Pád posledního cara - „Ať abdikuje!“

1. (14.) březen 1917

Vlak s carem Mikulášem II. jede nocí do Pskova. Carevna Alexandra Fjodorovna leží v posteli a nemůže spát. Bojí se o děti i o manžela.

Hned ráno si car zapíše do svého deníku zážitky z posledního večera a noci.

Zápis v Mikulášově deníku: „V noci jsme se vrátili z Malaje Višery zpátky, jelikož Ljubaň a Tosno byly obsazeny povstalci. Jeli jsme na Valdaj, Dno a Pskov.“

Alexandra je od rána nervózní. Každou hodinou očekává návrat svého muže. Ale Mikuláš nepřijíždí ani ráno, ani v průběhu dopoledne, ani kolem poledne. To už carevna nervově nevydrží a posílá každou hodinu telegram. Všechny se jí však vracejí. Nikdo jí neřekne, kde se imperátor vší Rusi nachází.

V průběhu dopoledne zastihla carevnu další zlá zpráva. Zrada. Velitel gardových námořníků, velkokníže Kirill (bratranec cara) přešel i své svými gardisty na stranu vzbouřenců. Připnul si na klopu rudou stuhu a své vojáky odvedl z Carského Sela do Petrohradu, aby před Tauridským palácem složili přísahu Dumě a lidu. Alexandra čekala ledacos, ale takovou zradu rozhodně ne. Tvrdá rána přišla z míst, odkud ji vůbec nečekala. Přes noc navíc dezertovali další vojáci, kteří měli chránit Alexandrovský palác v Carském Selu a na ochranu carské rodiny teď dohlíží již prakticky jen kozáci.

Když ani odpoledne nedokáží její telegramy zastihnout cara, obrátí se carevna na velkoknížete Pavla. Alexandra sice Pavla Alexandroviče zavrhla, protože jeho syn Dimitrij byl jedním z vrahů Rasputina, teď však ví, že jí nikdo jiný nemůže pomoci. A Pavel se k ní zády neobrátí. Hned po svém příjezdu do Carského Sela sdělí carevně nejnovější zprávy. Ví, kde se nachází Mikuláš. Jeho vlak byl zastaven ve Pskově a nemůže pokračovat dál, protože všechny železnice do Petrohradu již obsadili vzbouření vojáci. Pavel dále Alexandru požádá, aby se připojila k včera zveřejněnému manifestu, který podepsala již tři velkoknížata a také, aby přesvědčila cara, až se jí podaří s ním spojit, že je nezbytně nutné tento manifest o vzniku konstituční monarchie bez prodlení podepsat. Carevna, která by s takovým dokumentem nikdy nesouhlasila a rezolutně by Mikulášovi zakázala jej podepsat, nyní přikyvuje. Je si vědoma, že tady už nejde o monarchii, ale o holý život. Pavel ani Alexandra však netuší, že situace během posledních dvou dnů vygradovala tak, že revolucionáři již o žádnou konstituci nestojí. Chtějí konec nejen cara Mikuláše II., ale celého rodu Romanovců.

Další zápis do svého deníku učinil car ve chvíli, kdy zjistil, že ani přes Pskov se do Carského Sela nedostane. A ze všeho nejvíce myslel na svou manželku a na své děti.

Mikulášův deník: „Gatčina a Luga byly už také v rukou povstalců. Taková hanba. Dojet do Carského se už nedalo. A přitom jsem stále byl myslí i srdcem tam u nich, kde ubohá Alix prožívá všechny ty těžké události sama! Pomoz nám Bůh!“

Takřka všechny zápisy v deníku Mikuláše jsou fádní, bez špetky emocí. Zápis z dnešního dne je výjimečný. Ukazuje, v jakém psychickém rozpoložení ruský imperátor byl. Nevěděl, co si počít. Jaké rozhodnutí učinit. Vázala jej odpovědnost k dynastii. K vládě otce a děda. Leželo mu srdci Rusko. Nechtěl, aby upadlo do anarchie. Ale zároveň se obával o život své rodiny. Trpěl.

