Pád posledního cara - Anarchie v Petrohradě

26. únor (11. březen) 1917

Ráno vstupují do ulic Petrohradu vojáci a ozbrojení policisté. Snaží se rozehnat demonstranty.

V průběhu dopoledne všechno nasvědčuje tomu, že se podaří situaci dostat pod kontrolu. Část města je již zpacifikovaná a vojáci úspěšně postupují dále. Generál Sergej Chabalov, aby ukázal carovi, že si jeho důvěru zaslouží, ovšem vojáky instruuje k větší agresivitě. Místo, aby vojáci vyklízeli ulice alespoň trochu poklidně a vždy, jako první volili varovnou střelbu do vzduchu, dostávají pokyny být k demonstrujícím nemilosrdní. Není proto divu, že kolem poledne došlo k události, která dost pravděpodobně rozhodla o osudu Romanovců.

Na Znamenského náměstí střílely jednotky pavlovského pluku do desítek lidí a další menší incidenty se staly i v jiných oblastech hlavního města. Jakmile se o tom dozvěděla petrohradská posádka, došlo v její části k otevřené vzpouře. Vojáci tak začali bojovat mezi sebou.

V téže době probíhá jednání vlády s vůdci opozice, reprezentované Vasilijem Maklakovem. Opozice vyzívá vládu k demisi. Něco takového předseda vlády Nikolaj Golicyn rázně odmítne a oznámí opozičním politikům, že carovi navrhne rozpuštění Dumy či alespoň přerušení zasedání.

Odpoledne posílá carevna Alexandra svému muži telegram: „Mluví se hodně o nepokojích ve městě. Myslím, že přes dvě stě tisíc lidí je v ulicích. Musí se prostě zavést lístkový systém na chléb (jako je to dnes ve všech zemích), tam už se vydávají lístky na cukr a všichni jsou klidní. Jenže ti naši idioti… Za všechno mohou flákači, často slušně oblečení lidé, ranění vojáci, studentky a ostatní, co jen popichují druhé. Lili (přítelkyně carevny) se baví s drožkáři, aby se dozvěděla, co je nového. Říkali jí, že za nimi přijeli studenti a řekli jim, že jestli zítra vyjedou do ulic, bude se po nich střílet. Mizerové! Jistě, drožkáři a řidiči stávkují, ale říkají, že to není jako v roce 1905, protože Tě všichni zbožňují a chtějí jenom chleba. Venku je teplo, ale děti nemohou jet ani na projížďku. Já si ale myslím, že to všechno dobře dopadne. Slunce krásně svítí a já cítím takový klid u Jeho (Rasputinova) hrobu. Umřel, aby nás chránil. Baby (carevič Alexej) je celý osypaný. Vypadá jako leopard. Olga má velké ploché skvrny. Aňa se také osypala. Všechny bolí v krku a oči. Musím se k nim vrátit. Leží ve tmě. Žehnám Ti a líbám Tě znovu a znovu.“

Telegram Alexandry vyvolává několik otázek. Bylo v těchto dnech Carské selo zcela odříznuto od informací, když carevna musela vysílat svou přítelkyni k drožkářům pro informace? Vážně si myslela, že car je zbožňován?

Odpovědi na tyto otázky se zřejmě nikdy nedozvíme. Telegramy carevny i cara, stejně jako jejich zápisy v deníku, však svědčí o tom, že ani v tento den ještě nepochopili, že se hraje nejen o osud impéria, ale i o jejich životy. O pár hodin později odesílá Mikuláš odpověď pro Alexandru: „Dej pozor, ať Tě to příliš nevyčerpá, to běhání mezi nemocnými. Včera jsem byl u obrazu Nejčistší Panny a vroucně jsem se modlil za Tebe, má lásko, za děti, za naši zemi i za Aňu. Dnes ráno při bohoslužbě jsem náhle pocítil ostrou bolest na prsou. Trvala asi čtvrt hodiny. Stěží jsem se udržel na nohou a na čele se mi vyrazil pot, nevím, co to bylo. Srdce se mi rozbušilo a přestalo, až když jsem si klekl před obrazem Nejčistší Panny.“

Mikuláš se vůbec nezmiňuje o situace hlavním městě, nedoptává se na další informace, nereaguje na slova Alexandry. Rovněž se car nezajímal ani o to, jak dopadl vojenský zásah, který včera večer nařídil. I zápis v jeho deníku potvrzuje, že celý den Petrohrad nijak neřešil.

Mikulášův deník: „V deset jsem šel na mši. Hlášení se odbylo rychle. Napsal jsem Alix a jel jsem po bobrujské silnici do kaple. Bylo jasné, mrazivé počasí. Večer jsem hrál domino.“

Car si šel brzy lehnout a nezastihl jej tak zoufalý telegram předsedy Státní dumy Michaila Rodzjanka, který přišel do Mogileva pozdě večer. Rodzjanko doslova bil na poplach, protože věděl, že se hraje o vše.

Telegram Rodzjanka: „Ve městě vládne anarchie. Vláda je paralyzovaná, doprava, zásobování a dodávka topiva jsou v úplném rozkladu. Armádní jednotky po sobě střílejí. Na ulicích je slyšet nepravidelnou střelbu. Je bezpodmínečně nutno ihned pověřit osobu požívající všeobecné důvěry sestavením nové vlády. Jakýkoli odklad bude znamenat katastrofu. Prosím Boha, aby v tuto hodinu odpovědnost nepadla na korunovanou hlavu.“

Díky zprávě carova pobočníka víme, že náčelník štábu generál Michail Alexejev tento telegram přečetl kolem půlnoci. Přesto odmítl cara vzbudit. Na otázku, proč tak (ne)učinil, je těžké odpovědět. Někteří historici dokonce spekulují, že Alexejev byl zrádce a chtěl cara zbavit moci. Jednodušší a zřejmě i pravdivější vysvětlení však bude to, že nechtěl Mikulášovi, ztrápenému a unavenému člověku, přidělávat další starosti.

V tutéž hodinu, kdy Alexejev četl Rodzjankův telegram, odhlasovala petrohradská posádka vlastní rezoluci, která vojáky zavazovala, aby nestříleli do demonstrantů ani v případě, že k tomu dostanou rozkaz. Řadoví vojáci pak v noci zavraždili několik důstojníků a velitelů. Stalo se tak v případech, kdy je velitelé od schválení rezoluce zrazovali či je chtěli disciplinárně potrestat.

Tímto momentem se vzpoura původně pouze části vojáků stala masovou záležitostí. Poslušnost odmítly desítky tisíc vojáků. Revoluce vstupuje do rozhodující fáze.

Prameny: