Babička je závislá na letácích. Kupuje si v akcích věci, které nepotřebuje a trýzní celou rodinu

Není to můj příběh, ale jde o trable jednoho z mých nejlepších kamarádů. Známe se od střední školy a prožili jsme toho spolu tolik, že se při vzpomínání na tyto situace vždy smíchy popadáme za břicho. Nedávno se mi ale Luboš (jméno jsem kvůli anonymitě pozměnil) svěřil s tísnivou situací, která ho trápí a negativně se dotýká také jeho manželky i dětí. A jen těžko se z této zoufalé šlamastiky vyvléká, i když svítá naděje. S jeho svolením se o příběh dělím.

Luboš je často vesele naladěný člověk. Ve svých 41 letech působí jako spokojený otec dvou menších dětí. Jenže osud si s ním pohrál tak, že zůstal jako jediný blízký příbuzný své babičky, která letos oslaví 85 let. Dlouho to byla vitální paní milující svá pravnoučata. Luboš s rodinou za ní jednou týdně jezdil do 15 kilometrů vzdáleného města, kde paní bydlí ve vlastním bytě. Občas jí přivezl k sobě na návštěvu. Nikdy nebyl problém. Ona byla zhruba do svých 82 let zdravá, jen měla lehké problémy se sluchem. Jenže pak si zlomila nohu.

Lékaři jí dávali poměrně dlouhou dobu dohromady, ale paní se asi po měsíci opět postavila na nohy a o berlích se rozchodila. Už to ale nebylo ono. Noha ji dodnes bolí, přidaly se i bolesti kolene a kyčlí. Lubošova babička dnes sice opět chodí bez berlí, ale nezvládne si nakoupit ani dopravit se k doktorům.

Luboš jí samozřejmě ochotně nabídl, že jí jednou týdně udělá větší nákup, tak aby se zásobami vystačila. K doktorům ji také odveze. Zároveň zařídil i dovoz obědů pro seniory.

První měsíce vše fungovalo dobře. Babička telefonicky Lubošovi nadiktovala nákupní seznam podle letáku jejího oblíbeného řetězce. Většinou šlo o akční výrobky. On cestou z práce věci nakoupil a babičce je přivezl. Jenže seznam přání se po čase začal měnit ve velice zvláštní směsici položek. Luboš postupem času přestal nakupovat másla, sýry, pečivo, ovoce, zeleninu, jogurty a další běžné položky a do košíku vkládal pouze sladkosti, sušenky, tyčinky, mražená jídla, konzervy a ty nejlevnější uzeniny. Místo sáčkových čajů si babička začala přát granulovaný, klasickou kávu u paní nahradily sáčky, takzvané dva v jednom. No dobře, řekl si Luboš, babička má dovážené obědy, tak ať si dopřeje, co chce.

Ale seznam zvláštností se stále zvětšoval a s ním i utrácená částka za nákup. Paní si začala, samozřejmě podle akčního letáku, nakupovat konzervy a polotovary „na horší časy do zásoby“, jak sama říkala. To už Luboš často musel při nákupu brzdit a vymluvit se, že zkrátka tu a tu specialitu neměli.

Intenzita přání se ale stále více stupňovala, najednou už nestačil nákup v jednom supermarketu, protože v tom druhém mají také „skvělé“ věci v akci. To samozřejmě Luboš zavrhl, beztak neměl čas jezdit od jednoho obchodu k druhému, aby babičce ušetřil pár korun, ale sám projel daleko více nafty. Nehledě na čas strávený v obchodě.

Ruku v ruce s intenzitou babiččiných přání se začaly stupňovat i návštěvy lékařů. K pravidelným kontrolám na ortopedii a ORL se přidala neurologie, osteologie, revmatologie a angiologie. Paní ale u žádných doktorů nebyla spokojená, protože jí od bolesti nohou a kloubů nedokázali pomoci, a tak obvolávala další a další specialisty a k nim se jezdilo. Nikde ale moc nepochodila, dostala injekci, léky na předpis a většinou i gratulaci, že je na svůj věk jinak zdravá a její problémy jsou v takovém stáří poměrně běžné. S tím se ale paní nikdy nespokojila, a tak se nechávala vozit po lékárnách, kde si kupovala hromady vitamínů a doplňků stravy, o kterých věřila, že jí pomohou. Říkali to totiž v reklamě. Výsledkem byly ale jen utracené tisíce korun navíc.

Z Luboše se stal celkem nešťastný člověk. Připadal si, jako kdyby měl další dítě na krku. Babičce naznačoval, že to takhle nezvládá. Když jí jednou objednal nákup od rozvážkové služby, dostal vynadáno, jak to tam mají drahé a že nemají její oblíbené značky.

Situace se dostala do extrému, když jednoho dne přestaly na babiččinu adresu dovážet reklamní letáky. Paní se tehdy pomalu zhroutil svět. Luboš jí sice do telefonu diktoval, co má supermarket v akci, ale takový postup úspěch neměl. S internetem ani chytrým telefonem babička neumí a ani by se to již nenaučila. Tak co s tím? Tehdy dostala spásný nápad: „Luboši, tak mi vždycky ve středu přivez leták od vás, já si do druhého dne rozmyslím, co nakoupíš, zavoláme si a ty mně to pak všechno pěkně přivezeš.“ On samozřejmě argumentoval, že pro něj jsou to dvě hodiny času navíc a k tomu ještě dalších 30 kilometrů cesty a nějaká ta nafta. To ale paní nechtěla ani slyšet. Z Luboše se stával nepřítel. Přesto se ještě držel. Marně se snažil řetězec přesvědčit, aby letáky znovu dodával. Dostal ale odpověď, že tuto agendu má na starosti distribuční služba, a ta podle nových pravidel nesmí nechávat prospekty před bytovkou venku. Klíče od domu jim společenství vlastníků odmítlo dát a zvonit při donášce na lidi odmítají.

Babička i tak ale stále utrácí tisíce korun za nepotřebnosti, které se jí doma hromadí a Luboš potraviny s prošlým datem spotřeby pravidelně vyhazuje. „To víš, já už na to špatně vidím a tak nevím, do kdy to vydrží,“ obhajuje se babička. O tom, že tolik věcí nepotřebuje, se ale nesmí mluvit. Pravnoučatům pak říká, jak jejich tatínek už není ochotný, jako byl dříve. Jeho manželka už k ní přestala jezdit. Vždy se na něco vymluví, protože je, jak říká, na starou paní a hlavně na její přání alergická.

V posledních měsících se začaly konflikty a neshody ještě více stupňovat. Luboš byl například obviněn z „okrádání staré paní“, když místo akční čokolády přivezl neakční a jen o pět korun dražší náhradu. Babička mu kromě finanční újmy ještě vytknula, že měl přece zkusit zajet do jiného supermarketu, kde by její oblíbenou čokoládu mohli mít.

Ještě před létem volala Lubošovi třeba pětkrát denně – doplňovala seznam přání, nadávala na doktory, na politiky, sdělovala termíny, kdy musí na kontrolu a hlavně kamarádovi stále vytýkala, jak je neochotný a že už na ni není hodný. Doslova začala žít představou, že už ji její nejbližší nemají rádi a pomalu upadala do depresí. Když se Luboš snažil vysvětlit, že to tak není a že se zkrátka nemůže tak intenzivně věnovat jen jejím přáním – má náročnou práci, rozestavěný dům a k tomu samozřejmě běžné rodinné starosti s dětmi, kterých není málo – paní se sesypala.

Dnes se situace má tak, že Lubošova babička bere antidepresiva a podle jejich komunikace je mnohem lepší. Sám mi řekl, že nikdy neuvažoval o jejím umístění do domova důchodců. Doma se paní cítí dobře a stále zvládá všechny nutné činnosti. Také mi ale prozradil, že kdyby nedostala antidepresiva, nejspíše by na nich skončil on.