Článek
Některá díla člověka pohltí, jiná obohatí, a pak jsou taková, která se do vás tiše vryjí. Ne pro svoji složitost nebo epochálnost, ale tím, jak jednoduše a nenápadně ukazují pravdu. Ray Bradbury (1920-2012) byl v tomto ohledu mistr. Ať už psal o Marsu, o dětství nebo hořících knihách, v jeho textech je vždy tento aspekt k nalezení a často i bolí. Ale v dobrém slova smyslu. Já sám tomu říkám poetický smutek, který je znát v notoricky známé Marťanské kronice, ale snad nejvíce je cítit i v Bradburyho raných povídkách, které k nám dnes hovoří až nebezpečně přesně. Jmenují se Chodec a Vrah.
Sci-fi z jiné doby
V padesátých letech 20. století, kdy Bradbury tyto texty napsal, se svět teprve vzpamatovával z druhé světové války a lidé si pomalu začínali představovat, co všechno by mohly v budoucnosti přinést technologie. V té době vznikaly převážně příběhy, které měly varovat před atomovou apokalypsou, totalitou nebo odcizením ve městech, jež rostla do výšky i šířky. Bradbury na to šel ale jinak.
Chodec – když se stane obyčejná procházka zločinem
Bradburyho Chodec je jen pár stránek dlouhý příběh, který vznikl v roce 1951, ale kdykoli ho čtu, zasáhne mě stejně. Leonard Meade se večer vydá na procházku městem. Nikdo jiný tam není, všichni sedí doma a sledují televizi. Městem nejezdí ani žádná auta. Jen on se potichu prochází prázdnými ulicemi, dýchá čerství vzduch a pozoruje svit obrazovek za okny domů. A právě tím je podezřelý. Policie (automatizované auto bez posádky) ho zastaví a skrze amplion na střeše vozu se vyptává, proč není doma a nekouká na televizní program jako všichni ostatní. Leonard sice neporušil žádný zákon, jen zkrátka nezapadá do škatulky většinové společnosti, těch ovcí u televizí, a proto je donucen jako potížista nastoupit do vozu, aby absolvoval „vyšetření“.
V době, kdy byla televize ještě poměrně mladá, působila povídka jako nadsázka. Dnes ale připomíná realitu, v níž lidé zírají do telefonů na zastávkách, v posteli i u stolu a kde být „offline“ může snad znamenat i podivínství. Chodit jen tak ulicí a přemýšlet může být pomalu nedostupný luxus a nebo gesto vzdoru.
Bradbury jako by tušil, že v budoucnosti nebude potřeba diktatury, pokud se lidé dobrovolně vzdají přirozené svobody výměnou za zábavu. A ačkoliv neviděl budoucnost přesně, moc dobře chápal lidskou povahu, která je stále stejná, jen kulisy okolo nás se mění.
Vrah – sedmdesát let stará vize digitálního detoxu
Druhá povídka se jmenuje Vrah a vznikla v roce 1953. Je humornější, ale o nic méně výstižná. Hlavní hrdina je zavřený v ústavu, protože ničil všemožná zařízení kolem sebe – telefony, interkomy, mluvicí hodiny, automatické přehrávače hudby. Zkrátka všechno, co na něj neustále mluvilo, vysílalo, pípalo a dožadovalo se jeho pozornosti. Toto jednání společnost odsoudila jako útok na společenský řád. Ale on sám jako jediný mluví klidně a rozumně: „Chtěl jsem jen ticho.“
Dnes, kdy nás budí chytré hodinky a bombardují notifikace ze sociálních sítí, zatímco jsme doma i v práci vystaveni nekonečné smršti hovorů, zpráv a reklam, lze chápat Vrahovo „šílenství“ ne negativně, ale jako zachování prostého zdravého rozumu. Bradbury už kdysi dávno věděl, že zahlcení komunikací může člověka zlomit a jak se zdá, měl pravdu. Sociální sítě způsobují psychické obtíže a digitální závislost je dnes běžně skloňovaný pojem. A také jsou tu lidé, kteří už mají dost toho, být stále „online“, vypínají si notifikace a dopřávají si digitální detox, tedy přesně ten stav, jakého chtěl dosáhnout Bradburyho Vrah.
Obě povídky si lze přečíst ve sbírce „Zlatá jablka sluneční“
Bradburyho dědictví a moje cesta k němu
Bradbury byl romantik i pesimista. Miloval lidi, ale z jeho díla plyne, že se bál lidského sklonu k pohodlnosti a pasivitě. K vytvoření klece nepotřebujeme žádné diktátory ani roboty, stačí pohodlnost a někdy si tu nejpřísnější klec vytvoříme sami – předáváme osobní údaje bůhví kam a komu, vystavujeme svůj život na odiv na sociálních sítích a umění konzumujeme za pochodu. To celé jen pro pár lajků nebo proto, že to ostatní také tak dělají. A pak je zde hrstka Chodců a Vrahů.
Jeho dvě povídky, které jsem zmínil, jsou jen nepatrnou částí autorova díla. Jsou však výmluvné tím, že neobsahují násilí, nadpřirozeno ani vesmírné lodě. Jejich aktéry jsou obyčejní lidé žijící v odcizeném světě. A otázka, kterou kladou, je už od dob Sokrata pořád stejná: co dělá člověka skutečně svobodným?
Osobně mám Raye Bradburyho velmi rád – začalo to, když mi bylo čerstvě náct, díky televizní sérii Divadlo Raye Bradburyho. Ta běžela v 90. letech na TV Nova. Některé díly mě opravdu zasáhly a v podstatě formovaly můj vztah k literatuře, antiutopii i sci-fi. Netuším, zda je tento seriál ještě někde k dispozici, ale pokud na něj narazíte, určitě jej zkuste shlédnout. Především však doporučuji Bradburyho číst – nejen pro jeho vize budoucnosti, ale i kvůli tomu zvláštnímu poetickému smutku, který dává každé jeho větě hloubku.
