Článek
Vzhledem k tomu, že můj otec byl drtivou většinu svého života úspěšným vojákem z povolání, nelze se mi divit, že když jsem se ve věku kolem svých 16-17 let rozmýšlel, čím v životě budu, rozhodl jsem se pro stejnou kariéru. K tomu bylo ovšem nutné vystudovat vysokou vojenskou školu, a tak jsem úspěšně udělal přijímací zkoušky a v roce 1984 nastoupil do prvního ročníku.
Na školu hned v mém prvním ročníku přivezli také výpočetní techniku, každá katedra tehdy dostala supermoderní počítač PMD-85C, tedy krabičku, která uměla číst vstupní data z obyčejné magnetofonové kazety, zobrazovat na barevný monitor (v podstatě na běžnou televizi) a tisknout na speciálně upraveném elektrickém psacím stroji nebo na jehličkové tiskárně. Nikdo nevěděl, co s tím, počítačoví nadšenci na škole nebyli, ale příkaz vedení zněl „využívat počítače k modernizaci výuky“.
Nesměle jsem pípnul, že na gymnáziu jsem studoval automatizaci systémů řízení, že bych ty mašinky uměl jednak zapnout, ale jednak taky obsluhovat a dokonce na nich i něco programovat. Nejrychlejší byla katedra vojenské psychologie a pedagogiky, která mi okamžitě nabídla placené místo pomocné vědecké síly a „šéfprogramátora“, pokud se to tak dá říct. A tak jsem krom svého praporčického platu dostával ještě čtyři stovky navrch za pomocnou vědeckou sílu (super pro studenta prvního ročníku), a ve volném čase jsem učil své pedagogy, jak zapínat počítač a jak zobrazit na obrazovce třeba graf sinusoidy.
Největší zájem byl i tak o vysvětlení principů hry „Moon landing“, tedy o přistávání rakety na měsíci s úplně primitivní grafikou, kdy jste museli šipkami z klávesnice regulovat tah motorů a sílu brzdící klapky, a s raketou úspěšně přistát. Pokud se vám to nepovedlo, pak jste se i s posádkou roztříštil o měsíční povrch (a počítač vám posměšně sdělil, že jste zanechal kráter o průměru X a hloubce Y metrů), nebo jste se odpoutal od přistávací orbity, a nenávratně bez paliva v nádržích zmizel s neovladatelnou lodí v hlubinách vesmíru. Ve své době jsem byl opravdovým mistrem téhle hry, a dokázal jsem s raketou přistát za jakýchkoliv podmínek nejpozději do čtyř minut, čímž jsem na hlavu porážel i zasloužilé plukovníky na katedře. Neoficiálně jsem porážel i sovětského vojenského přidělence, generála Sitova, který si chodíval hru občas odpoledne také zahrát, a své výsledky si ukládal v počítači do tajné složky, nazvané neproniknutelně „Sitov1“. Jenže – co bych to byl za „šéfprogramátora“, kdybych o existenci téhle složky v počítači nevěděl.
Léta uběhla, a já prošel vojenskou akademií relativně hladce, skoro jako nůž máslem. Absolvoval jsem všechny přednášky a zkoušky z taktiky, operačního umění, psychologie, pedagogiky, dějin, ruštiny, angličtiny, sociologie, ekonomie a dokonce i z marxismu - leninismu, který byl tenkrát ještě na škole povinný. Nadešel čas, abych obhájil svou diplomovou práci, která, jak jinak, souvisela s vojenskými počítači na katedře psychologie a pedagogiky, a měla název „Využití počítače ve vojenskopedagogickém výzkumu“.
Když to zjednoduším, vyrobili jsme papírový výzkum, který nám anonymně vyplňovali vojáci základní služby, zadávali tam však (snad pravdivě, ale pro účely diplomky to bylo stejně jedno) i odpovědi na otázky z kterého kraje pochází, jaké mají vzdělání, a tak. Každý z nich odpovídal na baterii 50 otázek, tím vším se nakrmil počítač, který pak uměl odpovědět na záludné otázky profesorů typu „Kolik procent vojáků slovenské národnosti se středoškolským vzděláním v hodnosti svobodníka až četaře včetně rádo chodí na ranní rozcvičky ?“ nebo „Kolik vojáků ze západních Čech pochází z neúplné rodiny a zároveň jim chutnají na útvaru podávané večeře?“ Počítač si s tím vším fakt uměl poradit, a na obrazovku kreslil zajímavé barevné grafy, které na požádání uměl i černobíle vytisknout na vedle stojící tiskárně.
Konzultantem (= vedoucím) mé práce byl major, kterého jsem práci s počítači sám naučil, oponentem pak starý frontový plukovník, který se počítačů bál jako čert kříže a nechtěl s nimi mít naprosto nic společného. Ani z jedné strany jsem neočekával podraz nebo komplikaci. Ale – přišly.
Můj konzultant totiž po prvním nastudování práce nešetřil pochvalami, jak pěkně jsem to celé naprogramoval a kolik úžasných věcí ten systém umí. Jen se mu nezdála taková maličkost … vlastně dvě. Především jsem nikde v celé práci necitoval ani jedenkrát (!!!!) žádné ze skript našeho náčelníka katedry, soudruha plukovníka profesora doktora inženýra Ludvíka Vaniše, doktora věd, což by šéf, řekněme, ehm … těžce nesl. Námitka, že celá má práce je o počítačích, o nichž vědec nenapsal, pokud vím, ani čárku, politicky neprošla. A tak jsem vše vyřešil tím, že ve větách, v nichž jsem shodou náhod použil slovíčko „pedagogika“ nebo „psychologie“ prostě napsal takovou tu odrážku, odkaz 1), a na té straně pod čarou jsem dopsal poznámku ve stylu „1)viz plk.prof.Phdr.Ing.Ludvík Vaniš, DrSc. a kol., Základy vojenské pedagogiky, strana 326“.
Bylo mi jasné, že slovutný vědec píše o pedagogice opravdu na každé ze šesti set stran své knihy, a zároveň i to, že absolutně nikdo z asistentů si nedovolí byť jedním slůvkem tomuto muži odporovat. A jak jsem si myslel, tak opravdu i bylo.
Druhá námitka mého konzultanta byla podstatně těžší. „Víš, Víťo…“, povídá ten dobrý muž, „ty v první kapitole vysvětluješ, co je to výzkum, ve druhé ho dáváš dohromady s počítači, ve třetí programuješ, to je všechno strašně fajn. Ale jsi na vysoké škole, musíš tomu dát nějakou fazónu, nějaký takový všeobecně politický úvod. Napiš k tomu ještě pár slov, co Sovětský svaz a počítače, nebo třeba co takový V. I. Lenin napsal o počítačích. A bude to absolutně skvělé !“
Mou námitku, že vůdce světového proletariátu zemřel v lednu 1924 na následky mrtvice, zatímco první počítač vůbec začali konstruovat až během druhé světové války v roce 1943 Američané v Pennsylvánii, a dokončen byl dokonce až v roce 1946, prostě pan major ignoroval, a já začal tušit, že jsem v pěkné kaši.
Na centrální knihovně jsme naštěstí měli v té době jednu úžasně vzdělanou slečnu, která znala celou knihovnu snad zpaměti, všechny ty spisy Marxe, Engelse, Lenina i Gottwalda, uměla z nich citovat, a když bylo zapotřebí sesmolit nějaký ten referát, zašlo se prostě za ní, a ona neomylně vytáhla z regálů přesně tu stať, kterou jsme kdo jako podklad potřebovali. Dokázala najít i sebeméně významný příspěvek některého z členů politbyra třeba na VIII. sjezdu KSSS, za což jsme si jí všichni studenti náležitě vážili.
A tak jsem koupil sáček mleté kávy, a vyrazil za Katkou. „Katuško, tentokrát potřebuju všechno, co kdy Lenin napsal o počítačích“, vybalil jsem na ni bez přípravy. Vykulila na mě své hnědé, úžasně velké oči, zamrkala, sedla si, a pak se celkem nahlas rozesmála. „Ale Víťo …“ „Stížnosti směruj k náčelníkovi katedry pedagogiky. Já to jen musím napsat.“, nepřipustil jsem diskusi. A tak jsme si v knihovně spolu to kafíčko uvařili, a začali jsme vážně přemýšlet, jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
Postupně jsme probírali jednotlivé, celkem řídké nápady, a zase jsme je z celkem pochopitelných důvodů zamítali. V jedné jediné své stati sice Lenin kdysi použil slovíčko „sčot“, tím ale myslel kuličkové počítadlo, se kterým Rusové už v jeho době běžně počítali. Zamítl jsem to, protože do sčotu jaksi nevede žádná elektřina, nemá to obrazovku ani tiskárnu, programovat se na tom nedá. Tím jsem ale přivedl Katku na spásný nápad. Zmizela kamsi dozadu, a vítězoslavně přinesla knihu „NEP – nová ekonomická politika“, v níž Lenin povoluje jakousi formu podnikání v malém (je to především o malých truhlářích, zednících, ševcích, atd.), ale HLAVNĚ kde se Lenin zmiňuje o plánu GOELRO (což zase znamená „Gosudárstvěnnaja komisija po Elektrifikaciji Rossii“), a tam v podstatě určuje, že někde kousek za Moskvou bude stát elektrárna, a jde až do takových podrobností, že píše, kde má stát jaký elektrický sloup, aby se moderní elektřina v pohodě dostala až do Moskvy. Plán byl v Rusku zahájen už v roce 1920, a jeho základní cíle byly v podstatě splněny v roce 1931, tedy už po smrti Lenina, ale to v daném okamžiku příliš nevadilo.
Chvíli jsme to s Katkou ze všech stran probírali, a já jsem nakonec pochopil svou jedinou šanci. A ke své diplomové práci jsem připsal šestistránkový úvod o tom, jak kdysi soudruh Vladimír Iljič Lenin naplánoval trasu elektrického vedení, a jak tím geniálně předpověděl budoucí možný pokrok, včetně eventuálního případného možného nástupu výpočetní techniky, o níž sice ještě neměl ani tušení, avšak která by se bez elektrického napájení jistě nedala v budoucnu provozovat. Vojín Kefalín v jiném známém románu sice něco podobného nazval literární prostitucí, mně to ale tehdy pomohlo k tomu, že jsem svou práci mohl prezentovat i před těmi učiteli katedry, kteří neměli o počítačích žádné povědomí. Vzali to tak, že ty mašinky asi budou důležité, když o nich psal i Lenin, a když jsem oporu pro svá tvrzení našel dokonce i v učebnici současného náčelníka katedry.
Při samotné obhajobě práce kupodivu ani žádný problém nebyl. Komisi jsem předvedl zapojení a studený start počítače, pořízení dat přes klávesnici a monitor, jejich nahrání na magnetofonovou kazetu (fakt se používaly, diskety ještě PMDčko nemělo, děrné pásky jsme neměli k počítači připojené a třeba takové flešky ještě ani neexistovaly), zpětné načtení do operační paměti a pak už si mohli examinátoři zkoušet pokládat složitě kombinované otázky, které jsem naznačil. Počítač vždycky chvíli vrčel, blikal, pískal, což působilo dostatečně tajemně, a na konci na monitoru vylezly barevné grafy, které jsem ještě na přiložené jehličkové tiskárně i vytiskl a předal předsedovi zkušební komise.
Když jsem vše odvykládal a profesoři se nabažili grafů, požádal jsem o dovolení počítač vypnout. A on napsal na obrazovku přesně to, co jsem mu tam já, tehdy dvaadvacetiletý kluk, naprogramoval. Ta věta zněla nějak jako „Počítač PMD-85 se s vámi loučí a přeje vám hezký den. Ahoj.“ V tom okamžiku vyskočil oponent mé práce, onen plukovník, který zatím na zkoušce seděl ne nepodobný tvrdému Y. Měl k celé diplomové práci, jak jinak, velmi vážnou připomínku : „Soudruhu podporučíku, to je přece VĚDECKÝ počítač a VĚDECKÝ program !!! Nemůžete tam jen tak napsat ahoj !!! Ten počítač by měl zdravit nashledanou!!!“ … Slíbil jsem starému pánovi s vážnou tváří, že to v počítači opravím, a že příště už bude své operátory zdravit tak, jak se na vědecký program sluší a patří. A tím byla moje diplomová práce (za jedna) obhájena.
