Článek
Před 35 lety, 27. února 1989, zemřel laureát Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství Konrád Lorenz, autor knihy „Osm smrtelných hříchů“, ve které důrazně varuje před dosavadním jednáním současného člověka, které může znamenat bezprostřední ohrožení existence lidstva. Ačkoliv kniha vyšla v již v roce 1973, zdá se, že hříchy jsou stále aktuální, pojďme si tedy některé hříchy připomenout.
Přelidnění
V době, kdy psal Lorenz tuto knihu, bylo na planetě necelé 4 miliardy lidí, dnes je to dvojnásobek. Všechny ty pokroky v technologii, v chemických a lékařských vědách měly život člověka ulehčovat, ale zdá se, že nám spíše děsivým způsobem připravují záhubu. Lorenz dodává, že „čím větší přelidnění, tím naléhavější nutností je pro jedince stranit se citové účasti, a tak se ve městech loupí, vraždí a znásilňuje za denního světla na živých ulicích, aniž by kolemjdoucí zasáhli. Nahuštění mnoha lidí v prostoru vede k odlidštění, ztrátě typicky lidských vlastností, ale také k agresivitě. Není tedy překvapivé, že na velkých sídlištních školách je horší klima, větší výskyt šikany, záškoláctví a dalších rizikových jevů.
Vyhasínání citů
Lidé se stále častěji vyhýbají situacím, které jsou jim nepříjemné, což vede postupně k změkčilosti (u mládeže se vžil termín sněhová vločka). Jako terapeutovi se mi běžně stává, že se přes rezervační systém objedná klient 10 minut před plánovanou návštěvou. „Pane Vlachu, já jsem se teď rozešel s přítelkyní a potřebuji to vyřešit,“ zní do telefonu. Na každou bolest potřebujeme ihned zaručený recept, nedokážeme chvíli s bolestí pobýt a pokusit se jí zvládnout svépomocí. Nejenom, že se člověk stal přecitlivělý vůči nepříjemným zážitkům, ale stal se i otupělým vůči těm příjemným. „Rostoucí neochota snášet strasti spolu se sníženou lákavostí slasti má za následek, že lidé ztrácejí schopnost vkládat nepříjemnou práci do díla, které slibuje slast až někdy v budoucnosti. Člověk chce všech svých přání dosáhnout okamžitě, ideálně bez větší námahy,“ dodává Lorenz.
„Návratnost té investice je 25 let,“ povídá mi jeden manažer během konzultace, „to nemá smysl vůbec se tím zabývat, moje firma řeší pouze investice, které přinesou zisk okamžitě.“ Moderní člověk sice dosahuje slasti, nikoliv však radosti. Otupělí lidé vyhledávají stále nové podněty, Lorenz k tomu dodává: „Nenasytná touha po čemkoliv novém je jev, kterého využívají zejména výrobci. Schopnost zastarat, která je do zboží přímo vestavěna, je důležitým faktorem v módních trendech šatů a modelů aut. Co nám chybí jsou zkrátka přirozené překážky.“
Devastace prostředí
Lidé podlehli široce rozšířenému, avšak mylnému pohledu, že příroda je nevyčerpatelná, a tak jí drancujeme, kácíme lesy, rozšiřujeme městskou zástavbu (srovnejme staré jádro jakéhokoli evropského města s jeho moderní periferií), jezdíme auty, i pohled na oblohu nám zastiňují mrakodrapy a znečištěná atmosféra.
Nekritická poddajnost lidstva vůči doktrínám
Tento hřích je spojen s nárůstem názorové uniformity, lidé postupně ztrácí svou autenticitu a přestávají být sami sebou. Správné je přece to, co dělá většina, a tak kdo dnes nevlastní například chytrý telefon je považován za nenormálního. Veškeré okrádání člověka o jeho individualitu vítají všichni ti, kdo chtějí manipulovat velkými masami lidí.
Běh o závod se sebou samým
Člověk je sám sobě největším nepřítelem. Soutěžení mezi námi lidmi je dnes silně zakořeněné už od raného dětství (stačí se podívat do dnešních škol). Mnoho lidí si cení pouze toho, co přináší zisk a čím je možno přetrumfnout ostatní v soutěžení. Peníze, které byly původně prostředkem, se staly cílem samy o sobě. Podobně to platí i o čase – říkáme, že „čas jsou peníze“, což pro mnohé znamená, že každá vteřina ušetřeného času má ekvivalentní cenu. Musíme se zeptat sami sebe, co škodí člověku více, zda jeho zaslepená hrabivost, nebo jeho zničující spěch. Proč to lidí dělají? Často je to kvůli strachu – strachu z toho, že budu předstižen, strachu z chudoby apod. Náš spěch není jen o touze po úspěchu, ale také o hnacím motoru zvaném úzkost. Tento spěch však má své nevýhody. Zabraňuje nám v reflexi. Bojíme se strávit byť i jen krátký čas o samotě, možná proto, že by nám reflexe ukázala naši děsivou vlastní podobiznu. Dochází tak k nervovému a duševnímu vyčerpání, které postihuje ty nejvýkonnější, kteří se nejvíce snaží držet krok s moderním životním stylem. Možná bychom se měli zamyslet nad tím, jestli náš hon za úspěchem a boj s časem stojí za to.
Rozchod s tradicí
Lorenz upozorňuje na to, že mladší generace již není schopna dorozumět se se starší, tím méně se s ní ztotožnit. Mladší tedy jednají se staršími jako s cizí etnickou skupinou, přistupují k ní s nacionální nenávistí, což můžeme vidět i zde na Seznam Médiu, kde narůstají články kriticky se stavící k důchodcům a naopak.
Jaderné zbraně
Vzhledem k válce na Ukrajině a častému vyhrožování ze strany ruských představitelů je tato hrozba velmi aktuální, dle Lorenze ale nejsnáze odvratitelná, je totiž jasné, co máme proti atomové bombě dělat; nesmíme ji shazovat ani vyrábět. Nebude snadné toho dosáhnout. U všech ostatních hříchů je však situace o to horší, že ani ti, kdo je jasně rozeznávají, nevědí, co by se proti nim mělo podniknout.
Přestože Konrád Lorenz svou knihou varoval před smrtelnými hříchy již před mnoha lety, zdá se, že jsme stále uvězněni v nebezpečných vzorech chování. Je naší odpovědností si uvědomit následky přelidnění, vyhasínání citů a devastačního pohledu na přírodu. Máme možnost zpomalit, reflektovat a najít rovnováhu mezi pokrokem a tradičními hodnotami, abychom vytvořili udržitelnější a harmoničtější společnost. Snad bude líp!
Zdroj:
LORENZ, Konrad. 8 smrtelných hříchů. Pyramida (Panorama). Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-212-0.
