Pád posledního cara - Další osudy

4. (17.) března 1917

Od brzkého rána petrohradské ulice jásají. Byly zveřejněny abdikační manifesty Mikuláše II. a velkoknížete Michaila Alexanderoviče. Prozatímní vláda také vydala dekret o zrušení policie a četnického sboru. Na pořádek mají dále dohlížet občanské milice. Následovala další opatření. Došlo k odvolání všech gubernátorů. V prvních porevolučních týdnech také vláda rozhodla zrušení mnoha státních úřadů. Není třeba dodávat, že tato rozhodnutí byla pro další vývoj v zemi zcela zásadní. Uvrhla Rusko do celkové anarchie.

Předseda vlády Gregorij Lvov rovněž deklaroval, že Rusko setrvá ve válce až do vítězného konce. Díky tomuto ujištění se Prozatímní vládě dostalo takřka okamžitého uznání od Velké Británie, Francie i Spojených států amerických.

Takřka ihned začalo docházet, k již dříve nastíněným, střetům mezi petrohradským sovětem a Prozatímní vládou. Sovět chtěl například pouhé dva po abdikaci cara znovu zavést v Rusku cenzuru, která byla razantně omezena po roce 1905. Na nátlak lidu však k tomu opatření nedošlo. Socialisté však ukázali, jak by rádi vládli.

V čem Prozatímní vláda nemohla nejen sovětu, ale především ulici ustoupit, byl zatykač a následná internace carské rodiny v Carském Sele. Stejně tak došlo k zatčení či uvalení domácího vězení na další členy rodů Romanovců.

Dopoledne dostane Alexandra konečně první řádky od Mikuláše. Alexandra telegram zulíbala z obou stran.

Mikulášův telegram: „Děkuji Ti, dušinko. Už je mi lépe. Pán Bůh Vám všem požehnej. Něžně Tě miluji.“

Dále car carevně oznámil, že jí později odpoledne zavolá. Teď však vítal matku. Mikulášův zápis v deníku z tohoto dne se věnuje výhradně setkání s carevnou vdovou Marií Fjodorovnou: „Ke dvanácté jsem jel na nádraží přivítat drahou matku, která přijela z Kyjeva. Odvezl jsem ji k sobě a obědvali jsme společně. Dlouho jsme seděli a rozmlouvali. K osmé jsem odjel na večeři k mamá a seděl jsem s ní do jedenácti hodin.“

Kromě matky se bývalý car setkal také s velkoknížetem Borisem Vladimirovičem, princem Alexanderem Oldenburským a několika dalšími přáteli. Touto dobou stále ještě doufá, že všichni brzy odjedou do Anglie.

Před večeří se Mikulášovi konečně podaří telefonicky spojit s milovanou manželkou. Po tomto telefonátu mu Alexandra pošle dopis.

Jedná se o poslední dopis, který Alexandra svému muži napsala: „Drahý, milovaný Poklade! Jaká to byla úleva a radost, když jsem uslyšela Tvůj milý hlas. Až na to, že bylo slyšet moc špatně a že teď všechny hovory odposlouchávají. A Tvůj milý telegram dnes… Baby se ke mě natahuje a prosí, abych Ti vyřídila, že Tě líbá. Všechny čtyři děti leží v zeleném pokoji ve tmě. Marie a já píšeme, není zde skoro vidět, poněvadž závěsy jsou spuštěné. Teprve dnes odpoledne jsem si přečetla manifest. Všude kolem jsou teď lidé zavíraní, samozřejmě důstojníci. Bůh ví, co se děje. Vojáci si teď sami volí velitele a chovají se nechutně. Nechci psát o všem, co se děje, tak je to odporné. Děti zatím neví o Tvém rozhodnutí. Bojím se jim to říct. Zatím to není nutné. Bůh Tě jistě stonásob odmění za všechna Tvá utrpení. Můj milovaný, anděli můj drahý, bojím se pomyslet, co všechno musíš vydržet. Je to k zbláznění. Raději o tom ani nebudeme psát. Není to možné.“

5. (18.) března 1917

Mikuláš si konečně přečte dopis od Alexandry z včerejšího dne.

Náčelník štábu generál Michail Alexejev, který dnes stále ještě neví o rozhodnutí petrohradského sovětu ze včerejší noci, jedná s Prozatímní vládou a snaží se zajistit, co nejrychlejší odjezd carské rodiny do Anglie. Až o dva dny později sdělí Lvov Alexejovovi, že to není možné.

6. (19.) března 1917

Ani v této situaci stále nedocházelo některým členům rodu Romanovců, jak razantně se doba změnila a že jsou již považováni za nežádoucí osoby. Nejlépe to lze vidět na příkladu velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče, staršího bratrance bývalého cara Mikuláše II. Ten byl v první fázi Velké války vrchním velitelem ruské armády a nyní armádní velitelé v čele s Alexejevem očekávali, že se do své funkce vrátí. Totéž očekával i Nikolaj a vydal se na cestu k hlavnímu stanu do Mogileva. Cestou jej však zastihla zpráva od Prozatímní vlády:

„Veřejné mínění je rozhodně a důrazně proti tomu, aby členové romanovského domu zastávali jakékoli veřejné funkce. Prozatímní vlády je přesvědčena, že ve jménu lásky k vlasti se máte stáhnout do ústranní.“

7. (20.) března 1917

Prozatímní vláda vydala, prostřednictvím ministra spravedlnosti Alexandra Kerenského, rozhodnutí „O zatčení a internaci bývalého panovníka Mikuláše II. a jeho manželky a dopravení bývalého panovníka do Carského Sela.“

Kerenský to později obhajoval těmito slovy: „Petrohradská posádka Mikuláše nenáviděla. Vzpomeňte na můj projev na plenárním zasedání sovětu. Už tehdy se tam ozvaly požadavky, aby byl popraven a členové sovětu se s tím obraceli přímo na mne. Řekl jsem jim, že nikdy nepřijmu roli Marata a Mikulášovu vinu vyšetří nestranný soud.“

Vladimir Nabokov (otec spisovatele Nabokova), kancléř Prozatímní vlády, o dva roky později Kerenského rozhodnutí okomentoval následovně: „Byl zavázán uzel, rozťatý později v Jekatěrinburgu.“ Je pravdou, že toto rozhodnutí dostalo carskou rodinu do kleští, ze kterých nebylo úniku.

8. (21.) března 1917

Bývalý imperátor si zapsal do deníku: „Poslední den v Mogilevu. V 10:15 jsem podepsal rozkaz na rozloučenou s armádou. V 10:30 jsem se rozloučil s vyššími důstojníky. Doma jsem se rozloučil s kozáky z mého kombinovaného pluku. Ve 12:00 jsem přijal mamá a obědvali jsme. V 16:30 jsme se rozloučili. V 16:45 jsem odjel z Mogileva. Přišel se se mnou rozloučit dojemný zástup lidí. V mém vlaku mě doprovázejí čtyři členové Dumy. Je to těžké, bolestné, smutné.“

Je to naposledy, co Mikuláš svou matku políbí a obejme. Členové Dumy dohlíží na jeho zatčení.

Ve stejnou dobu se o zatčení rodiny dozví i Alexandra. Do Carského Sela dorazí generál Lavr Kornilov a oznámí ji rozhodnutí Prozatímní vlády: „Vaše Veličenstvo, je mi smutnou povinností sdělit Vám, že jste zatčena.“

Alexandra se musí rozloučit se svými věrnými vojáky. Každému vojáku, který ji v těchto těžkých dnech neopustil, věnuje Alexandra něco na památku. Svaté obrázky či jiné malé dárky. Vojáci je přijímají v kleče na jednom koleni a se slzami v očích. Poté následuje další loučení. Služebnictvu bývalá carevna oznamuje, že kdo dnes neopustí palác, bude také zatčen. Většina služebnictva přesto s rodinou zůstane. Večer Alexandra vše sdělí dcerám. Bývalý carevič Alexej se smutnou novinu dozví od svého milovaného vychovatele, Švýcara Pierra Gilliarda. Alexandru čeká noc plná slz. Ale ví, že zítra přijede Mikuláš. To je pro ni vše.

9. (22.) března 1917

A opravdu, dopoledne v 11:00 přijíždí carský vlak do Carského Sela. Na nádraží na Mikuláše čeká automobil, který jej dopraví k Alexanderovskému paláci.

V 11:45 zahlédne Alexandra ze svého okna, jak Mikuláš vystupuje z automobilu. Ač ji trápí nohy a nevydrží dlouho stát, teď se rozběhne. Běží chodbami paláce, běží dolů po schodech. Ve vstupní síni skočí Mikulášovi do náruče. Oba pláčou. Líbají se a pláčou. Komorník Volkov později vzpomínal, že nic dojemnějšího ve svém životě neviděl.

Když se oba uklidní, zajde Mikuláš navštívit děti. Po několika hodinách s dětmi chce jít poslední car na svou obvyklou procházku do parku. Ujde sotva pár kroků a zjistí, že dál nemůže. Nikdo nesmí opouštět palác. Bude moci navštěvovat pouze nejbližší zahradu.

Rodina je ale opět spolu. Navzdory všem okolnostem jsou šťastní.

Prameny: