Anna Odell předstírala duševní kolaps, aby ukázala na společenské problémy. Nezašla ale moc daleko?

Anna Carolina Odell se narodila v říjnu 1973 a už od mala měla vztah k umění. Svoje vize ovšem přetavila ve zcela nestandardní činy, z nichž jeden je velice kontroverzní. Přesto za dílo získala ocenění a mezinárodní uznání části umělecké scény. Posunula Odell hranice performance nebo zašla příliš daleko?

K události došlo v roce 2009, kdy Odell jako součást svého absolventského projektu na Královském institutu umění v Konstfacku připravila film Okänd, kvinna 2009-349701 (Neznámá, žena 2009-349701 ), v němž sama účinkovala. Sama tehdy zinscenovala věrohodnou scénu vlastního psychického zhroucení, s nímž, jak sama později uvedla, měla vlastní zkušenost, když zkolabovala v roce 1995.

Umělkyně využila jeden z mnohých sychravých večerů, vešla bosa na most Liljeholmsbron ve Stockholmu a začala zmateně křičet. Při záchvatu si lehala na zem a vyhrožovala sebevraždou. Vše bylo tajně natáčeno.

Jejího jednání si brzy všimli procházející chodci a zalarmovali záchranné složky. Odell ale ve své performanci pokračovala i po příjezdu policistů, kteří se ji snažili uklidnit. Na první pohled zmatenou a prochladlou ženu, která se nedokázala postavit na vlastní nohy, odvlekli muži zákona do auta a odvezli ji na psychiatrickou pohotovost.

Ani tam hra nekončila. Odell dokázala obalamutit i lékaře, kteří o ni pečovali. Až druhý den se personálu svěřila, že duševní nemoc jen předstírala. Důvodem ale podle jejích slov nebylo jen natáčení filmu. Svým jednáním na hranici zákona chtěla upozornit na to, jak je švédský systém péče o duševně nemocné špatně nastavený a zda se v těchto chvílích bere pacient vážně nebo je pouhým „případem“.

Umělkyně se ale rychle stala terčem kritiky. Ředitel nemocnice David Eberhard poukázal na nepopiratelný fakt, že žena zneužila záchranné složky a lékaře, kteří v tu chvíli mohli pomáhat někomu, kdo pomoc opravdu potřeboval. Následovalo obvinění z přečinů zneužití záchranných složek a také za planý poplach.

Za to vše vyfasovala pokutu 2500 švédských korun (zhruba 5500 Kč). Soud nízký trest zdůvodnil tím, že během svého jednání neměla v úmyslu způsobit žádný trestný čin.

Z akce, která měla být původně jen absolventským filmem, se však stala celonárodní senzace. Jakmile se o zinscenovaném kolapsu dozvěděla média, veřejnost převážně reagovala s rozhořčením. Lidé a kritici ji označovali za provokatérku bez etických zábran, jež využila utrpení jiných k vlastní kariéře. To však sama umělkyně odmítala s tím, že uzavřená psychiatrická péče je nejdiktátorštější část společnosti, kterou máme a pacient v ní může přijít o všechna svá práva.

Odell ze záběrů na mostě připravila krátký snímek, jenž doplnila o rekonstrukci svého skutečného pobytu v psychiatrické léčebně o mnoho let dříve. Tam právě nabyla dojmu, že není člověkem, ale „případem“.

Filmem Okänd, kvinna 2009-349701 balancujícím na hranici dokumentu a umělecké fikce nejprve zaujala na své domovské univerzitě, kde byl promítán. Následně byl v souvislosti s kladnými reakcemi nominován a uveden na filmovém festivalu v Benátkách.

V dalších letech se Odell stala respektovanou, ale stále kontroverzní osobností švédské umělecké scény. V roce 2013 debutovala jako filmová režisérka snímkem The Reunion, který opět zkoumá mocenské vztahy, tentokrát mezi lidmi, kteří se po letech setkávají na školním srazu. I tento snímek byl uveden v Benátkách.

Později se vrátila i k tématu psychiatrie. V loňském roce představila rozsáhlý audiovizuální projekt Rekonstruktion – Psyket. Tato instalace kombinuje rozhovory s pacienty a personálem, osobní vzpomínky i inscenované scény, které reflektují zkušenost s uzavřenou péčí a zpochybňují hranice mezi léčbou a zneužitím moci.

Jak chápat umění Anny Odell? Mnozí ji nemohou přijít na jméno, ale přesto se rádi na její falešný kolaps podívají. Kritici upozorňují, že ona má v sobě snad všechno, co provokuje i fascinuje – odvahu, šílenství, bolest i intelektuální chlad. Její kolaps na mostě tak nakonec možná nebyl jen experimentem o duševní nemoci, ale i testem společnosti, která se zkrátka ráda podívá na něco nehezkého, co se vymyká běžným standardům.

Odell nikdy nepopřela, že jsou její díla nebezpečná, a to nejen pro ni, ale i pro diváka. Tvrdí, že skutečné umění musí riskovat, jinak se stává pouhou dekorací. Ať už s jejím přístupem souhlasíme, nebo ne, jisté je jedno: Odell jako jedna z mála umělkyň dokazuje, že hranice mezi šílenstvím a uměním může být stejně tenká jako most, na kterém se kdysi zhroutila. Na druhou stranu měla v daný okamžik štěstí, že ten večer někdo jiný třeba na jiném mostě nezemřel, protože by se mu nedostala pomoc včas. A pak má smysl se ptát: Opravdu je nutné toto riskovat?

Zdroje: thelocal.se, modernamuseet.se, dspace.amu.cz