Obavy jsou rozhodně na místě. Revolucionáři v Petrohradě tvrdě účtují s nenáviděnými ministry a politiky. V průběhu noci a dnešního dne byli zatčeni předseda vlády Nikolaj Golicyn, ministr vnitra Alexander Protopopov či komorník carského dvoru Nikolaj Maklakov. Maklakov byl krátce po svém zatčení takřka roztrhán a zlynčován davem. Jen s velkým štěstím vyvázl životem. Ne však na dlouho.

Státní Dumě se nedaří udržet v ulicích Petrohradu klid a pořádek. Krom toho dělá Prozatímní výbor jednu chybu za druhou. Místo toho, aby Výbor prosazoval svou moc a autoritu vzešlou z voleného orgánu, tedy Dumy, a nebral nekonečné rezoluce petrohradského sovětu na zřetel, dostávají se komisaři Výboru čím dál více do vleku sovětu.

Na tomto místě je nutno vysvětlit, že sovět též řečený Ispolkom, nebyl nic víc, než soukromý subjekt. Něco na způsob odborů. Ano, je pravda, že v těchto revolučních dnech nemohla Duma ani Výbor moc sovětu zcela potlačit. Poslanci a komisaři však měli mít odvahu posílat svá rozhodnutí Ispolkomu jako hotovou věc. Ne žádat o souhlas. V průběhu těchto zlomových dnů tak vyklíčila první a zásadní chyba, která o půl roku později vedla k Velké říjnové socialistické revoluci. Tedy, ke vzniku tzv. dvojvládí v Rusku, kdy si Ispolkom uzurpoval stále více moci, až se skutečná vláda stala fakticky zbytečnou.

Poslanci Státní dumy, ve snaze udržet si moc, se v podvečer obrátí na štáb generálů, který je s Mikulášem ve vlaku v Pskově. Politici přesvědčují generály, prostřednictvím telegramů a dálnopisů, že jedinou možností, jak udržet v Rusku klid a pořádek, je carova abdikace.

A večer skutečně začnou generálové cara přemlouvat, aby zvážit abdikaci. Tvrdí Mikulášovi, že jen jeho abdikace dovede Rusko udržet ve válce, ve které již padlo tolik mužů. Říkají, že pokud se k moci dostanou socialisté, zajisté ihned z války vystoupí. Ve chvílích, kdy je imperátor přesvědčován generály v Pskově, přichází do vlaku telegram od náčelníka štábu generála Michaila Alexejeva z Mogileva.

Telegram Alexejeva: „Revoluce v Rusku se jeví nevyhnutelnou, pokud se v zázemí rozpoutají nepokoje. Bude to znamenat hanebné ukončení války se všemi důsledky, které budou strašné. Je nemožnou věcí požadovat od vojáků, aby šli chladnokrevně do boje, zatímco ve vnitrozemí se rozpoutala revoluce.“

Dále Alexejev Mikuláše žádá, aby povolil Státní dumě vytvoření nové vlády. Nátlak generálů a telegram Alexejeva na cara zapůsobí. Vydá dva rozkazy, přičemž především ten druhý byl velkou chybou.

Nejprve měl být odeslán telegram předsedovi Dumy a Prozatímního výboru Michailu Rodzjankovi, aby Státní duma jmenovala do čela země nový kabinet.

Druhý rozkaz byl pro generála Nikolaje Ivanova. Měl zastavit postup na Petrohrad. Mikuláš tak znovu v klíčovou chvíli zaváhal a neprokázal rozhodnost. Nelze říci, zda by jednotky generála Ivanova dokázaly povstání v Petrohradě porazit. Ale tímto rozhodnutím car de facto abdikoval, byť se ještě dnes večer k oficiální abdikaci přesvědčit nenechal.

Po dlouhém jednání odchází car Mikuláš do svého spacího vozu, kde se marně pokouší usnout. Sužují jej obavy o manželku a děti. Muž, který byl celý svůj život krajně nerozhodný a nestálý je teď v situaci, kdy má učinit doslova dynastické rozhodnutí s obrovskými následky.

Prameny: