Mohla to být uvolněná cihla na zdi hřbitova, dutina ve starém stromě, prostor pod lavičkou v parku nebo spára za radiátorem na veřejných záchodcích.Jeden agent tam zprávu nepozorovaně vložil a udělal nenápadnou značku křídou na smluvené nároží o ulici dál. Druhý agent (takzvaný vybírač) uviděl značku, věděl, že je „pošta“ připravená, a schránku vybral. Pokud by jednoho z nich sledovala StB, nikdy by je neviděla pohromadě.
Neviditelný inkoust a šifry mezi řádky
Posílat zprávy poštou bylo obrovské riziko, protože korespondence podezřelých osob podléhala přísné cenzuře. Odbojáři proto využívali techniku tajného písma.
Na první pohled šlo o banální dopis tetičce o tom, jak se daří na statku a že úroda bude letos slabá. Mezi těmito řádky byl ale za pomoci speciálních chemikálií (nebo v nouzi i obyčejné citronové šťávy) napsán skutečný, zpravodajský text. Ten se ukázal až po zahřátí papíru nebo po přetření speciální vývojkou. Často se navíc text ještě šifroval pomocí kódovacích knih – obě strany měly například stejné vydání Babičky od Boženy Němcové a čísla ve zprávě odkazovala na konkrétní stranu, řádek a slovo v knize.
Dvojitá dna a těžké vysílačky
Nejrychlejší spojení se svobodným světem představovaly vysílačky. Nebyly to ale žádné dnešní mobily. Tehdejší přístroje byly těžké a neskladné krabice, které museli agenti chodci doslova propašovat přes zelenou hranici na vlastních zádech.
Aby se technika dala převážet po republice vlaky, vyráběla se speciální zavazadla s dvojitým dnem. Do spodní, skryté části se uložily krystaly, elektronky a dešifrovací klíče, zatímco nahoře bylo běžné oblečení. Samotné vysílání pak probíhalo v noci z půd domů, přičemž radista musel relaci omezit na absolutní minimum minut. Komunisté totiž brzy nasadili „goniovozy“ – automobily vybavené zaměřovací technikou, které kroužily ulicemi a hledaly zdroj signálu.
Toto byl jeden ze způsobů, jak hrdinové 3. odboje bojovali s komunistickou totalitou, která jim chtěla vzít svobodu. Odmítli se s tím smířit. Obyčejný kufr, lavička v parku nebo tajný inkoust se tak v jejich rukách proměnily ve skutečné zbraně odporu.
Iniciativa Zapomenutý 3.odboj
Zdroje
Archivní materiály a studie Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR)
Sborníky Archivu bezpečnostních složek (ABS)
Materiály Vojenského historického ústavu (VHÚ)
Svědectví pamětníků z databáze Paměť národa
