Devadesátky v televizi. Vox Populi a další lehce bizarní pořady s obyčejnými lidmi v hlavní roli

Když byl svět ještě analogový a zábavě vládla televize, vznikaly pořady, které dnes působí jako artefakty z jiné planety – zábavné, bizarní a hlavně neuvěřitelně svobodné. A i když jsme je tehdy hltali bez mrknutí oka, dnes bychom u nich možná nevydrželi víc než pár minut. Své speciální místo v době, kdy se naše země vzpamatovávala z komunistické éry, mají pořady, do kterých se mohla zapojit veřejnost, ale ještě nešlo o typické reality show dnešní doby. Některé z nich mají i jistou analogii se současnými sociálními sítěmi. Jedná se o zábavné a tak trochu bizarní pořady z devadesátých let, kde měli hlavní slovo „obyčejní lidé“.

Talk show Áčko (podle studia A) běžela na Nově od roku 1997. Z dnešního pohledu bychom ji mohli zařadit někam mezi diskuzní pořady a psychoterapii na veřejnosti. Každý díl měl své téma zaměřené zejména na dospívající a mladé dospělé. A často šlo o „třaskavé“ náměty spojené se vztahy, sexualitou, drogami, rodinnými problémy či životními překážkami. Dnes jsou tato témata přijímána a diskutována v médiích poměrně běžně, avšak na přelomu milénia šlo v podstatě o unikátní obsah. Áčko tak lze považovat za průkopnické.

Áčko se natáčelo v dnes naprosto nepochopitelně jednoduchých kulisách a určitě musím připomenout čtveřici moderátorů, kteří za pět let vysílání vyzpovídali 5 300 hostů – Martin Veselovský, Pavlína Wolfová, Šárka Volemanová a Miroslav Vaňura.

Pořad se vysílal odpoledne a některá témata v tomto vysílacím čase nebyla zrovna vhodná pro děti, např. „Moje matka je posedlá démonem“nebo „Žiju s manželem i milencem dohromady“. To nakonec zřejmě vedlo k jeho ukončení. Podle jednoho diskuzního příspěvku na Csfd.cz bylo Áčko zakázáno v souvislosti s dílem o homosexuální prostituci.

Pořad Vox Populi, který také vzešel z pera televize Nova, byl geniálně jednoduchý. Produkční tým televize nainstaloval v roce 1994 po republice několik budek, kam mohl kdokoliv vstoupit a veřejně se vyjádřit prakticky k čemukoliv. To pak bylo vysíláno. A netřeba připomínat, že některé zpovědi byly skutečně bizarní.

Z Vox Populi nakonec vznikla směsice zvláštních názorů a spontánního folkloru z českých ulic. Dekády před před YouTube a TikTokem byla tahle syrová autenticita pro diváky fascinující – kamera v budce zachytila úplně všechno, bez střihu a bez filtru. Dalo by se s nadsázkou říci, že vystupující v budkách byli ranými předchůdci dnešních youtuberů a influencerů.

Dva pořady, dvě televize a stejný koncept. Ve druhé polovině devadesátých let se mohli nadšení zpěváci z řad veřejnosti přihlásit do pěvecké soutěže vysílané buďto Primou nebo Novou. Do reality show typu „Česko hledá superstar“ tehdy ještě čas neuzrál a zúčastnit se jedné z dvojice soutěží mohl opravdu každý. Tedy i ten, kdo vůbec neuměl zpívat, ale neměl soudnost si to přiznat.

Na Carusošou a DO-RE-MI se zřejmě podepsala snaha o minimalizaci nákladů, ale nakonec o humor nouze nebyla, zejména tedy při neposlouchatelném zpěvu některých vystupujících a nebo při jejich vtipných zpovědích.

Carusošou vysílané od roku 1996 na Primě uváděl Pavel Trávníček a později Otakar Brousek mladší. Trávníček pak v roce 1998 přesedlal na Novu a pořadem DO-RE-MI provázel se Sabinou Laurinovou.

