Pád posledního cara - Konec Ruského impéria

3. (16.) březen 1917

Krátce po osmé hodině ranní přijíždí Mikuláš II. vlakem do Mogileva. Car chce ještě jednou pozdravit svou armádu.

Generálové a vyšší důstojníci čekají nastoupení na peróně. Car si nechá nejprve zavolat do vlaku náčelníka štábu generála Michaila Alexejeva a generálové tak v mrazu musejí čekat i nadále. Asi po hodině vyjdou oba z vlaku. Dle vzpomínek jednoho důstojníka přijel úplně jiný člověk. Mikuláš byl pryč pouhé tři dny, ale na okolí působil, jakoby zestárl o deset let. Dnes již bývalý car má strhané rysy, unavený pohled a nažloutlou pleť. I tak se se všemi, jako ostatně vždy, pozdraví.

Po chvíli je car opět sám a má čas učinit ranní zápis do deníku: „Spal jsem dlouho a tvrdě. Probudil jsem se daleko za Dvinskem. Byl slunečný, mrazivý den. Četl jsem si dlouho v Juliu Caesarovi. V 8:20 jsem dojel do Mogileva. Všichni štábní důstojníci byli na peróně. V 9:30 jsem přešel do budovy.“

Ve stejné době vyjel carův bratr velkokníže Michail Alexandrovič z Gatčiny do Petrohradu. Povolali jej tam zástupci Státní dumy. Až nyní se velkokníže dozvídá, že jej jeho bratr Mikuláš jmenoval následníkem trůnu. Tato informace jej zprvu rozzlobí. Něco takového v žádném případě nečekal. Michail samozřejmě neví, jak na tom Mikuláš byl. Netuší, jak Mikuláše zcela odřízli od veškerých komunikačních prostředků a tedy s ním ani nemohl následnictví konzultovat.

Během dopoledne dorazili zpět do Petrohradu také Gučkov se Šulginem. Včera se jim podařilo zajistit jednu abdikaci a dnes mají usilovat o druhou. Michail si není abdikací zcela jist. Uvědomuje si, jaká panuje v Petrohradě nálada, avšak zároveň cítí dynastickou odpovědnost.

Situace ve městě je ale i nadále napjatá.  Když Gučkov před palácem, ve kterém sídlí Státní duma, zmíní, že car abdikoval ve prospěch bratra, je rád, že se spasí útěkem do budovy. Rozlícený dav jej chce okamžitě lynčovat.

Ne. Ulice už Romanovce nechce. Žádného. Velkokníže se tak ocitne mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně stojí bývalý ministr války generál Michail Beljajev a další představitelé armády v Petrohradě. Ti chtějí, aby Michail korunu přijal a postavil se do čela vojska, které porazí povstalce. Z druhé strany na něj tlačí politici v čele s Gučkovem, Šulginem, Rodzjankem a Kerenským. Takřka celé odpoledne stráví Michail posloucháním argumentů a zvažováním svého postavení.

To již informace o abdikaci pronikly až do Carského Sela. Alexandra jim nejprve odmítá uvěřit. Poté si nechá znovu zavolat velkoknížete Pavla a ten jí přinese Mikulášův manifest. Teď již bývalá carevna je zděšena. Dlouho francouzsky šeptá: „Abdiqué. Abdiqué.“ Neví, co má dělat. Usedavě pláče.

