Neprofláknuté antiutopické knihy, které předběhly dobu a stojí za přečtení i dnes

Antiutopie je specifický literární žánr vykreslující lidstvo ve světě, který není zrovna svobodný. Může jít o budoucnost, alternativní realitu, ale i román s prvky sci-fi. Asi každý, kdo se jen o literaturu trochu zajímá, zná ikony žánru, jako je Orwellova vize totalitního světa v románech „1984“ či „Farma zvířat“, Huxleyho „Konec civilizace“ nebo Bradburyho „451 stupňů Fahrenheita“, přičemž povinná Čapkova díla jako „R.U.R.“ nebo „Válka s mloky“ snad není třeba ani zmiňovat. Proto jsem se zaměřil na literaturu, která není až tak často zmiňována, a přesto patří k dalším dystopickým klenotům, jež čtenáře pohltí a také překvapí, protože mnohé z nich jsou aktuální i dnes.

Už v roce 1920 napsal ruský spisovatel Jevgenij Zamjatin román „My“, který je oprávněně považován za jedno z prvních velkých děl dystopické literatury. Přestože jde o text starý více jak sto let, čte se překvapivě dobře, a co víc, je stále aktuální. Paradoxem tak zůstává, že Zamjatin v době, kdy knihu psal, věřil, že je komunismus nejlepší možnou formou vlády. Nakonec se však jeho nejslavnější dílo pálilo.

Román se odehrává v neurčeném časovém období ve futuristickém totalitním státě. Lidská individualita je zde zcela potlačena ve prospěch absolutní kolektivní poslušnosti a celou společnost řídí entita známá jako Dobroditel. Lidé už nemají jména, pro identifikaci jsou značeni pouze kombinací písmen a čísel. Hlavní hrdina nese označení D 503 a pracuje jako konstruktér vesmírné lodi, jež má sloužit k šíření ideologie státního systému mimo Zemi. Jenže se zamiluje do ženy, která v muži zažehne konflikt mezi jeho dosud věrnou oddaností systému a probouzejícím se osobním citem. Když D 503 otevře oči, vidí najednou svět jinak.

Román byl zakázán nejen v Sovětském svazu. Před nástupem komunismu v Československu vyšel i u nás. Po roce 1948 byl zařazen k zakázaným dílům a asi 4000 výtisků bylo spáleno. „My“ inspirovalo Orwella k napsání románu „1984“ a také Huxleyho k fikci „Konec civilizace“.

Kallocain z roku 1940 je nejznámějším dílem švédské spisovatelky Karin Boyeové a rovněž představuje milník v dějinách antiutopické literatury, který byl bohužel dlouho přehlížený, což sama Boyeová těžce nesla.

Příběh je zasazen do vzdálené budoucnosti a jeho ústředním tématem je droga zvaná kallokain. Jde o sérum pravdy, které vyvinul loajální spoluvoják Světového státu jménem Leo Kall. Objev má sloužit státu k odhalování potenciálních nepřátel a upevnění jeho moci. Světový stát totiž o totální moc nad planetou soupeří s Univerzálním státem, o němž se toho moc nedozvíme, ale Boyeová zde zřejmě vykresluje boj o moc mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.

Leo Kall si brzy uvědomí důsledky svého vynálezu, ale už je pozdě. Příběh o touze po svobodě a lásce, kterou nelze zcela potlačit ani pod nejtvrdší represí, ukazuje, jak moc může být totalitní ideologie dehumanizující a klade tak čtenářům těžkou otázku – co činí člověka člověkem? Dílo svým způsobem zůstává aktuální i dnes, protože se dotýká té nejniternější lidské svobody.

Příběh služebnice z 1985 se také odehrává v nehezké dystopické budoucnosti po ekologické katastrofě v teokratickém státě Gileád, který vznikl na území dnešních Spojených států. Některé ženy jsou zde vykresleny jako jakési nádoby pro reprodukci elitních mužů, jsou ponižovány a brány jako věci.

Hlavní hrdinka pojmenovaná jako Fredova (podle svého pána) vypráví svůj příběh prostřednictvím vzpomínek od doby, kdy ji od rodiny odvedli do centra, kde byla převychována. Avšak i ona, stejně jako hrdinové výše uvedených románů, začne hledat pravdu a vydá se cestou odporu.

Atwoodová ve čtyřicet let starém díle poukazuje na bezútěšnost totalitního režimu a zároveň vyzdvihuje lidskou odolnost. Dotýká se i tématu genderu, zneužívání a lidských práv.

Román Neopouštěj mě z roku 2005 od britského spisovatele Kazua Ishigura je vyprávěním Kathy, která vyrůstá v internátní škole na anglickém venkově. Na první pohled idylický život je temný jako noc sama. Děti v internátě jsou totiž klony vytvořené za účelem budoucího darování orgánů.

Melancholická atmosféra dramatu ostře kontrastuje s etickým dilema, které Ishiguro rozebírá. Dospívající přátelé zde prožívají běžné radosti a strasti spojené s přátelstvím a prvními láskami, avšak je to jen iluze normálního života, což je naznačeno v pasážích, kdy byl některému z hrdinů odebrán orgán, bez nějž ještě dokáže dál žít, ale jen proto, aby mohl darovat další.

Neopouštěj mě je silný příběh a zároveň varovná úvaha nad tím, co dělá člověka člověkem a také nad tím, jak daleko je lidstvo ochotno dojít ve jménu pokroku.

V roce 2006 vyšla McCarthyho epochální Cesta, za kterou tento mistr slova získal Pulitzerovu cenu. Bezejmenní hlavní hrdinové otec a syn putují zničeným světem na jih s nadějí, že alespoň někde na světě bude teplo. Zemi totiž zpustošila neurčitá katastrofa. Ten, kdo přežil, bloumá jedovatým světem a hledá ve vyrabovaných domech zbytky konzerv nebo čehokoliv jiného, co by se dalo pozřít. K tomu všemu se shořelou krajinou potulují násilnické bandy, které nepohrdnou lidským masem.

Otec a syn se naučili v tomto prostředí přežívat, ale jejich cíl je natolik vzdálený, že není jisté, zda do něj dorazí. Otci navíc přestává sloužit zdraví. Jenže někdy je i cesta cíl.

McCarthy v románu ukazuje hrůznou vizi budoucnosti lidského pokolení. Cesta je varováním, že i málo stačí a vše, co člověk tisíce let budoval, může být v okamžiku ztraceno.

A pokud byste rádi ještě více pronikli do antiutopické literatury, jsou zde další knihy, které mohu doporučit bez delšího rozepisování: