Pád posledního cara - Mikuláš se vrací

28. únor (13. březen) 1917

Car Mikuláš II. sedí ve vlaku takřka celou noc. Nemůže se dočkat, až bude moci vyrazit za rodinou do Carského Sela.

Ještě v noci Mikuláš odesílá z vlaku telegram pro Alexandru: „Vyjíždím ve 2:30. Jízdní garda dostala rozkaz okamžitě vyjet z Novgorodu do Petrohradu. Dá Bůh, že nepokoje v armádě budou brzy potlačeny.“

Po odeslání telegramu na chvíli usne. Vlak vyjede z Mogileva v pět hodin ráno.

Během dopoledne se podaří vzbouřencům a radikálům obsadit celý Petrohrad a všechny důležité úřady. Většina policejních stanic je vypálena. Davy lynčují policisty na ulicích. Situace se ještě zhorší, když demonstrující přepadnou věznice a pustí ven trestance.

V době, kdy jsou vládní budovy v hlavním městě rabovány a ověšovány rudými prapory, začne opravdové drama v Carském Selu. Kolem poledne povstane zdejší posádka. Takřka 40 000 mužů. Jakmile se o akutní hrozbě pro carskou rodinu dozví předseda Státní dumy a od včerejška i předseda Prozatímního výboru Michail Rodzjanko, vyděsí se a ihned telefonuje do Carského Sela. Telefon zvedne dvorní maršálek carského domu Paul von Benckendorff. Muž ze starého a slavného rodu, který je carské rodině zcela oddaný a věrný. A požívající důvěru carevny Alexandry Fjodorovny.

Rodzjanko: „Prosím Vás, přesvědčte carevnu, aby okamžitě, ale co nejrychleji, opustila Alexanderovský palác. Snažně Vás prosím, učiňte tak.“
Bendendorf: „Ale co nemocné děti? Nejsou žádné cesty schopny.“
Rodzjanko: „Když hoří dům, musí se vynést i nemocné děti!“

Předseda Prozatímního výběru byl v telefonu, dle jeho spolupracovníků, zoufalý. Chápal, že každým momentem mohou vojáci vtrhnout do paláce a carskou rodinu zmasakrovat. Cítil za ně plnou odpovědnost, a přitom jim nebyl schopen zajistit bezpečnost. Když Benckendorff vyřídil prosbu Rodzjanka carevně, reagovala Alexandra impulzivně a rázně: „Nikam nepojedu! Ať dělají, co chtějí.“ Carevna nebyla z těch, kteří před nebezpečím utíkají. A otázka případného úniku carské rodiny se v průběhu dne stejně stane irelevantní.

Vzbouření vojáci totiž obsadí zdejší nádraží a jakýkoli únik, či naopak příjezd vlaku tím znemožní. Odpoledne již carevna a její děti slyší z venku střelbu. Neví, co se děje. Její naděje, že vojáci bojují mezi sebou rychle pohasnou, když jí jeden kozák sdělí, že jde o oslavnou palbu do vzduchu. To už Alexandra slyší, jak vojenská kapela vyhrává La Marseillaisu. Vojáci tím chtějí dát rodině najevo, jaký konec ji čeká.

Nic z toho Mikuláš neví. Do Carského Sela, na ochranu své rodiny, vyslal generála Nikolaje Ivanova. Dokonce, aby neblokoval železnici pro jemu loajální vojáky, vydal se do Petrohradu oklikou. Tedy nikoli přes Pskov, ale severnější trasou kolem Novgorodu.

Hlavnímu městu se mezitím snaží, hodně neúspěšně, vládnout Prozatímní výbor. Místo toho získává čím dál větší moc petrohradský sovět. Do sovětu jsou v průběhu dne zvoleni zástupci několika oborů. Především jde o zástupce malých obchodů, velkých továren a vojáky. Právě vojáci tvoří absolutní většinu. V sovětu získají převahu menševici a usilovně se snaží připravit podmínky pro socialistickou revoluci.

Poslanci Státní dumy, členové Prozatímního výboru a především sám Rodzjanko, jsou si vědomi, že pokud nebudou jednat rázně, velmi rychle přijdou o moc. Tu pak přebere sovět. Takového scénáře se všichni děsí. Proto se rozhodnou, že vypracují návrh nového manifestu. Manifest o vytvoření konstituční monarchie v Rusku má být, hned po carově příjezdu do Carského Sela, který je očekáván již zítra, předložen Mikulášovi k podpisu. K večeru tento manifest podepíší velkoknížata Pavel Alexandrovič, Kirill Vladimirovič a Dmitrij Konstantinovič. Dokument sice odmítne podepsat Alexandra, která telefonicky sdělí poslancům Dumy, že je pouze carevna a nemá žádnou faktickou moc, i tak však Rozdzjanko věří, že má šanci na úspěch. Stejně tak doufá, že proměna ruského absolutismu na konstituční monarchii uklidní davy.

Již nikdy se nedozvíme, jak by vše dopadlo, kdyby Mikuláš následujícího dne manifest podepsal a stal se konstitučním panovníkem. Vlak s carem mířil do Petrohradu zprvu bez jakýchkoli problémů.

Mikuláš si večer zapsal do deníku: „Šel jsem spát ve 3:15 ráno. Tak dlouho jsme s generálem Ivanovem debatovali. Posílám jej napřed, aby se svým vojskem zavedl pořádek. Z Mogileva jsme vyjeli v pět ráno. Spal jsem do desíti hodin. Venku byl mráz, svítilo Slunce. Přes den jsme projeli Vzajmou, Rževem a v devět večer jsme byli v Lichoslavli.“

Poté jeho vlak mířil na sever. O mnoho dále však car nedojel. Ve městě Malaja Višera je vlak kolem půlnoci zastaven a Mikuláš se dozví, že železnici do Petrohradu blokují u Ljubaně a Tosna vzbouření vojáci. Následuje krátká porada se štábem a je rozhodnuto zamířit na Pskov. Právě na onen Pskov, kudy mohl carův vlak jet rovnou, avšak nejel, protože Mikuláš nechtěl zdržovat vojáky generála Ivanova. Přitom stačilo, aby s cestou do Carského Sela vyčkal pár hodin a vyrazil až po odjezdu posledního vlaku s vojáky. Šlo o další špatné rozhodnutí cara.

V době, kdy se vlak s carem Mikulášem rozjíždí na Pskov, provádí Alexandra se svým jediným zdravým dítětem, velkokněžnou Marií, přehlídku posledních věrných vojáků v Carském Selu. Jde především o vojáky tělesné a jízdní gardy. A taktéž o vojáky carovy kozácké osobní stráže. Alexandra vidí, že jich není mnoho. A také ví, že vzbouřená posádka Carského Sela má obrovskou přesilu. Velitele proto instruuje: „Pánové, prosím vás, hlavně nestřílet. Nechci, aby kvůli nám tekla krev.“

Carevna jde spát a modlí se, aby zítra přijel její milovaný manžel.

Prameny: