Louise Gleizes: Hysterické záchvaty předváděla na povel, když nechtěla být focena, šla na samotku

Louise Augustine Gleizes se narodila v roce 1861 v Paříži. Dospívání neměla vůbec jednoduché, v náboženské internátní škole čelila tvrdým fyzickým trestům a byla svědkyní bití a týrání dalších dětí. Na stejném místě byla v deseti letech poprvé zneužita. Ve třinácti ji pak znásilnil matčin milenec.

Ačkoliv se snažila osamostatnit a získala práci pomocné služebné v kuchyni, trauma ji dohnalo a už ve čtrnácti letech skončila po několika záchvatech v nemocnici Salpêtrière, která tehdy sloužila jako ústav pro ženy s psychickými a neurologickými potížemi.

Tam ale její strastiplný příběh pokračoval. Dostala se totiž do péče vyhlášeného neurologa Jean‑Martina Charcota, který pacientku použil jako učebnicový příklad ženské hysterie.

V 70. letech 19. století byla hysterie považována za reálnou nemoc, přičemž základem této diagnózy byla řada symptomů spojených zejména s křečemi, emočními výbuchy, teatrálním chováním a afekty. Lékaři tehdy tyto příznaky chápali jako projev nervové poruchy typicky ženského původu. Až mnohem později se od konceptu hysterie upustilo a v současné době je tento výraz chápan pejorativně.

Doktor Charcot (1825–1893) byl ve své době významný francouzský neurolog a profesor medicíny, který se snažil hysterii systematicky studovat. Na Salpêtrière organizoval pravidelné veřejné přednášky, kde demonstrativně zobrazoval pacientky s „hysterickými“ symptomy. Vybrané ženy předváděl za hypnotického stavu nebo pod vlivem sugesce. Diváci a posluchači byli převážně lékaři a studenti, ale taková senzace brzy přilákala novináře i laickou veřejnost.

Charcot deklaroval, že má v rukou důkazy o existenci této nemoci. Jeho přednášky se staly fenoménem, ale pacientkám spíše uškodily.

Louise se rychle stala jednou z nejzdokumentovanějších pacientek Charcotovy kliniky. Záznamy obsahují halucinace, bolesti a dramatické pohybové projevy.

Fotografové Paul Régnard a později Albert Londe pořídili možná až stovky fotografií, které zachytily Augustine v různých fázích záchvatů. Snímky se staly součástí slavného medicínského díla Iconographie photographique de la Salpêtrière (1878) a byly používány k výuce, publikaci i popularizaci Charcotových teorií. Kniha je kliknutím na odkaz celá k prohlédnutí, všechny fotky Louise najdete na konci.

Podle některých historiků medicíny byla Louise „perfektním exemplářem“ hysterie právě proto, že byla schopná intenzivně reprodukovat a předvádět symptomy na povel, což přispělo k její medializaci i ke vzniku diskusí o hranici mezi nemocí a performancí.

Sama Louise ale s focením v pozdější době nesouhlasila. Vyslyšeno jí však nebylo a končila na samotce, kde se její trauma ještě více prohlubovalo.

Když už přednášky o hysterii a fotky nestačily, byla v Salpêtrière Louise jako pacientka veřejně vystavována. Na její projevy šílenství před týmy lékařů, studentů i zvědavců byl Charcot pyšný. Publikum sledovalo dramatické pohyby, mimiku či záchvaty, přičemž Charcot se netajil tím, že pacientku do těchto stavů přivádí právě on hypnózou a sugescí. Dnes bychom tato představení spíše nazvali bizarním divadlem.

Moderní badatelé totiž upozorňují, že u Louise zřejmě nešlo jen o klasickou psychickou poruchu, která je spojována s následky z dětství. Její schopnost předvádět symptomy na povel dokládá, že bravurně a možná i podvědomě reagovala na očekávání své role, což byl hlavní impuls k záchvatu.

Louise ale evidentně při smyslech byla. V roce 1880 uprchla z nemocnice v mužském přestrojení a od té doby jako by se po ní slehla zem. Už ji nikdy nikdo neviděl a její další osud tak zůstává zahalen rouškou tajemství.

Život Louise Augustine Gleizes ale není jen jakousi kuriozitou. Její „hysterie“ proslavila doktora Charcota i oba fotografy. Jenže temnější stránka celého případu Louise se ukázala až mnohem později.

Současná medicína už hysterii jako diagnózu nepoužívá a místo toho se zaměřuje na komplexní porozumění neuropsychiatrickým, psychosociálním a s traumaty souvisejícím symptomům, které nejsou uváděny jako typicky ženské nebo mužské. Louise, která byla v jistém smyslu objektivizována jako příklad trpící „typicky ženskou nemocí“, tak dnes spíše dokazuje, jakou moc měl tehdejší lékařský aparát nad jednou nebohou pacientkou složený výhradně z mužů.

Zdroje: thebeliever.com, theguardian.com