Jednalo se o něco kultivovanější verzi dvou výše uvedených pěvecky zaměřených pořadů. „Rozjezdy“ uváděl od roku 1998 Karel Šíp a v tomto pořadu šlo skutečně o vyhledávání nových talentů a zábava šla stranou, nicméně i tu zde šikovný moderátor dokázal vytvořit. Kromě hudebních talentů mohli lidé vzešlí z castingu ukázat i jiné své umění od vrhání nožů až po kouzlení. Pro někoho se ale první vystoupení na veřejnosti změnilo v jeho poslední podobný výstup.

Ještě dříve tu ale byla Šance. Ta v roce 1992 navazovala na éru varieté a estrád. Na Československé televizi, později na České televizi, jsme mohli společně s Josefem Dvořákem a Miroslavem Vladykou objevovat talenty z řad veřejnosti. Vystupovali zde artisté, kouzelníci, břichomluvci, možná také první českoslovenští breakdanceři, ale i třeba lidé s neuvěřitelnou pamětí nebo výbornými početními výkony. Vybavuji si například člověka, jenž uměl Zlaté stránky (telefonní seznam) zpaměti, mistryni ve vázání kravat, nebo hadí ženu, která se před publikem smotala jako klubíčko.

Od roku 1995 běžel na České televizi pořad Tak neváhej a toč moderovaný Eduardem Hrubešem (později i jinými moderátory), ve kterém měly hlavní slovo kuriózní a humorné scénky natočené amatérskými kameramany.

Polovině devadesátých let dominoval formát VHS, neexistovaly digitální fotoaparáty s kamerou, natož pak chytré telefony. Jen někteří měli domácí kameru. A pokud se povedla zaznamenat nějaká vtipná scéna, mohl ji autor do pořadu poslat a pobavit tím diváky u televize. A tak se objevil padající vánoční stromeček, nechyběly nejrůznější pády i vtipné hlášky.

Dnes mám pocit, že možná i polovina scének byla uměle vytvořena speciálně pro tento pořad. Tenkrát nás to ale bavilo.

Co všechno jsou lidé schopni udělat pro pár kaček? Na to v roce 1998 odpovídal pořad z produkce TV Nova Rychlý prachy. Název vzešel ze jména prvního moderátora, kterým byl Petr Rychlý. Koncepce zábavné reality show byla jednoduchá, moderátor zadal úkol a vybíral lidi z ulice, kteří by jej splnili.

Dnes bychom mohli námět pořadu označit jako „výzvu (challenge)“ na sociální síti. Někdy to bylo vtipné, častěji trapné. Dalším průvodcem pořadu byl Vilém Čok.

Ve výčtu nesmí chybět Rande – jedna z prvních televizních seznamek (a možná i první). Pořad vznikal na Nově od roku 1997 a uváděla jej tehdy oblíbená dvojice Slávek Boura a Markéta Mayerová, kteří se prosadili a seznámili ve Snídani s Novou a v době natáčení Rande byli manželé.

V prvních dílech usilovali tři muži nebo tři ženy o jeden protějšek a přízeň mu dávali najevo darováním jablka. V průběhu času se formát pořadu měnil, například se objevovalo více zájemců o seznámení, ale koncept zůstával stále stejný –někdy seznámení vyšlo, jindy ne. A někdy to bylo i trapné.

Pořady z devadesátek mají jedno společné – byly více upřímné a svobodnější než dnes. Obrazovka nehýřila barvami ani umělými filtry. Vše bylo více autentické, ale i naivní a někdy i drsné a nedůstojné. Televizní stanice se teprve učily dělat vlastní komerční pořady, ve kterých by zapojily i veřejnost, aby je později mohly nazvat reality show.

Svým způsobem šlo spíše o experimentální laboratoř, ve které byli lidé ochotní sdílet cokoliv, pokud to znamenalo pár minut slávy. Dnes už máme jiné standardy a na některé z těchto pořadů bychom se dnes asi nedokázali dívat, ale nostalgicky na ně vzpomínáme v dobrém.

Zdroje: autorský text s pomocí ČSFD a archivů televizních stanic