Článek
Pokud se budeme bavit o tom, kdo byl nejhorším předsedou vlády, kterého naše novodobá samostatná země kdy měla, existuje samozřejmě velké množství různých aspektů, podle kterých se můžeme rozhodovat. Poměrně velké množství premiérů bylo nuceno podat demisi, ať už kvůli různým skandálům, vyslovením nedůvěry, nebo vyostřující se politické situaci. Zároveň u každého bychom mohli najít více či méně škraloupů, které bychom jim mohli vytknout - důležité je ale tyto negativní věci vždy postavit na váhu proti těm pozitivním a vyhodnotit, jestli za sebou daný politik zanechal odkaz vyvolávající převážně negativní či pozitivní konotace. Zároveň je nutné jedním dechem poznamenat, že být premiérem není soutěží popularity, a proto poměrně často právě předsedové vlády, kteří byli (nebo jsou) u veřejnosti kritizovaní, učinili kroky, které naší zemi z dlouhodobého hlediska nejvíce prospěly.
Klaus i Zeman rozdělují, nejhorší ale nebyli
Václava Klause a Miloše Zemana pojí velké množství společných jmenovatelů, což je poměrně úsměvné vzhledem k tomu, že oba stáli velkou část své politické kariéry na zcela opačných stranách barikády. Oba byli poměrně výraznými premiéry, kteří byli u moci v letech, kdy se formovala naše porevoluční společnost a země procházela přerodem z komunistické diktatury k moderní liberální demokracii. Oba byli následně za více či méně podivných okolností odstaveni od moci, rozkmotřili se se svými stranami a následně se oba dostali znovu k moci z pozice prezidenta. Klaus byl dvakrát zvolen poslaneckou sněmovnou, Zeman dvakrát již v nově zavedené přímé volbě. Aktuálně pak oba, asi pod vlivem senility, inklinují k dezinformační scéně a nacisticky orientovaným stranám, které straní Rusku a přejímají protizápadní rétoriku.
První jmenovaný, tedy Klaus, rozhodně není černobílou postavou. Existuje mnoho věcí, které se mu dají vytknout, protože byl u moci v turbulentních devadesátkách, kdy naše společnost byla značně nestabilní a mnoho věcí se udělalo špatně. Klausovi je často vytýkána překotná privatizace, která samozřejmě poskytla mnoho prostoru pro korupci a pomohla vytvořit nerovnost v celé společnosti. Podivné byly i okolnosti samotného vzniku naší samostatné republiky, protože při rozdělení Československa rozehrál Václav Klaus vysokou mocenskou hru s Vladimírem Mečiarem a uzurpoval pro sebe velkou část moci v novém establishmentu. Zároveň se ani nedá říct, že by v případě Klause šlo o někoho, kdo by byl věrný svým ideálům a tvrdě za nimi stál - o několik let později se totiž spojil s Milošem Zemanem, tedy představitelem naprosto opačného světa, a díky opoziční smlouvě mu umožnil vznik vlády. Jedním dechem je ale nutné dodat, že Klaus vedl naši zemi v době, která byla opravdu vypjatá a i díky němu byl nastartován vstup naší země do NATO a EU, což výrazně přispělo k našemu ukotvení na Západě.
Václav Klaus byl rozporuplným premiérem, zanechal po sobě ale i mnoho dobrého.
Ani Miloše Zemana není úplně jednoduché nějakým způsobem ohodnotit. Opět šlo o politika, který byl už svým vystupováním velice výrazný a už jen tím si nadělal mnoho nepřátel. Zároveň šlo ale o představitele politického pragmatismu a alfou omegou všeho pro něj byla moc - a proto se neštítil spojit s již zmíněným Klausem jenom proto, aby byl schopen sestavit vládu s dostatečnou podporou. Ani období mezi lety 1998 a 2002, kdy Zeman vládl, by se rozhodně nedalo označit za klidné - společnost ještě nebyla stabilizovaná a vyrovnávala se s mafiánskými praktikami, které tu rozbujely v uvolněných devadesátkách, kdy stát po ztrátě moci nedokázal držet otěže pevně v rukou. Právě i Zemanova vláda přispěla ke stabilizaci a ač si o něm i kvůli jeho představení v roli prezidenta můžeme myslet cokoliv, i on přispěl k tomu, že jsme se zvládli odpoutat od své minulosti a začali budovat svou silnější pozici mezi demokraticky smýšlejícími zeměmi.
Zpětnou optikou je možné říci, že Klaus se Zemanem jsou rozhodně nejvýraznějšími a nejzapamatovatelnějšími politiky naší samostané země. Oba byli u vzniku stran, které dlouhé roky reprezentovaly v naší zemi rozdělení mezi pravicí a levicí a oba následně dokázali svůj politický kapitál proměnit i ve dvě funkční období v roli prezidenta. Odkaz, který za sebou zanechali, je značne poskvrněný právě těmi posledními roky, kdy se začali profilovat směrem, který byl v úvodu jejich politických kariér takřka nemyslitelným. Bylo by ale krátkozraké a pokrytecké je označit za vyloženě negativní osobnosti naší historie, protože bez nich by naše země pravděpodobně nepřestála těžká období tak dobře - v době přerodu naší společnosti bylo zapotřebí charismatických lídrů a ač můžeme mít proti těmto dvěma mnoho výhrad, právě tuto podmínku bez diskuse splňovali.
Největší soupeři pro Babiše? Gross, Rusnok nebo Paroubek
Tím se dostáváme k předsedům vlády, u kterých, alespoň dle mého názoru, poměrně jednoznačně převažují negativa nad pozitivy. Jak už bylo řečeno v nadpisu, za toho zcela nejhoršího považuji Andreje Babiše, ovšem nejprve pojďme zmínit jeho konkurenci. Všichni tři, tedy Gross, Rusnok i Paroubek, vládli poměrně krátce a to je možná dobře pro naši zemi - protože právě za jejich vlády se naše republika nikam neposouvala a vláda naopak činila kroky, které byly po právu kritizované. Stanislav Gross byl považován za vycházející hvězdu české politiky a ve 34 letech se stal nejmladším premiérem naší země, doběhlo ho právě přílišné sebevědomí a elitářství. Byl donucen podat demisi kvůli kauze související s financováním svého bytu, během jeho vlády se pak ke slovu dostávalo velké množství zájmových skupin a sám Gross po několika letech v osobní zpovědi přiznal, že ne všechny věci, které dělal, byly eticky a morálně správné. Právě on tak byl takovým českým politickým Ikarem, který letěl moc blízko Slunci a to zapříčinilo jeho rychlý a tvrdý pád.
Grosse ve funkci nahradil právě Jiří Paroubek, který se z mého pohledu společně s Mirkem Topolánkem stal dokladem naprostého úpadku české politické kultury. V případě Paroubka považuji jeho hulvátsví za naprosto alarmující, jeho vládu navíc doprovázela naprostá absence snahy se domluvit s tehdejším prezidentem Klausem, která způsobila velkou neefektivitu a rozháranost celé vlády. K vidění navíc byly klasické levicové populistické kroky, které ale na dlouhé roky zatížily státní rozpočet. Paroubek svou image moc nevylepšil ani následně, kdy se rozhodl shodit Topolánkovu vládu ve chvíli, kdy jsme předsedali Evropské unii a tím výrazně poškodil naši reputaci v Evropě. V případě Jiřího Rusnoka pak šlo o jeho pochlebování Miloši Zemanovi - Rusnok byl totiž coby předseda úřednické vlády jmenován po pádu Petra Nečase jeho vláda bez důvěry byla u moci dlouhých sedm měsíců, kdy učinila mnoho kroků, kterými šla na ruku právě Zemanovi. Rusnokovi tak lze po právu vyčítat především to, že díky své slabosti byl pouze figurkou v Zemanově mocenské hře a pomohl k destabilizaci naší společnosti i celkové politické situace.
Tím se plynule dostáváme k Andreji Babišovi, který pokazil, co mohl a navíc tak učinil v době, kdy naše země díky konjuktuře disponovala největším potenciálem na rozmach. Nejenže Babiš z pozice ministra financí zevnitř destabilizoval vládu Bohuslava Sobotky a tím ji částečně paralyzoval, po svém nástupu k moci v roli premiéra rozjel spirálu populistických a drahých kroků, které byly jednoznačně protiinvestiční, což je v takové době skoro zločin. Zatímco se Babiš soustředil na zvyšování mandatorních výdajů a rozdával přebytečné peníze na všechny strany, aby si koupil voliče, ekonomická situace se postupně zhoršovala. Místo toho, aby Babiš stát připravil na těžší časy a buď vytvořil finanční rezervu, nebo alespoň investoval peníze do projektů s dlouhodobější návratností, soustředil se pouze na kroky, které mohly zvětšit jeho voličskou základnu. Jaký je tedy vlastně odkaz, který za sebou Babiš zanechal? Chaotický management státu během covidu?
Vláda tohoto slovenského oligarchy za sebou nechala spáleniště, se kterým musel od začátku pracovat současný kabinet. Roztočil spirálu inflace, která se začala rozjíždět už před jeho odchodem, ovšem jak známo, inflace se projevuje se zpožděním - Babišovy kroky tedy způsobily, že současná vláda se musela potýkat s jednou z nejhorších inflačních situací v naší novodobé historii. Babišovy knížecí rady o tom, že za jeho vlády, kdy díky ekonomické situaci na všechno bylo víc peněz, se toho dělalo více pro lidi, jsou tak naprosto demagogické a jen díky nevzdělanosti jeho voličského elektorátu mu to prochází. Nebudu tu psát, že Babiš nerozumí ekonomice, protože tomu tak možná není - na každý pád mu to ale je úplně jedno. Nepochybuji o tom, že jeho motivací při vstupu do politiky byl čistě osobní prospěch a pohlazení vlastního ega. Opravdu si nemyslím, že kdy přemýšlel nad tím, co po sobě zanechá a jestli z jeho kroků budou těžit další generace. Další generace jsou mu totiž úplně jedno, protože další generace mu v současné chvíli nemůžou dát hlas - Babiše zajímá teď a tady, zajímá ho, koho může podplatit v tuhle chvíli. A jelikož to všechno neplatil z vlastní kapsy, ale ze státního rozpočtu, nemuselo ho mrzet, že celou dobu jede na dluh.
Mezi nejlepší řadím Sobotku, Špidlu i Fialu
Aby tento text nevyzněl vyloženě negativně, rád bych zmínil, že během krátké novodobé historie naší samostatné země tu bylo i několik premiérů, které nejenže považuji za slušné lidi, navíc ale měli zájem na tom po sobě zanechat skutečný dlouhodobý odkaz. Vladimír Špidla byl sice u moci pouze dva roky v období mezi lety 2002 a 2004, následně mu zlomily vaz nepodařené eurovolby a vlastní strana ČSSD ho obětovala ve prospěch již zmíněného Stanislava Grosse. Šlo o politika, se kterým názorově vůbec nesouhlasím, neboť Špidla byl naprosto ukázkovým představitelem silně sociálně orientované levice - ovšem byl věrný své ideologii, prosazoval své kroky transparentně a navíc byl velice slušným politikem. Pravdou je, že právě slušnost a neochota útočit na své politické oponenty (i vně vlastní strany) možná zapříčinily jeho konec, ovšem dle mého názoru je lepší odejít s grácií, než se zuby nehty držet u moci jenom pro uspokojení vlastního ega.
Pochválit musím i Bohuslava Sobotku, jehož vládu poznamenaly vleklé spory s tandemem Babiš-Zeman. Prvně jmenovaný jeho vládu kontinuálně rozvracel zevnitř z pozice ministra financí, tehdejší prezident pak Sobotku vůbec nerespektoval a snažil se z něj udělat svou loutku. Opět, se Sobotkou coby sociálnědemokratickým premiérem ve velkém množství kroků souhlasit nemohu, ovšem opět se snažil být transparentní a celou dobu se snažil být hrází proti bezbřehému populismu, který předváděl Babiš. Sám si zpětně asi uvědomil, že jeho největší chybou byla právě spolupráce s Babišem - ten se ukázal coby naprosto nespolehlivý koaliční partner a touto nevyrovnanou spoluprací započal pád značky ČSSD, který se nezastavil dodnes. Těžko to ovšem dávat za vinu Sobotkovi. Ten se během své vlády snažil řešit i mnoho systémových věcí a nakousl několik reforem, které při lepší konstelaci mohly mít dlouhodobý pozitivní efekt, ovšem jelikož po něm přišla rozhazovačná vláda Babiše, většina z toho byla ztracena.
Ač mám k současné vládě mnoho výhrad, měli bychom si uvědomit, za jaké situace nám začala vládnout. Přišla jedna z nejvyšších inflací za poslední roky, kvůli covidu nás zasáhla ekonomická recese a jako bonus přišla válka na Ukrajině, která zásadně změnila situaci v našem geopolitickém prostoru. Pokud můžu současné vládě něco vytýkat, jsou to jednotlivosti týkající se především komunikace a také priorit, které prosazují uvnitř vlády třeba lidovci. Jasně, Petr Fiala nebude populární a většina lidí si ho asi nebude pamatovat coby nejlepšího premiéra, kterého jsme kdy měli. Jeho popularita je nízká. Co bychom ale chtěli ve chvíli, kdy musí osekávat státní výdaje, aby jeho vláda byla schopná operovat s udržitelným rozpočtem? Dle mého názoru jeho přednosti většina lidí ocení až s odstupem let a poté budou vidět nesporné úspěchy této vlády především v zahraniční politice - ať už jde o konzistetní podporu Ukrajině, úspěšné předsednictví EU nebo postoj k situaci v Izraeli. Po nějakém čase bude zřetelněji vidět, že tato vláda udělala v nejisté době opravdu mnoho, aby naše země byla vnímána coby plnohodnotný člen globálního Západu, což je v současné bezpečností situaci naprosto nezbytné.
Současná vláda má sice mnoho chyb, patří ale k tomu lepšímu, co naši republiku potkalo.
Zbytek premiérů je moc rozporuplný na to, abych je mohl zařadit zcela jednoznačně do skupiny těch, kteří si zaslouží chválu. Mirek Topolánek sice provedl mnoho dobrých politických kroků a naši zemi dobře reprezentoval v zahraničí, jeho občas až mafiánské chování a napojení na pochybné struktury ODS jeho práci ale značne sráželo. Petr Nečas měl obrovský potenciál posunout naši zemi kupředu, ovšem jeho kariéru ukončila milostná aféra okolo Jany Nagyové, která naprosto devalvovala celou jeho práci. Fischer a Tošovský za sebou, coby dočasné náhrady, nezanechali žádnou výraznější stopu. Závěrem tak lze říci, že na tom nejsme z hlediska politické historie zase tak špatně - většinu času nám vládli lidé, kteří za sebou zanechali alespoň nějaké dobro. Podívejme se například na Slovensko, kde po dlouhé hrůzovládě Mečiara, který svou autoritářskou politikou zemi skoro zamezil ve vstupu do EU, přišel Robert Fico, který se následně vyprofiloval v něco snad ještě horšího. My jsme hodili do koše čtyři roky s Babišem, Slováci pak rovnou kombinovaných (zatím) 16 let s Mečiarem a Ficem. Ztratíme další 4 roky a zvolíme znovu Babiše?
