Článek
Helene Elli Barczatisová se narodila 7. ledna 1912 v Berlíně. Pracovala jako stenotypistka a po válce vstoupila do SED, vládnoucí komunistické strany ve východním Německu. V roce 1950 získala zaměstnání ve vládní kanceláři.
Nebyla ovšem jen jednou z mnoha úřednic. Stala se hlavní sekretářkou předsedy vlády NDR Otto Grotewohla. Dostávala se tak k informacím, které by běžný člověk nikdy neviděl. A právě to později rozhodlo o jejím osudu.
Muž, který jí změnil život
V době, kdy Barczatisová dosáhla kariérního vrcholu, vstoupil do jejího života Karl Laurenz. Byl novinářem a překladatelem, jenž se postupně rozešel se SED a dostal se do pracovních problémů.
Mezi Laurenzem a Barczatisovou vznikl milostný vztah. Pro Elli však nebyl Laurenz jen vysněným mužem, do kterého se zamilovala. Bláhově mu věřila.
Jenže Laurenz začal v roce 1952 spolupracovat s Organizací Gehlen, což byla západoněmecká zpravodajská služba, která později vytvořila základ Spolkové zpravodajské služby, tedy BND.
Karl Laurenz v roce 1950
A hladově sháněl informace. Barczatisová se v tu chvíli ukázala jako ideální objekt.
Možná nevěděla, že pomáhá špionovi
Podle dochovaných dokumentů dodnes není jisté, zda Elli Barczatisová věděla, že se účastní špionáže.
Laurenz jí měl namluvit, že informace potřebuje kvůli své novinářské práci. Zamilovaná Barczatisová mu předávala například údaje o lidech, kteří se setkávali s Grotewohlem, o některých jeho schůzkách nebo zprávy týkající se hospodářské situace v NDR.
Z pohledu dneška se některé z nich mohou zdát téměř banální. V očích východoněmecké tajné policie však představovaly důkaz zrady.
Ministerstvo státní bezpečnosti, nechvalně známé jako Stasi, navíc o dvojici vědělo dlouho před zatčením.
Už v červnu 1951 otevřelo vyšetřovací spis s krycím názvem „Sylvester“. Stasi pár sledovala dlouhé čtyři roky, odposlouchávala telefonní hovory a kontrolovala poštu. Až přišel březen 1955.
Bývalé sídlo Stasi v Berlíně
Zatčení na ulici
4. března 1955 byla Elli Barczatisová zatčena. Podle dochovaného záznamu ji příslušník bezpečnosti oslovil na ulici v Berlíně. Žena nekladla odpor a nastoupila do automobilu.
O několik hodin později už byla ve vazbě, stejně jako její partner.
To, co následovalo, ale nebylo běžné soudní řízení. Šlo o tajný proces před Nejvyšším soudem NDR, jenž započal 23. září 1955 v Berlíně.
Veřejnost k němu neměla žádný přístup. Dochoval se ovšem pozoruhodný důkaz o jeho průběhu – Stasi totiž celý proces nahrávala. V archivech dnes existuje přibližně pět a půl hodiny zvukového záznamu.
Původně se nemluvilo o popravě
Na případu je pozoruhodný jeden zásadní fakt. Podle dochovaných materiálů totiž nebylo původně vůbec jisté, že oba obžalovaní skončí na popravišti.
Státní zástupce Ernst Melsheimer požadoval pro Barczatisovou i Laurenze přísný trest, ale podle dokumentů se původně počítalo s doživotním vězením. Dokonce i ministr státní bezpečnosti Erich Mielke měl podle dochovaných záznamů podporovat doživotí.
Přesto soud nakonec vynesl rozsudek smrti. Důvod, proč se tak stalo, zůstává nejasný. Podle archivu Stasi-Unterlagen je nepravděpodobné, že by soud k tak zásadnímu rozhodnutí dospěl zcela samostatně.
Tak či onak, Elli Barczatisová a Karl Laurenz byli 23. září 1955 odsouzeni k smrti za špionáž. Po vynesení rozsudku jim zbývaly jen dva měsíce života.
Poslední noc
Barczatisová požádala o milost. Pomoci se jí snažili i příbuzní. Její sestry se pokoušely rozsudek zvrátit a žádaly prezidenta NDR Wilhelma Piecka, aby trest změnil. Pieck však 11. listopadu 1955 rozhodl, že žádné nové řízení nezahájí. Rozsudek smrti tak zůstal v platnosti.
Večer 22. listopadu bylo Barczatisové oznámeno, že byla žádost zamítnuta. Dochoval se i úřední protokol, který popisuje její poslední hodiny s téměř děsivou úřední strohostí.
Elli Barczatisová podle něj přijala zprávu klidně. Požádala, zda může napsat svým příbuzným. Noc strávila kouřením a psaním dopisů.
Život Elli Barczatisové skončil pod ostřím gilotiny
Tři sekundy
Ráno 23. listopadu 1955 ji odvedli k popravě. V Drážďanech tehdy fungovala věznice, kde se popravy prováděly pomocí gilotiny.
Barczatisová zemřela pod nabroušeným ostřím ve věku pouhých 43 let.
Úřední záznam uvádí, že samotná poprava trvala přibližně tři sekundy. Její tělo bylo následně zpopelněno v krematoriu Tolkewitz.
Stejný den byl popraven také Karl Laurenz.
Jejich rodiny se o skutečném provedení rozsudku dlouho nedozvěděly. Dochované dopisy ukazují, že příbuzní ještě později žádali o různé věci a zřejmě netušili, že oba už nežijí.
Byla skutečně špionkou?
Odpověď je dodnes nejednoznačná. Barczatisová informace skutečně předávala. Byla spojena s člověkem, který pro západní rozvědku pracoval. Z pohledu režimu tedy měla všechny důvody být považována za špionku.
Jenže historické materiály dnes ukazují mnohem složitější obraz. Archiv Stasi-Unterlagen uvádí, že byla pravděpodobně využita jako zdroj bez svého vědomí. Laurenz ji nechával v domnění, že informace využije při své novinářské práci. Navíc po jejím odchodu z Grotewohlovy kanceláře na začátku roku 1953 množství použitelných informací výrazně kleslo. Přesto zemřela krutou smrtí.
V roce 2006 se na její případ podívala justice znovu. Zemský soud v Berlíně Elli Barczatisovou a Karla Laurenze rehabilitoval a rozsudky nad nimi byly prohlášeny za nezákonné.
Poslední žena
Elli Barczatisová se stala symbolem jedné temné kapitoly dějin poválečného Německa. Nebyla vojákem, teroristkou ani profesionální špionkou. Byla sekretářkou, která se zamilovala do nesprávného muže a poskytovala mu informace, jejichž skutečný účel podle všeho neznala.
Komunistická moc jí přesto přisoudila roli nebezpečné nepřítelkyně státu a stala se tak poslední ženou popravenou v Německu.
