Incawasi v Peru navštívili poslové z nebes

Říše Inků na vrcholu své vlády zabírala v délce 5 500 km větší část andského hřebene. Před příchodem španělských dobyvatelů v roce 1532 byla pravděpodobně největší známou civilizací, ovládající území od Quita v Ecuadoru až po řeku Rio Maule v Chile.
Inkové tvořili jen úzkou vrstvu vládnoucí třídy, soustřeďující moc vojenskou, úřední i náboženskou. Jejich nadvládu upevňoval imperiální náboženský mýtus o prvotnosti této kultury. Hlásali, že před nimi žádná jiná civilizace neexistovala. Stejně tomu bylo i v jiných vyspělých kulturách. Ta nová, dominantní, usilovala skoro vždy o likvidaci všeho, co ji předcházelo. Teprve archeologické nálezy, zejména v minulém století a cílevědomé studie pravěké keramiky na územích dřívější incké říše Tahuntinsuyu, neboli „Země čtyř částí“ upozornily na obrovskou šíři a časovou hloubku mnoha andských civilizací, které tu inckou předcházely. Bohužel Španělé se k ruinám a pohřebištím po celá staletí chovali jako k důlnímu pozemku a u části obyvatelstva, zejména indiánského, je tomu tak doposud. Vedlejším produktem při rabování archeologických lokalit a pohřebišť byla keramika, která však většinou nacházela své místo v uměleckých sbírkách evropských muzeí či soukromníků. Stranou odborného zájmu zůstávalo studium rytin a kreseb vytvořených předchozími civilizacemi v andské oblasti na skalních blocích, sloužících jako obří plátna pro znázornění výjevů zvířat a lidských bytostí, nebo mytických výjevů. Snad právě proto, že pro jejich velké rozměry je nebylo možno přemístit do muzeí či soukromých sbírek. Ekonomicky se tedy jednalo a stále jedná o málo zajímavé objekty. Snad druhým důvodem, proč se o nich dosud málo ví, je lidská nevšímavost a ignorance. Peruánský velvyslanec v Praze J.E. Alberto Salas Barahona v úvodu k mé knize Incawasi, sídlo bohů vysoce ocenil moji kritiku současného stavu a varování před nekontrolovaným turismem a výzvu k přijetí rázných opatření k zabránění dalších nenávratných škod.

Inkové během své vlády a imperiální politiky vytvořili říši, srovnatelnou s římským či otomanským impériem. Na rozdíl od nich se však vždy nejdříve snažili domluvit se mírovou cestou s kmeny, které hodlali začlenit do říše. K takto začleněným kmenům se pak chovali jako ke spojencům, ne jako k nepřátelům. Ne vždy se jim to však podařilo a bylo třeba se připravit na dlouho trvající krvavou válku. Nebylo jednoduché ve vysokých horách, které obývali, soustředit rychle potřebnou armádu a připravit ji k bitvám. Proto budovali přechodná vojenská stanoviště, předsunuté vojenské tábory, sloužící k ubytování vládnoucího Inky, generálů a dalších vojenských hodnostářů, úředníků, služebnictva a vojáků určených k vedení války. Tyto nazývali Incawasi, což znamená „Dům Inky“, nebo v jiných oblastech andského Altiplana Incahuasi se stejným významem slova. Protože tyto imperiální války byly vedeny hlavně po nástupu Inky Pachacutiho na trůn (1438–1471) a později v období vlády jeho nástupce Tupaca Yupankiho (1471–1493), předpokládá se, že tyto vojenské tábory byly vybudovány v době jejich vlády. Incawasi má obvykle tři sektory: incký, náboženský a Inkův palác. Incká čtvrť měla domy s byty, nádvořími a ulicemi. Inkův palác měl lichoběžníkový tvar a byl umístěn na nejvyšším místě. Mezi inckým palácem a inckou čtvrtí pak byla umístěna čtvrť duchovní a sklady potravin, výzbroje a jiných potřebných věcí.
V rámci programu české výzkumné expedice Titicaca 2004 (publikováno na Mediu, 2024-08-01) jsme navštívili celou řadu ruin inckého a před inckého osídlení za účelem srovnávacích studií nejen v širší oblasti jezera Titicaca, ale i v jiných oblastech Peru. Mezi navštívené lokality patřily i ruiny Incawasi.

Po návštěvě města Pisco, které je vyhlášeno svým oblíbeným destilátem z hroznů se stejným názvem, jsme se vydali do nádherného města v pohoří Západní Kordillery, Huayatary. Toto město se vyznačuje nejen nádhernou a nezapomenutelnou přírodní scenérií, ale i velmi důležitými inckými ruinami, které snesou srovnání s těmi v Cuzku či na Machu Picchu. Mezi nejvýznamnější incké památky zde patří bezesporu „El Templo Inca“- Inkův palác. Významný kronikář, míšenec Garcillaso de la Vega, uvádí ve svém monumentálním díle „Comentarios Reales de los Incas“, že Inkův palác byl vybudován za vlády Inky Pachacúteca během výbojů a dobývání národa Chinchů někdy na počátku XV. století. Pravděpodobně se jednalo o vojenskou stavbu, stejně jako v případě ruin Tambo Colorado, které jsou umístěny ve stejném údolí řeky Sanguiynoc, ale blíže pobřeží Tichého oceánu. O poslání paláce se dosud vedou diskuse, ale vzhledem k jeho nápadné podobě s podobnými stavbami v Cuzku či na Machu Picchu se také mohlo jednat o příbytek velmi vysokého úředníka či dokonce o Intiwasi, Chrám Slunce. Mezi velmi významné ruiny v blízkosti Huaytary patří zejména vojenský tábora v Incawasi.

Z Huaytary jsme pokračovali po silnici Los Libertadores směrem na Ayacucho. Asi po 20 km, za malou umělou lagunou, jsme se vydali doleva po neudržované polní cestě a asi po dvou kilometrech jízdy jsme museli automobil zaparkovat na poslední výspě ve výšce 3 900 m, přístupné ještě terénnímu vozidlu. Dále jsme již museli jít pěšky. Níže pod námi se rozkládaly obrovské kamenné bloky rozseté po stráni jako lezoucí gigantičtí brouci a pod nimi v plytkém údolí se nacházel komplex Incawasi. Při pohledu shora na ruiny pod námi se nám tajil dech. Místo jako stvořené pro bohy.

I cesta dolů na ruiny po pěší stezce do výše „pouhých 3 775 m“ bez předchozí aklimatizace na vysoké výšky není žádná procházka rajskou zahradou. Nalézáme majestátní siluety incké architektury, zchátralé zdi z perfektně opracovaných bloků kamene, zasazených do sebe bez malty s obdivuhodnou přesností, s okny, dveřmi, průčelími a schodišti, které si s ničím nezadají s podobnými stavbami v Cuzcu či na Machu Picchu. Ulice a náměstí s Intihuatanou (slunečními hodinami), ve velkém bloku vytesaná velká sedačka pro vládnoucího Inku a malé sedačky pro některé z jeho konkubín, skladiště potravin pro civilní obyvatelstvo a vojsko, areál s jeho příbytky a obřadními místy pro Boha Slunce a Matku Země. A všudypřítomná voda, zurčící uměle vytesanými kanálky. Podle archeologů, zub času a lidská lhostejnost způsobily, že dnes se zachovalo s celého architektonického skvostu jen asi 20% původní zástavby. Ale i ty stojí za podrobnou prohlídku. Vše jsme zdokumentovali, nafotili a nafilmovali a asi po hodinové zastávce se vydali zpět nahoru k terénní výspě se zaparkovaným automobilem.

Při zpáteční cestě zpět na výspu, jsem se musel několikrát zastavit, abych si odpočinul. Nedostatek kyslíku a žár poledního slunce a zejména žádná předchozí příprava na vysoké výšky vykonaly své. Když jsem se dostal zpět na výspu a s obdivem pohlédl zpět na komplex ruin Incawasi, můj pohled spočinul znovu na obrovských skalních blocích přímo pod námi. Tyto a celá řada dalších bloků vpravo vytvářely přirozenou bránu a hradbu před sestupem do bývalého vojenského tábora. Stál jsem jako omráčen. Mým tělem projelo třikrát za sebou podivné rozechvění a mravenčení. Na levém bloku jsem spatřil jasně se rýsující majestátní postavu zřejmě bílého a vousatého proroka či kazatele. Ve zvednutých rukou třímal válečnou korouhev a s pohledem upřeným na nebesa to vypadalo, jakoby s Bohem byl ve spojení. Na pravém bloku byla jasně zřetelná postava sedícího bojovníka s přilbou a s anténou na hlavě, vpravo od něj stál hranatý a neforemný bojovník jako jeho tělesná stráž. Zprava byl ohrožován nějakou podivnou nadpřirozenou bytostí. Jen mimoděk sklouzl můj pohled výše do svahu, po němž jakoby se pohybovali, díky hře světla a stínů v tetelícím se slunci, obří brouci z kamene.

Pracovní program osmičlenné expedice Titicaca 2004 byl velmi náročný a bylo třeba dodržovat stanovený cestovní plán. Nebyl zaměřen na studium skalních rytin nebo na hledání dokladů o návštěvách mimozemšťanů. Všichni ostatní členové již dávno odešli, aby nezatěžovali automobil při náročné cestě zpět na silnici po neudržované polní cestě, včetně přejezdu vyschlého štěrkového řečiště. Nebylo proto možné vrátit se dolů ke skalním blokům s mýtickými výjevy a podrobně je zdokumentovat. Nesouhlasil s tím ani řidič automobilu. Ostatní již čekají na hlavní silnici k odjezdu k plnění náročného programu expedice. S napětím jsem proto očekával, co ukážou po návratu mnou pořízené fotografie a videozáznam. Výsledek byl ohromující. Jasně ukazují vyryté obrazce na skalních blocích a je jich pohromadě tolik, že se jedná o objev skutečně ojedinělý. Gigantické rozměry kamenných bloků posloužily tvůrcům výjevů jako obrovské přirozené malířské plátno.

Teprve jejich další studium doma po návratu do Československa s pomocí vynikajícího malíře krajiny a skalních útvarů Karla Janáka umožnilo rozpoznání celé řady dalších detailů, které vzhledem ke krátkosti času nebylo možno postřehnout. Tělesná stráž připomíná robota, neboť postava je hranatá a neforemná a ruce má ve tvaru mechanických kleští. Vpravo nad jeho hlavou je jasná postava malého človíčka s velkou hlavou v sedící poloze, nějakého humanoida, kteří byli popsáni i z jiných oblastí Peru. Má velmi výrazné oči a uši. Podobné bytosti pravděpodobně obývaly i těsné a nízké příbytky v ruinách „Velké tvrze“ na plochém vrcholu Marcahuasi v jiné oblasti Altiplana (Roman Warszewski, 2000). Na levém bloku vpravo od postavy kazatele je znázorněna ovce, dole pod ní je vznášející se postava motýlího muže s upaženýma rukama ve tvaru křídel. Na třetím bloku, který přímo v terénu nebyl objektem mého zájmu, je vytesána hlava pumy, která byla Inky uctívána. Vyryté obrazce jsou tak dokonalé, že svědčí o mimořádném umění a talentu tvůrců. Jde o mytologické postavy, nebo jsou odrazem reality? Jsou výtvorem lidských bytostí, nebo jde pouze o náhodu a jsou dílem přírody? Jako geolog bych se měl snažit o vysvětlení přírodního původu rytin. Velké teplotní rozdíly mezi dnem a nocí, skalní bloky bičované větry a deštěm v době nepohody, to vše jsou faktory, způsobující intenzivní erozi skalních bloků. Ale že by příroda postupovala podle tak přesného scénáře, který by byl dokonalým odrazem reality? To se nezdá pravděpodobné. Připusťme tedy, že na těchto skalních blocích zapracovala lidská ruka, éterické nadšení a víra v nadpřirozeno, provázející celý život jejich tvůrců. A stáří těchto výjevů? Nepředpokládám, že by byly z období před inckých kultur, neboť uvedené klimatické podmínky by nedovolily jejich zachování po celá staletí nebo tisíciletí.

Inkové s oblibou využívali skály a skalní bloky k uměleckému ztvárnění do tvaru božstev, lidských bytostí či uctívaných zvířat. S podobnými výjevy se můžeme setkat v již uvedeném Marcahuasi, nebo poblíž jihoperuánského města Arequipa. Při mé návštěvě ruin Kenka v blízkosti města Cuzca se mi podařilo zdokumentovat monolit, o němž se dosud vedou spory, zda znázorňuje sexuální symbol, tuleně, nebo pumu. Spolu se zkušeným malířem krajiny a skalních útvarů Karlem Janákem jsme po detailním posouzení přišli k závěru, že jde o uctívanou pumu. To je ale další námět na další článek pro Medium.

Skalní bloky v Incahuasí na stráních před vstupem do vojenského tábora se přímo nabízely, aby byly využity jako obří plátna pro znázornění božstev a dalších bytostí a výjevů. Konečně velká Inkova armáda většinou tábořila na daném místě i několik měsíců, takže bylo dost času nejen na výstavbu tábora, ale i na umění. Další podrobné studium objevených skalních rytin a pohledy na bloky kamene z různých stran mohou přinést ještě nejedno překvapení. Otázka zní: Rytiny jsou dílem Inkových vojáků, nebo mimozemšťanů, nebo jsou dílem společným?

Indiáni podobné rytiny ve skalních blocích znají i z jiných míst Peru. Vyprávěli mi o tom. Tvrdí, že se jedná o bytosti zakleté do kamene. V případě Incahuasi je podivné, že se na levém bloku objevuje motiv bílého kazatele (ne Indiána) ve spojení s nebesy, výjevy na pravém bloku připomínají mimozemské bytosti. Jsem však dalek od toho přiznávat obrazcům mimozemský původ, stejně jako nevěřím, že by byly jen hříčkou přírody. Objevené rytiny, běžně ztvárňované Inky i na jiných místech, vytvořené s naprostou dokonalostí, s očima, ušima, rukama, to přece je více než výmluvné, že se nejedná o dílo přírody.

Před odjezdem naší expedice mě můj přítel, pocházející z peruánského Altiplana, upozornil, že se v Peru ve vysokých horách andského Altiplana setkám s tajemnem v jeho nejarchaičtější podobě. S mnoha jevy či úkazy, jimž nebudu okamžitě rozumět a které se mě budou jevit téměř nepochopitelnými. Vybavila se mi vzpomínka na moji první diplomatickou cestu k návštěvě královského města Inků v roce 1975, kdy mi starosta města se zaujetím vykládal o tajemných pozorováních akrobatických rejdů světel na noční obloze a o pozorováních Ovnis, neidentifikovatelných létajících předmětů. Objev skalních rytin v Incahuasi však předčil všechna moje očekávání. Místo je bohužel zatím natolik nepřístupné a stranou běžných turistických cest. Pokud je hodlá někdo navštívit, bude tak asi muset učinit ve vlastní režii. Z hlediska studia prehispánské historie je možno považovat ruiny Incahuasí za významný archeologický celek a vlastní rytiny za přínos k poznání života a cítění Inků a jejich vztahu k mimozemským bytostem.

Literatura:

Horský, O. (2010): Incawasi, sídlo bohů Repronis Ostrava, 2010. ISBN 978-80-7329-238-6.

Warszewski, R. (2005): Marcahuasi, Kolébka bohů. Alpress,s.r.o. Frýdek-Místek. ISBN 80-7362-104-5.

Vašíček, A. (2013): Záhady Peru. Arnošt Vašíček – Mystery Film, Mánesova 20, Ostrava 2. ISBN 978-80-87730-14-0.