Audiovizuální kulomet versus Maxipes Fík. Proč dnešní pohádky nedají dětem na chvíli vydechnout

Dětské pořady se za několik desetiletí změnily. Jsou barevnější, rychlejší a plné zvuků i pohybu. Je to pokrok, nebo jsme děti naučili, že každá vteřina musí být něčím zaplněná?

Mám doma čtyřleté dítě, takže ten rozdíl nemusím sledovat jen na internetu nebo v odborných studiích. Vidím ho doma. Syn má rád klasické večerníčky, třeba Maxipsa Fíka. Podívá se na díl a když skončí, jde si hrát, něco staví, nebo jde za staršími sourozenci. Žádný problém.

Má rád i Tlapkovou patrolu. Jenže tady už je situace často úplně jiná. Dílem to nekončí. Chce další. Je rozjetý, pobíhá, napodobuje děj, hraje si na záchrannou akci. Jako kdyby v něm po skončení pohádky ještě několik minut běžel motor.

Samozřejmě z toho nechci dělat vědecký důkaz. Každé dítě je jiné a jedno pozorování nic nedokazuje. Ale přimělo mě to přemýšlet, jestli je mezi jednotlivými dětskými pořady opravdu takový rozdíl, jaký se na první pohled zdá.

A pak jsem narazil na rozhovor s psychologem Milanem Studničkou.

Studnička v něm popisoval srovnání, které ho samotného zaujalo. Na jedné straně byl právě Maxipes Fík, na kterém vyrůstal, na druhé současné animované pořady.

„Já jsem nedávno viděl krásný srovnání, a to mě úplně zarazilo až. Maxipsa Fíka, na kterém jsem mimochodem vyrůstal, kde je vlastně ten pejsek, pak je tam ta jeho holčička, nevím teď, jak se jmenovala…“

„Ája,“ poradí moderátor.

„Ája, a pak třeba strom, most. Takže vlastně tři objekty na obrazovce a takový jemný barvy. A pak tam byl kontrast nějakých těch novodobých animáků.“

Moderátor zmíní Tlapkovou patrolu.

„A to je něco tak šílenýho, přepálený barvy, přepálený zvuky, mraky objektů. Potom ty děti z toho nemají šílet,“ uzavírá Studnička.

Právě ono „přepálené“ mi přijde jako docela přesné slovo. Nejde totiž jen o to, jestli se v pohádce něco děje. Jde o množství podnětů, které dítě dostává v každém okamžiku. A třeba v Tlapkové patrole je takových podnětů (a s tím spojených krátkých střihů) možná až příliš. Ostatně posuďte sami.

Když se dnes podíváme na Maxipsa Fíka nebo Rákosníčka, může nám jejich svět připadat až neuvěřitelně pomalý.

Fík jde. Ája něco říká. Kamera ukazuje krajinu. Nějakou dobu se nic dramatického neděje. A přesto se dítě nenudí.

Podobně funguje Rákosníček. Jeho svět je jednoduchý, barevný, ale nepůsobí agresivně. Postavička, rybník, měsíc, hvězdy a pár dalších objektů. Obraz má prostor dýchat.

A pak jsou tu třeba staré díly animovaného Disney seriálu My z Kačerova z roku 1987. To už rozhodně není žádná pomalá meditace. Skrblík, Kulík, Dulík a Bubík zažívají dobrodružství, létají letadlem, utíkají před padouchy, něco občas exploduje, honička střídá honičku. Přesto na mě i tento animovaný seriál působí klidně. Ona totiž rychlost děje není totéž jako rychlost podnětů.

Kačeři umí být akční tak, že nemusí přijít každou druhou vteřinu nový střih, jiný úhel kamery, jiný zvuk či další barevný efekt. Děj může být akční, zatímco obraz zůstává čitelný. A to je možná důležitější, než si uvědomujeme.

Tady už je ale potřeba brzdit. Nebylo by poctivé napsat, že věda jednoznačně prokázala, že rychlé pohádky ničí dětem pozornost. Existují ale studie, které ukazují, že tempo a forma dětského obsahu mohou mít bezprostřední vliv na chování a některé kognitivní funkce.

Známý experiment publikovaný v časopise Pediatrics v roce 2011 například sledoval 60 čtyřletých dětí. Děti byly rozděleny do skupin, které devět minut sledovaly buď rychle stříhaný animovaný pořad, vzdělávací pořad, nebo kreslily. Po sledování absolvovaly testy zaměřené například na seberegulaci a pracovní paměť. Skupina po rychlém animovaném pořadu si vedla v testech výkonných funkcí hůře než ostatní dvě skupiny.

To je zajímavé právě proto, že šlo o čtyřleté děti. Tedy přibližně věk, ve kterém se s podobným obsahem setkává i můj syn.

Současně ale existují i další studie, jejichž výsledky jsou méně jednoznačné. Systematický přehled experimentů publikovaný v roce 2024 upozorňuje, že výsledky výzkumu vlivu tempa na pozornost nejsou konzistentní a záleží na celé řadě okolností – například na typu obsahu, věku dítěte nebo konkrétní sledované schopnosti.

A ještě novější metaanalýza publikovaná v roce 2025 nenašla celkově statisticky významný jednotný efekt samotného tempa médií na pozornost a výkonné funkce. Výzkumníci přitom zdůrazňují značnou různorodost výsledků.

Takže žádná jednoduchá rovnice, rychlý střih = poškozené dítě, neexistuje.

Ale stejně tak není pravda, že na tempu a množství podnětů vůbec nezáleží.

Americká pediatrická akademie ostatně rodičům předškolních dětí doporučuje mimo jiné vyhýbat se příliš rychlým pořadům, protože je malé děti hůře zpracovávají. U dětí ve věku 2 až 5 let zároveň doporučuje maximálně hodinu denně kvalitního programu a pokud možno společné sledování s rodičem.

Protože dnešní dětský pořad už nesoutěží jen s jiným televizním seriálem. Soutěží s YouTube, krátkými videi, hrami, tabletem a nekonečným proudem dalšího obsahu.

Když dítě sleduje klasický televizní seriál, má omezený výběr. Když sleduje YouTube, může během několika sekund odejít jinam.

A tak se pozornost stává něčím, o co se bojuje. Rychlý střih, výrazné barvy, velké emoce, zvuky, pohyb a neustálé změny jsou logickými nástroji, jak diváka udržet. Výsledkem může být právě onen audiovizuální kulomet.

Současný audiovizuální boom dobře ilustruje pořad CoComelon. Ten se stal jedním z největších dětských obsahů na YouTube a později i streamovacích službách. Zmíněná Americká pediatrická akademie ve své odpovědi rodičům přímo uvádí, že odborníci CoComelon kritizovali mimo jiné kvůli velmi rychlému tempu a prvkům, které mají dětskou pozornost co nejvíce zachytit a nepustit.

A přesně tady se podle mě dostáváme k podstatě problému.

Dítě nemusí sledovat obsah, který je špatně napsaný nebo vysloveně nevhodný. Může sledovat něco, co je technicky dokonale vyrobené pro udržení jeho pozornosti.

To ale není totéž jako něco, co je ideální pro jeho klidné soustředění.

U televize skončí díl a následuje jakási přirozená tečka za sledováním. U YouTube nemusí skončit vůbec nic.

Video skončí a okamžitě je připraveno další. Algoritmus doporučí další obsah podle předchozího sledování. YouTube Kids sám uvádí, že doporučení vycházejí mimo jiné z historie sledování a vyhledávání a jsou vybírána algoritmem.

To znamená, že dítě může přejít z jedné pohádky do druhé, z ní do písničky, z písničky do krátkého animovaného videa a pak zase někam úplně jinam.

A žádná přirozená tečka nepřijde.

Možná právě na ni zapomínáme. Dítě nemusí být každou vteřinu života zabavené.

Když Fík jde po cestě, může dítě chvíli jen tak koukat.

Když Rákosníček sedí u rybníka, nemusí v pozadí explodovat raketa.

Když se Skrblík s někým baví v Kačerově, nemusí se každou vteřinu měnit obraz.

Dítě může chvíli čekat, co bude dál.

A právě v tom čekání může být prostor pro představivost.

Je trochu paradoxní, že staré dětské seriály mohou na dnešní dospělé působit pomalu, ale právě jejich pomalost může být jednou z jejich předností. Nemají potřebu dítě neustále tahat za rukáv a říkat mu: „Dívej! Dívej! Teď! A teď! A teď zase!“

Byla by škoda z toho udělat nostalgickou válku typu „za nás byly pohádky lepší“. I mezi současnými pořady jsou kvalitní věci. A starý animovaný seriál může být samozřejmě také hlučný, chaotický nebo nevhodný.

Nejde tedy o rok výroby. Jde o tempo, množství podnětů, kvalitu příběhu a způsob, jakým je dítě k obrazovce přitahováno. A také o míru.

Jedna epizoda oblíbeného akčního seriálu je něco jiného než hodina nekonečného přepínání videí. Stejně jako není problém, když dítě občas sní dort. Problém je, pokud se dort stane základem jídelníčku.

Zdroje: