Článek
Před rokem dosahovala pomyslná křivka popularity dezinformací v tuzemsku vrcholu a celá napjatá situace vygradovala sérií demonstrací, které ovšem byly pouze počátkem úpadku domácí vlastenecké scény. Na Václavském náměstí se na začátku září minulého roku sešly dvě skupiny lidí - ti, kteří zcela vědomě podporovali ruskou agresi na Ukrajině a pod zástěrkou této demonstrace chtěli dát svůj názor najevo a ti, kteří nepatří mezi nejvzdělanější a tím pádem se nechají ovlivnit obchodníky se strachem, jenž právě tyto a podobné sešlosti organizovali. Čas ale ukázal de facto to samé, co se na vlastenecké scéně stane vždycky. Po krátkém čase jednoty se opět rozdrobí vlivem toho, že nemá jednotnou koncepci a všechny aktéry zdobí pouze chorobná touha po moci.
Válka coby spása českých „vlastenců“?
Před rokem 2022 vlastenecká scéna postupně upadala a akcentace národoveckých témat již nepřinášela takové ovoce jako tomu bylo dřív. Kritika EU se stala jakýmsi koloritem, který již nedokázal vyvolávat kýžené vášně, strach před migranty pak postupně slábl, když i ti nejpomalejší jedinci začali zjišťovat, že u nás takřka žádní nejsou. Pandemie koronaviru, která zapříčinila určitou renesanci této scény, také slábla a právě tyto „koronavirové hvězdy“ jako Lubomír Volný a Hynek Blaško mizely do propasti zapomnění. Zkrátka a dobře, neexistovalo dostatečně silné téma, které by dokázalo mobilizovat tuto nevzdělanou a k radikalismu tíhnoucí část společnosti - kromě již etablované SPD, která v naší zemi vlastní monopol na rasistická a xenofobní témata, tak již žádné další strany nebyly schopny nalézt dostatečně velkou voličskou základnu, a proto byly předurčeny k neúspěchu.
Ovšem poté přišla válka na Ukrajině. Chvíli to vypadalo, že česká prokremelská scéna úplně neví, jak se k celé věci postavit, protože se zdálo, že společnost byla poměrně jednotná v podpoře napadané Ukrajiny. Ovšem jak už to tak bývá, po čase ne vždycky lehkého soužití s ukrajinskými uprchlíky a finanční i materiální podpoře ze státní kasy se začaly ozývat i nesouhlasné hlasy, které časem sílily. Téma války a toho, jak se k ní má česká vláda postavit, se po čase ukázalo jako dostatečně polarizující k tomu, aby bylo využito. A právě výhradně taková témata jsou pro pseudovlastenecké strany atraktivní - protože tato uskupení nestaví na nějaké koncepci, na celospolečenském konsenzu a ani na snaze zemi někam posunout. Naopak, staví pouze na tématech, která společnost rozdělují a která v lidech probouzí ty nejhorší, řekl bych až pudové, vlastnosti.
Václavské náměstí je oblíbeným místem demonstrantů, v posledním roce pak patřilo především těm, za které by se protestující z roku 1989 styděli.
Právě na podzim minulého roku vystoupal na vrchol popularity Ladislav Vrabel, který demonstrace povětšinou organizoval a vypadalo to, že může rozjet i politickou kariéru. Po čase ho ovšem zastínil daleko průbojnější a také radikálnější Jindřich Rajchl, který svým až hitlerovským stylem gradace projevů dokázal lidi vybičovat k daleko větší nenávisti a tím pádem i podpoře všech jeho klasicky maloměšťáckých témat. Celý Rajchlův program (a tím pádem i program jeho nově vzniklé strany PRO) by se dal definovat poměrně jednoduše jako vyvážený mix rusofilství, xenofobie, rasismu, homofobie a anti-enviromentalismu.
Rajchl a jeho PRO sice stále (oficiálně) ještě na politické mapě jsou, ovšem potkalo je takřka to samé, co potká většinu podobných stran - vnitrostranické boje o moc následované hromadným exodem čelních postav užšího vedení. Navíc se ukazuje, že z jednoho tématu se dá politicky žít několik měsíců, ale rozhodně ne několik let. Stejně jako postupem času přestal bavit koronavirus, migranti a zlá EU, zajímavou pomalu přestává být také válka a všechno nasvědčuje tomu, že jenom ta Rajchla do sněmovny nekatapultuje.
SPD je vlasteneckým unikátem právě díky tomu, že Okamura není vlastenec
Jak je tedy možné, že při absolutní nestabilitě české vlastenecké scény vznikla strana jako SPD, která dokáže opakovaně získávat ve volbách dvouciferné výsledky a být etablovanou politickou silou? Odpověď je nutné poměrně logicky hledat v osobě jejího lídra Tomia Okamury, který k politice nepřistupuje hodnotově, nýbrž čistě pragmaticky a byznysově. Okamura totiž nevytvořil ani tak stranu jako spíš byznysový model, kde politické cíle přehazuje podle nálad ve společnosti. Zároveň ovšem na poměry vlastenecké scény vystupuje méně radikálně, což je ale logické, protože to zvyšuje potenciální okruh voličů jeho strany - SPD tak zvládá balancovat na hraně toho, co už je antisystémové, ale zároveň ještě není vyloženě extrémistické.
Právě udržování této rovnováhy stojí předsedu SPD nemalé množství energie, protože na jednu stranu musí akcentovat stereotypní národovecká témata jako kritiku EU, NATO, LGBT komunity a enviromentalismu, na druhou stranu ovšem nesmí jít za nějakou hranu toho, co ještě je v mainstreamové společnosti společensky akceptovatelné. SPD totiž nechce působit pouze jako strana sjednocující lidi s extrémními názory, naopak chce oslovit i lidi, kteří jsou zkrátka nespokojeni s vládnoucí garniturou, ačkoliv názorově třeba patří do politického hlavního proudu.
Okamura je dlouhodobým lídrem české vlastenecké scény, ačkoliv mu o vlastenecké hodnoty vůbec nejde.
Právě tento až chladný pragmatismus v kombinaci s daleko lepší vnitrostranickou organizací je tak důvodem, proč SPD prosperuje, zatímco ostatní podobné strany zažívají strmé vzestupy a ještě strmější pády. Rajchl, Vrabel, ale i například Lubomír Volný nebo Václav Klaus mladší možná vstoupili do těchto politických vod s větším elánem, o to menší ovšem prokázali konzistenci a dlouhodobou strategii. Okamura vyhodnocuje, nevyužívá každého drobného záchvěvu v náladě společnosti, ale spíše vše vidí v dlouhodobějších konturách, díky kterým tak jeho strana akcentuje pouze ta témata, která ji mohou dlouhodobě někam posunout a především pak udržet u moci.
Je Tomio Okamura rasista, homofob a mnoho dalšího? V jádru si myslím, že není, ovšem jeho politická pozice vyžaduje, aby se tak prezentoval. Moc dobře totiž ví, že jeho mediální obraz je pro výsledky SPD klíčový a že aby byl vnímaný coby lídr antisystémové scény v české politice, musí být kontroverzní a vystupovat proti společenským dogmatům. Právě proto je nebezpečnější a úspěšnější - protože on nebojuje za hodnoty, za změnu systému, nebo za cokoliv podobného. Právě naopak, bojuje pouze za udržení vlastní politické moci a udělá pro to cokoliv.
Jaká je tedy budoucnost „party z Václaváku“?
Naštěstí pro českou demokracii to vypadá, že moc slavná ne. O Rajchlovi s Vrabelem už řeč byla a ostatní účastníci jako Zwyrtek-Hamplová, Majerová Zahradníková nebo Miroslav Ševčík jsou již tak „profláknutými“ představiteli dezinformační scény, že jejich názor nikdo relevantní nemůže brát vážně. O stalinistovi Josefu Skálovi nebo miliardáři a směšném skoro-kandidátovi na prezidenta Karlu Janečkovi ani nemluvě. Těmto lidem naštěstí dopřejí sluchu pouze ti nejméně vzdělání a nejvíce ovlivnitelní členové společnosti, kterých ovšem není dost na to, aby to stačilo na větší úspěch.
Společnost je unavená a těch několik měsíců, kdy se mobilizace té nižší vrstvy zdála být úspěšnou, už jsou pryč. Účast na demonstracích klesá, radikální hlasy opět slábnou a národovecká scéna se vrací do svého normálu - tedy v podobě ničím nerušené hegemonie SPD a občasné nedůležité excesy v podání notoricky známých osobností, kterým už ovšem moc lidí nevěnuje větší pozornost. Část vlasteneckých hlasů navíc dokázal úspěšné vysát svým konzervativním přerodem Andrej Babiš, tím pak ještě snížil šance na to, aby vůbec jakákoliv nová strana našla dostatek hlasů pro zaznamenatelný úspěch.
Vše tedy nasvědčuje tomu, že minimálně nějakou dobu na Václaváku ruské vlajky neuvidíme, což je jedině dobře. Opět se tak potvrdilo staré moudro, že ta nejhlasitější část společnosti je málokdy tou nejpočetnější - i díky tomu tak vlastenecká euforie skončila pouze u několika velice hlasitých schůzek v centru Prahy, které ovšem k žádnému politickému efektu nevedly a dokud větší část společnosti zachová zdravé uvažování, tak ani nepovedou.
Na chvíli tedy máme klid, ale obchodníci se strachem se opět vrátí - stačí, aby přišlo dostatečně kontroverzní téma a oni opět budou rýžovat zlato na lidském strachu a utrpení, budou sbírat politické body zaséváním nenávisti a rozdělováním společnosti. Jako společnost tak budeme muset znovu a znovu ukazovat odolnost vůči těmto tendencím a říct jasné ne často líbivým, ale o to více nekoncepčním a slabomyslným řešením našich problémů.
