Článek
Bydlím v domě na okraji menšího města, máme to kousek do lesa, na louku, ale i do supermarketu. Naše ulice je sice slepá, ale celkem frekventovaná díky chodcům a cyklistům, protože pěšinou pokračuje do lesa za město. V poslední době jsem ale začal mít pocit, že se z ní stává jedno velké minové pole. A ne, nemluvím samozřejmě o bombách, ale o psích exkrementech.
Za ty roky života tady už jsem si zvykl, že bych měl na ulici koukat pod nohy, přesto si nějaký ten „dáreček“ z chodníku někdo z naší rodiny na podrážce domů přinese. Nejčastěji samozřejmě děti.
Jenže letos se situace výrazně zhoršila. Já i sousedé nacházíme psí dárky přímo před vrátky nebo před vjezdem. Není ale výjimkou ani bobek přímo před radnicí, poštou nebo školkou.
Problémem se dokonce začala zabývat i samotná radnice, možná na popud nějakého z našich sousedů. Přibylo více papírových sáčků na psí exkrementy a na nástěnce u úřadu se objevilo upozornění, že majitel psa, který ponechá exkrementy na veřejném prostranství, se dopouští přestupku, za nějž mu hrozí pokuta až deset tisíc korun.
Nic ale nepomohlo. Spíše naopak. Jako by si pejskaři na truc řekli, že jejich miláčci si zaslouží vlastní „teritorium“ a mohou kálet, kde se jim zlíbí. Cesta ulicemi v naší čtvrti začala připomínat překážkovou dráhu. Jednou jsem šlápl vedle, podruhé už ne.
„Tak takhle už ne, už ne!“ Žil jsem dlouhé roky v Praze a nikdy jsem tam nic podobného nezažil, přestože na pankráckém sídlišti bylo pejskařů nespočet. Mnohdy jsem tam vídal důchodce, kteří se sotva dokázali pro bobek předklonit, ale i tak po pejscích uklízeli s naprostou samozřejmostí a přesně tak, jak se dá od slušného člověka očekávat.
Anketa
V anonymní Praze vše fungovalo bez problémů. Proč to v našem desetitisícovém maloměstě, kde se lidé v podstatě mezi sebou navzájem znají, nefunguje? To je mi skutečně záhadou.
Domluvil jsem se se sousedy, že se pokusíme o malou revoltu. Začali jsme nenápadně s malými cedulkami „Pejskaři, mějte respekt! Zvedněte to, co váš pes zanechal!“, které jsme nalepovali k místům nad psími exkrementy. Druhý den u sousedova plotu udělal někdo z cedulky kuličku, v blízkosti našeho domu se další den objevil exkrement nechutné velikosti. To už mi cukal koutek.
Nutno dodat, že za ty roky jsme se sousedy dokázali vypozorovat, kdo jsou naši problémoví spoluobčané. Mladík se dvěma rotvajlery a cigaretou v puse se přece nebude ztrapňovat při sbírání bobků, ani paní Novotná (jméno jsem pozměnil), kterou bolí záda, se přece nebude namáhat. Jak mně sama do očí řekla „To nevadí, vždyť ono to zmizí.“ Ano, zmizí, ale za jak dlouho, že? Pak je tu ještě několik dalších, kteří nejsou ani schopni své velké psy přivázat na vodítko.
Situace se neměnila, a tak jsme se sousedem začali věc řešit po svém. Nasadili jsme gumové rukavice, vzali pytlíky a začali jsme obcházet ulice a exkrementy pravidelně uklízet. Pytlíky jsme opatřili nálepkami „Tohle jste si na ulici zapomněli“ a nachytaným pejskařům jsme je osobně donášeli. Soused je naštěstí velmi dobře stavěný, a tak se ani „drsný“ majitel rotvajlerů nezmohl na slovo.
Do týdne byla ulice čistá a zatím je stále. A já si po dlouhé době připadám, že žiji mezi lidmi.