Když se přeci jen trochu vzpamatuje, začne psát další dlouhý dopis pro Mikuláše: „Miláčku, duše mé duše. Ach, jak mi srdce pro Tebe krvácí! Je to k zbláznění, nevím absolutně nic, mám jen jakési hnusné zvěsti, které by člověka dovedly k šílenství. Tak ráda bych věděla jestli se k Tobě dnes dostali ti dva mládenci, které jsem poslala s dopisy. Proboha, mít alespoň řádeček od Tebe! Tento dopis Ti odevzdá žena jednoho důstojníka. Nic o Tobě nevím, nejspíš na tom nejsi o nic lépe než já. Srdce mi puká bolestí, když vzpomenu, jak jsi sám. Všechno bude, všechno musí být dobré. Pevně tomu věřím. Můj milý anděli, tolik Tě miluji a jsem stále s Tebou, v noci i ve dne. Dovedu si představit, co asi nyní prožívá Tvé ubohé srdce. Všichni se budeme bít za naše Jasné Sluníčko, každý na svém místě! Právě tady byl Pavel a všechno mi vyprávěl. Tvůj čin naprosto chápu, můj hrdino. Vím, že jsi musel podepsat něco jiného, než na co jsi přísahal při své korunovaci. Známe se navzájem dokonale i beze slov a já přísahám, že Tě znovu uvidím na Tvém trůně, protože Tvůj lid a Tvá armáda Tě na něj znovu posadí ke slávě naší říše.“

Alexandra si stále odmítala plně připustit, co se stalo. Není divu. Má za sebou deset nejhorších dnů ve svém životě. Dnů plných strachu, obav, stresu a bolesti. Teď chce již jediné. Aby se její milovaný manžel vrátil.

Zatímco část politiků stále přesvědčuje Michaila, aby abdikoval, ve Státní dumě se mezitím formuje nová vláda. Carem včera jmenovaný premiér Georgij Lvov nemá prakticky žádnou možnost vybrat si ministry do své vlády. Ministry nominují jednotlivé frakce nejen v rámci Dumy. Jak vidno, již v den vzniku první vlády nové Ruské republiky, bylo zaděláno na budoucí problémy. Předseda vlády měl jen slabou pozici a nedokázal věčně rozhádaný kabinet zvládnout.

Navíc se ministrem spravedlnosti, a později i války a námořnictva, stal Alexander Kerenský. Eser Kerenský byl dominantní osobností a obvykle to na jednání kabinetu vypadalo tak, že právě on je předsedou vlády. Kerenský však měl touto dobou jiné starosti. Musel přesvědčit Michaila, aby se vzdal trůnu. V opačném případě hrozilo, že ulice novou vládu smete.

V 18:00 se Michail nechal definitivně zlomit.

„Tím, že přijmete trůn, nezachráníte Rusko. Vím, jaká atmosféra vládne v masách. Všichni jsou ostře proti monarchii. Nemám právo vám tajit, jakému nebezpečí se vystavujete vy osobně, převezmete-li moc. Neručím za Váš život.“ Po těchto slovech Kerenského sklopil Michail zrak a takřka neslyšitelným šeptem pronesl: „Za těchto podmínek tedy nemohu.“

Během podpisu abdikačního manifestu Michail usedavě plakal. Vláda Romanovců, která trvala více než tři století, skončila v podvečer 3. března 1917.

Ani to rozvášněné revolucionáře neuklidnilo a neuspokojilo. Ještě dnes večer schválí petrohradský sovět „Usnesení o zatčení Mikuláše II. a dalších členů dynastie Romanovců.“ Prozatímní vláda nebude mít odvahu postavit se rozhodnutí sovětu a rodinu internuje v Carském Selu.

To však Mikuláš ještě neví. Večer se ovšem dozví, že Michail abdikoval. A jak ukazuje večerní zápis v jeho deníku, tuto informaci bývalý car nenesl vůbec dobře.

Mikulášův deník: „Alexejev přinesl poslední zprávy od Rodzjanka. Podle nich Míša abdikoval. Jeho manifest končí čtveřicí požadavků. Týkají se voleb do Ústavodárného shromáždění, které by se měly konat do šesti měsíců. Bůh ví, kdo mu nakukal, aby podepsal takovou hanebnost! V Petrohradě se situace už uklidnila, kéž by to tak pokračovalo dál.“

Mikuláš ale dostane i dobrou zprávu. Zítra přijede jeho matka.

Prameny: