Pád posledního cara - Abdikace Mikuláše II.

2. (15.) březen 1917

V noci nikdo nespí. Car Mikuláš, carevna Alexandra, děti carského páru, generál Michail Alexejev, předseda Státní dumy Michail Rodzjanko, generálové ani politici v Petrohradě. Jde o vše.

Zatímco Mikuláš leží ve své posteli ve spacím voze a přemýšlí nad abdikací, do Alexandrovského paláce v Carském Selu přijíždí kolem jedné hodiny ráno generál Nikolaj Ivanov. K Carskému Selu dorazil prakticky sám. Jen se svou suitou. Vlak nemohl pokračovat dále. Vzbouření vojáci totiž rozebrali koleje a vagony s vojáky Ivanova následně obklíčili. Většina z nich pak přešla na stranu vzbouřenců. Zoufalá Alexandra prosí generála, aby se pokusil, se zbývajícími věrnými vojáky o průlom k Mikulášovi a aby jej osvobodil. Starý a věrný generál ovšem musí carevně sdělit, že něco takového není možné.

Ve stejnou dobu probíhá intenzivní konverzace prostřednictvím dálnopisů mezi předsedou Dumy a Prozatímního výboru Rodzjankem a generálem Nikolajem Ruzským. Oba muži si posílají dálnopisy přes čtyři hodiny a Ruzskij z nich pochopí, že Duma ani lid o žádné ústupky či konstituci nestojí. Takřka všichni v Petrohradu chtějí jediné: Abdikaci cara. Ruzskij průběžně přeposílá dálnopisy do Mogileva, kde si je pročítá náčelník štábu generál Alexejev. A ten zase telegrafuje jednotlivým generálům na frontu a dotazuje se na názor polních velitelů.

S odstupem století můžeme říct, že o abdikaci cara se rozhodlo, bez jeho vědomí, právě v těchto brzkých ranních hodinách. Proti Mikulášovi se totiž postavili nejen politici z Petrohradu, sovět a ulice, ale také nejvyšší velitelé ruské armády a vojáci.

V 10:45 dopoledne předává jednotlivé dálnopisy z Petrohradu a Mogileva generál Ruzskij carovi. Mikuláš si je v klidu pročte a prohlásí: „Pokud je pro blaho Ruska nutné, abych odstoupil, jsem ochoten to udělat.“

V průběhu dalších tří hodin postupně přichází odpovědi generálů. Všichni, bez jediné výjimky, žádají cara, aby abdikoval. Proti svému bratranci se tak dokonce postavil i zřejmě nejslavnější a nejlepší ruský velitel, velkokníže Nikolaj Nikolajevič. Mikuláš si názory svých generálů opět v klidu pročte a poté odejde. Sepsat manifest.

V 14:00 učiní car do svého deníku zápis: „Dopoledne přišel Ruzskij a referoval mi o debatě s Rozdjankem. Dle jeho slov je situace v Petrohradě taková, že vláda, ovlivňovaná Dumou, nebude teď schopna nic podniknout, jelikož proti ní stojí sovět. Je nutné, abych abdikoval. Ruzskij informoval o našem rozhovoru hlavní stan a Alexejev všechny vrchní velitele. Odpoledne přišly odpovědi ode všech. Pravilo se v nich, že pro záchranu Ruska a udržení klidu v armádě a na frontě bych se k tomu kroku (k abdikaci) měl odhodlat. Souhlasil jsem.“

Jestliže ještě včera byly z Mikulášových zápisů v deníku cítit emoce a duševní pohnutí, dnes je již ruský imperátor zcela rezignovaný a apatický. O jeho osudu rozhodují jiní a on to ví.

Oproti tomu Alexandra prožívá jedno velké, nekončící drama. Teď, když dezertovali i vojáci generála Ivanova, dostane velký strach. Kolem jejího paláce postává již jen pár kozáků a ona, i s dětmi, je vydává vzbouřené carskoselské posádce na milost a nemilost. Vyšle tedy jednoho z věrných kozáků do města, za velkoknížetem Pavlem. Kozák má velké problémy se do Pavlova paláce dostat. Nikdo mu neotvírá. Musí tedy přelézt plot a následně bloudí palácem. Všichni utekli. Velkoknížete opustilo veškeré služebnictvo kromě jeho komorníka. Když konečně Pavla najde, vysvětlí mu obavy carevny Alexandry. Pavel volá do Dumy. Po delším rozhovoru nechá Alexandře vzkázat, že Duma zaručuje bezpečnost carské rodiny a že velitelé carskoselské posádky mají jasné instrukce nic nepodnikat. Sám dodává, že by raději zemřel, než aby dopustil zkřivení jediného vlasu na hlavě Alexandry či jejich dětí. Ve chvílích, kdy carevna čeká na návrat kozáka, píše dlouhé dopisy pro Mikuláše:

Jeden z dopisů Alexandry: „Srdce mi puká při pomyšlení, že někde úplně sám prožíváš všechno to trápení a muka, a my o Tobě přitom nic nevíme a Ty nevíš nic o nás. Posílám teď za Tebou Solovjova a Gramotina, každému dávám jeden dopis a doufám, že alespoň jeden z nich dostaneš. Ti dva mládenci Ti všechno řeknou, takže o naší situaci Ti nemusím nic psát. Je to všechno odporné. Já však pevně věřím a nic mě v té víře nezviklá, že všechno dobře dopadne. Je jasné, že Tě nechtějí pustit za mnou, dokud jim nepodepíšeš nějakou listinu, ústavu nebo něco stejně hrozného. Ale když jsi sám, nemáš za sebou armádu, jsi jako myš v pasti, co Ti zbývá? Je to nesmírná hanebnost a podlost, v dějinách neslýchaná, zajmout vlastního panovníka. Pokud Tě donutí k ústupkům, v žádném případě nejsi povinen je dodržovat, protože byly vynuceny nedůstojným způsobem. Tvá malá rodina je hodna svého toce. Postupně vysvětluji situaci straším dětem. Babymu jsem řekla jen část. Všichni jsme zoufalí, že k nám stále nejedeš. V noci jsem mluvila s Ivanovem. Myslím, že by s k Tobě mohl dostat přes Dno. Doufal, že by mohl provést Tvůj vlak za svým. Dva proudy, Duma a revolucionáři, jsou jako dva hadi, kteří se, v to doufám, navzájem ukoušou. To by zachránilo situaci. Cítím, že Bůh něco udělá. Nás opustili námořníci. Ale až se armáda dozví, že Tě zadržují, rozzuří se a povstane. Děti leží klidně ve tmě. Výtah nejezdí už čtyři dny. Praskly nám trubky. Nemohu Ti nic radit, buď jen sám sebou, můj milý. Budeš-li se muset podřídit okolnostem, Bůh Ti pomůže. Ty můj svatý trpiteli. Nos Jeho kříž (Rasputina), aspoň pro můj klid.“

Dopis Alexandry je nutno vidět v kontextu situace a jejího duševního rozpoložení. Je zoufalá, ztrácí racionální úsudek, bojí se o manžela, o sebe, o děti a zároveň si odmítá připustit tvrdou realitu. Zatímco si dva kozáci z její osobní stráže zašívají obálky s dopisy pod lampasy, Mikuláš se realitě začíná podřizovat.

Duma mezitím vyslala své zástupce z Petrohradu do Pskova. Mají jediný úkol. Vrátit se s podepsanou abdikací. Jsou jimi Vasilij Šulgin a Alexander Gučkov.

Krátce po 15:00 vyjde car ze svého soukromého kupé a v ruce drží dva manifesty na telegramových blanketech. Jeden pro Rodzjanka a druhý pro Alexejeva. Praví se v nich, že Mikuláš II. z vlastní vůle abdikuje, korunu předává svému synovi Alexejovi a regentem ustanovuje, do doby plnoletosti mladého careviče, svého mladšího bratra velkoknížete Michaila.

Mikuláš, který ještě v noci zvažoval, že by mohl s Němci uzavřít okamžité příměří (což by císař Vilém II. uvítal s velkou radostí, protože by mohl všechny síly napnout na západní frontu) tak dal přednost své zemi a svému vlastenectví, před osobními zájmy. Kdyby se rozhodl pro opak, a uvolnil tak sobě věrné jednotky na frontě k potlačení povstání v Petrohradě a dalších velkých městech, nastal by zřejmě masakr. A to si car Mikuláš nedokázal vzít na svědomí.

Z následujících událostí je však patrno, že stále doufal. Stále věřil. Možná očekával zázrak. Krátce před odesláním obou telegramů mu generál Ruzskij sdělil, že do Pskova právě míří dva zástupci Dumy. Již zmínění Šulgin s Gučkovem. Car si tedy vyžádá oba telegramy zpět a čeká.

Mezitím, co všichni čekají na příjezd obou mužů, zapřede imperátor rozhovor se svým osobním lékařem. Táže se jej na stav syna Alexeje a chce slyšet odpověď na otázku, zda se jeho syn někdy z hemofilie zcela vyléčí. Doktor sdělí carovi krutou pravdu, že se to nikdy nestane. Tato informace přiměje Mikuláše změnit původní text svého abdikačního manifestu. Rozhodne se korunu předat nikoli svému synovi Alexejovi, ale místo něj určí za svého nástupce mladšího bratra Michaila.

Mikulášovo rozhodnutí bylo krajně kontroverzní. Jednak proto, že dle ruských zákonů si panovník nemůže vybrat svého nástupce a v případě abdikace vždy koruna přechází na prvního v pořadí nástupnictví, a jednak proto, že své rozhodnutí s Michailem vůbec nekonzultoval. Postavil jej před hotovou věc.

Poté se šel Mikuláš projít na nádraží a během své procházky, zhruba ve 21:45, uviděl, jak se blíží lokomotiva. Přijížděl vlak, který přivážel zástupce Dumy.

V salonním voze se nejprve u svého stolku posadil car. Naproti Mikuláše usedli Šulgin s Gučkovem. Po pravici cara se postavil ministr carského dvora hrabě Woldemar Freedericksz. Z protějšího rohu místnosti vše pozoruje generál Ruzskij, jeho pobočník a carův osobní lékař Fjodorov. Car mlčí. Čeká. Atmosféru ledového ticha prolomí až Alexander Gučkov. Gučkov mluví velmi dlouze, květnatě, obsáhle. Děkuje carovi za vše, co pro Rusko udělal, chválí všechny Romanovce, oceňuje carův zápal pro válku a jeho obětování se ve prospěch Ruska. Postupně se dostává k popisu situace v Petrohradě, v Dumě, v sovětu a v armádě. Po takhle dlouhém úvodu, který Mikuláš poslouchá bez jediného slova či jediného gesta, se Gučkov konečně dostane k tématu abdikace. Hlas se mu začne třást. Něco jiného je volat po abdikaci cara v Dumě a něco jiného je říct o nutnosti abdikace carovi do očí. Když Gučkov konečně dokončí svůj monolog, car, aniž by reagoval na cokoli, co Gučkov řekl, pronese, zjevně dopředu připravená slova: „Rozhodl jsem se, pánové, vzdát trůnu. Celý den jsem si myslel, že se ho mohu vzdát ve prospěch syna. Nyní jsem toto rozhodnutí změnil a abdikuji ve prospěch bratra Michaila. Doufám, pánové, že chápete, co asi jako otec prožívám.“ Po těchto slovech car odešel, a když se po chvíli vrátil, měl již v ruce připravený podepsaný manifest.

Během carovi nepřítomnosti probíralo osazenstvo salonního kupé svůj šok. Šok v podobě abdikace ve prospěch bratra. Politici i generálové se bojí, jak na něco takového bude reagovat Duma a lid. Gučkov a Šulgin se mezi sebou hned v tichosti domlouvají, že abdikaci Michaila musí zajistit hned zítra.

Text Mikulášova manifestu ukazuje, jak car uvažoval a jak nehleděl na zájmy své ani své rodiny.

Mikulášův abdikační manifest: „Ve dnech velikého boje s vnějším nepřítelem, snažícím se téměř tři roky porobit naši zemi, ráčil Hospodin seslati na Rusko další těžkou zkoušku. Vypukly vnitřní, lidové nepokoje a hrozí, že se zhoubně odrazí na průběhu nelítostné války. Osud Ruska, čest hrdinné armády, blaho lidu a celá budoucnost naší drahé vlasti vyžadují, aby se válka dovedla stůj, co stůj do vítězného konce. … V dohodě s Dumou a ve snaze o co nejrychlejší vítězství jsme se rozhodli vzdáti se trůnu Státu ruského, jakož i svrchované moci. Postupujeme následnictví našemu bratru Michailu. … Kéž Bůh stojí Rusku ku pomoci.“

Po předání manifestu je car požádán, aby dokument nedatoval na půlnoc, ale na 15:00. A následně musí vykonat ještě poslední akt jako panovník. Jmenovat nového předsedu vlády. Zástupci Dumy navrhují knížete Georgije Lvova. Car si jen povzdechne a pronese: „No, dobře, když Lvov, tak Lvov.“ A dokument podepíše. Posléze z vagonu odejdou zástupci Dumy.

V 1:00 ráno se vlak s Mikulášem vydá na zpáteční cestu do Mogileva. Car se chce rozloučit s armádou. A také se chce uklidnit a srovnat si myšlenky, než se setká s Alexandrou.

Krátce po odjezdu ze stanice v Pskově si Mikuláš zapíše do deníku: „Kolem je jen zrada, zbabělost a lež.“

Prameny: