Článek
27. únor (12. březen) 1917
Sotva nad Petrohradem vysvitne Slunce, začne probíhat pouliční válka mezi vojskem a vzbouřenci.
Každou hodinou je situace v hlavním městě dramatičtější. Radikálové zapalují policejní stanice, soudní budovy, vtrhávají na ministerstva, rozbíjí okna paláců. Generál Sergej Chabalov vyhlašuje ve městě výjimečný stav, ale nemá dostatek sil, aby jej mohl adekvátně vymáhat. Z petrohradské posádky se v průběhu dopoledne vzbouřily další tři regimenty. Vzbouření vojáci spolu s demonstranty pořádají ve městě hony na četníky. Davy útočí na sklady zbraní. Čím dál více dělníků je ozbrojených. Jsou drancovány obchody, restaurace či rezidence.
Petrohrad hoří a Mikuláš II. dostává další zoufalý telegram od předsedy Státní dumy Michaila Rodzjanka: „Situace se zhoršuje. Musí se okamžitě zasáhnout, neboť už zítra bude pozdě. Nadešla poslední hodina, kdy se rozhoduje o osudu Ruska a dynastie!“
Mikulášovi jsou doručeny i další telegramy od členů vlády. Až v tento moment si naplno uvědomí, čemu čelí. Dostane strach. Ne o sebe. Ne o Rusko. Ale o svou rodinu. Bojí se, aby revolucionáři nevyrazili na Carské Selo. Teprve nyní vyvine iniciativu, kterou měl vyvinout již před několika dny.
Velením vojska, které má zpacifikovat Petrohrad, je pověřen generál Nikolaj Ivanov. K tomuto rozhodnutí Nicky dospěje po jednání s náčelníkem štábu generálem Michailem Alexejevem. Generál Ivanov má sebrat prapor válečných veteránů a k jeho silám má být z fronty přesunuto osm loajálních pluků. Jde o poslední šanci.
Odpoledne jedná Státní duma. Poslanci mají obavy, aby anarchie nevyužili radikálové a kromě cara nesvrhli i Dumu. V ulicích se střílí, pár tisíc věrných vojáků pod velením generála Chabalova bojuje marný boj proti obří přesile vzbouřenců a ozbrojených dělníků. A poslanci v Dumě stále jednají. Jestliže v těchto kritických dnech pro celé Rusko chyběla rozhodnost carovi, nelze říct o poslancích cokoli lepšího. K iniciativě je vyburcoval až strach o vlastní místa a životy. Vytvoří tzv. Prozatímní výbor Státní dumy. Do jeho čela se postaví právě předseda Dumy Michail Rodzjanko. Výbor má 24 komisařů, kteří však fakticky nemají vůbec žádnou moc. Krátce nato dorazí do Dumy předseda vlády Nikolaj Golicyn a oznámí poslancům, že po dohodě s carem je jednání Dumy přerušeno až do konce dubna. Poslanci se sice carskému výnosu odmítnou oficiálně podřídit, avšak ani nepokračují v plenárním zasedání.
Nedaleko od budovy Státní dumy jednají socialisté, bolševici, menševici a eseři a po delším zasedání vytváří tzv. Petrohradský sovět. Známý též jako Ispolkom. Rovněž se koná zasedání rady ministrů. Poslední jednání rady ministrů v historii ruského impéria. Ministři nejprve nabádají svého kolegu, ministra vnitra Alexandra Propotovova, aby podal demisi, později se však dohodnou, že celá rada oznámí carovi složení funkcí.
Zápis v Mikulášově deníku je vše vypovídající: „V Petrohradě vypukly před několika dny nepokoje. K mé lítosti začalo zasahovat vojsko. Odporný pocit, být tak daleko a dostávat zlé, k tomu jen útržkové zprávy. U hlášení jsem se dlouho nezdržel. Odpoledne jsem šel na procházku po silnici na Oršu. Po večeři jsem se rozhodl, že odjedu do Carského sela co nejdříve.“
Celý večer jedná Mikuláš s generálem Ivanovem. Klade mu na srdce, že jeho nejdůležitějším a prvořadým úkolem je zabezpečit ochranu pro carskou rodinu.
I přes dlouhé jednání nedostane generál Ivanov od Mikuláše jasný rozkaz, aby v Petrohradě zjednal pořádek stůj co stůj. Car Mikuláš II. váhá. Stále, jako kdyby doufal, že se situace „nějak sama“ vyřeší. Případně že moc převezme Duma a z něj se stane konstituční monarcha. Je možné, že kdyby Mikuláš v tento večer ukázal rozhodnost a patřičnou tvrdost, mohlo ještě všechno dopadnout jinak. Stačilo z fronty, která byla od bitev v době Vánoc stabilní a nehrozilo žádné větší nebezpečí, stáhnout dostatečné množství pluků a schopných velitelů. Dá se rovněž předpokládat, že vojenská operace za účelem ovládnutí Petrohradu a potlačení revoluce by byla hodně krvavá.
Mikuláš si je vědom, že boj v ulicích města by možná nepřežily desítky tisíc civilistů a vojáků. Nedokáže se proto odhodlat, aby vydal takový rozkaz.
Prameny:
- Edvard Radzinskij - Poslední car
- Orlando Figes - Lidská tragédie
- Richard Pipes - Dějiny ruské revoluce
- Ivan Izakovič - Život a smrt - Tragédie posledního ruského cara
- Deník cara Mikuláše II.
- Deník carevny Alexandery Fjodorovny
