Michel Siffre dobrovolně zmizel pod zem. Po dvou měsících už nevěděl, jak plyne čas

Představte si, že se probudíte a nevíte, jestli je ráno, nebo večer. Nemáte hodinky, telefon, kalendář ani okno, kterým by dovnitř pronikalo denní světlo. Netušíte, zda venku svítí slunce, nebo je hluboká noc. Zároveň nemáte ani ponětí, jak dlouho už jste vzhůru, což je možná to nejhorší.

Právě do takového světa se v létě roku 1962 dobrovolně vydal francouzský jeskyňář Michel Siffre. Tehdy mu bylo pouhých 23 let a rozhodl se strávit dva měsíce hluboko pod zemí. Siffre neměl v úmyslu překonávat žádný rekord, chtěl zkrátka zjistit, zda si lidské tělo dokáže samo vytvořit vlastní rytmus, když mu vezmeme všechny vnější známky plynutí času. Jeho experiment nakonec zásadně ovlivnil výzkum lidských biologických hodin.

Siffre sestoupil 16. července 1962 do propasti Scarasson v oblasti jižních Alp. Přestože bylo léto, pod zemí se teplota pohybovala kolem bodu mrazu a vlhkost dosahovala téměř sta procent

Pro jeho nový „domov“ byla vybudována jednoduchá podzemní základna. Měl v ní zásoby potravin, vybavení pro výzkum, světlo a telefonické spojení s lidmi na povrchu. Telefon však fungoval pouze jedním směrem. Siffre mohl v případě potřeby zavolat nahoru, ale lidé zvenčí mu nesměli prozradit, kolik je hodin ani jaké je datum. To bylo zásadní. Výzkumníci potřebovali, aby zmizely všechny běžné časové signály. Žádné hodiny. Žádné rádio. Žádné slunce. Žádný východ a západ. Siffre měl žít podle toho, co mu řekne vlastní tělo.

Zpočátku všechno fungovalo poměrně normálně. Siffre jedl, spal, pracoval, prováděl různá pozorování a zapisoval si údaje. Jenže postupně se jeho vnímání času začalo rozcházet s realitou.

Neměl důvod vstávat v určitou hodinu. Nemusel čekat na večer, aby šel spát. Jeho tělo si postupně začalo vytvářet vlastní rytmus. A ten nebyl přesně čtyřiadvacetihodinový.

Jeho cyklus se postupně posouval a jednotlivé fáze bdění a spánku přicházely stále později. Jeden den tak pro něj nebyl stejný jako den na povrchu.

Siffre později vzpomínal, že měl často pocit, že je vzhůru jen několik hodin, přestože ve skutečnosti mohl bdít podstatně déle. Čas se mu začal rozpadat na něco mnohem méně spolehlivého, než si člověk běžně uvědomuje.

Když se blížil konec plánovaného experimentu, Siffre vůbec netušil, jak dlouho už je v jeskyně.

A potom přišla chvíle, na kterou podle svých slov nikdy nezapomněl. Jeho tým mu oznámil, že experiment končí a tudíž je čas vystoupit na povrch. Speleolog tomu nevěřil. Byl přesvědčený, že je přibližně 20. srpna, což by odpovídalo zhruba jednomu měsíci života pod zemským povrchem.

Ve skutečnosti se psalo 14. září 1962.

Mezi jeho představou a realitou tedy ležel rozdíl přibližně 25 dnů. Po necelých dvou měsících skutečného pobytu pod zemí se domníval, že jich uplynulo podstatně méně. Sám později popsal, že jeho subjektivní čas plynul téměř dvakrát pomaleji než čas měřený hodinami.

To byl okamžik, kdy experiment přestal být jen dobrodružstvím jednoho mladého jeskyňáře. Siffre totiž zjistil něco důležitého: člověk sice může ztratit všechny vnější časové signály, ale jeho organismus si přesto vytváří vlastní rytmus.

Po dlouhém pobytu v téměř úplné tmě Siffreho silné denní světlo téměř oslepovalo. Proto dostal na oči tmavé brýle. Při výstupu byl velmi slabý. Čekalo ho zhruba 130 metrů obtížné cesty z jeskyně.

Na povrchu ho čekal svět, který během jeho nepřítomnosti normálně pokračoval. Pro něj však bylo všechno trochu jiné. Především si uvědomil, jak snadno může lidský mozek přijít o jednu z věcí, kterou považujeme za samozřejmost – o přesný odhad času.

Dnes mluvíme o cirkadiánním rytmu, tedy přibližně čtyřiadvacetihodinovém biologickém cyklu, jenž ovlivňuje například spánek, bdění, tělesnou teplotu a další procesy v organismu.

Siffreho experimenty pomohly ukázat, že tyto rytmy nejsou jednoduše řízeny hodinami na zdi nebo střídáním světla a tmy. Část mechanismu je ukryta přímo v našem těle.

Zajímavé přitom je, že biologický rytmus nemusí být totožný s přesnými 24 hodinami. Pozdější výzkumy ukázaly, že různé tělesné funkce mohou mít trochu odlišné periody a že se lidské biologické hodiny mohou bez vnějších podnětů rozcházet s běžným dnem.

Siffre tím otevřel dveře oboru, který dnes známe jako chronobiologii.

A jeho práce nezajímala jen lékaře. V době, kdy lidstvo začínalo posílat lidi do vesmíru, byla otázka biologického času mimořádně důležitá. Astronaut v kosmické lodi nemá běžné podmínky pozemského života a podobné problémy mohou řešit také lidé v ponorkách, podzemních základnách nebo při dlouhých letech přes časová pásma. Siffreho pozdější experiment v Texasu v roce 1972 byl dokonce spojen s výzkumem podporovaným NASA.

Možná by si člověk po takové zkušenosti řekl: nikdy více. Michel Siffre však nebyl obyčejný člověk.

V roce 1972 se pod zem vydal znovu. Tentokrát do Midnight Cave v Texasu a na mnohem delší dobu. Experiment trval přibližně šest měsíců. Jeho cílem bylo zjistit ještě podrobněji, jak se lidský organismus chová bez běžných časových orientačních bodů.

Výsledky byly pozoruhodné. Jeskyňář zjistil, že jeho aktivita se může organizovat do výrazně delších cyklů, než jaké známe z běžného života. V některých obdobích se u něj objevoval přibližně 48hodinový cyklus bdění a spánku. NASA jeho výsledky sledovala mimo jiné kvůli jejich možnému významu pro dlouhodobé kosmické mise.

Jenže vše není zadarmo. Siffre se z izolace v podzemí fyzicky a psychicky zotavil jen částečně a odnesl si tak doživotní následky. Přesto se do jeskyně ještě jednou vydal v listopadu 1999, tehdy se snažil správně určit Nový rok 2000. Netrefil se o tři dny.

Na Siffreho pokusech je pozoruhodná především jedna věc. Člověk má pocit, že čas jednoduše existuje a my ho pouze měříme. Hodiny nám ukazují, kolik uplynulo minut, kalendář zase dnů.

Jenže naše vlastní vnímání funguje jinak. Když máme hodně práce, den může zmizet během okamžiku. Když čekáme v ordinaci nebo na nádraží, několik minut se může zdát nekonečných. A když člověku vezmete světlo, hodiny, kalendář a všechny ostatní orientační body, rozdíl mezi „skutečným“ a prožívaným časem se může stát obrovským.

Jak se zdá, čas sice tiká stejně pro všechny, ale naše tělo a náš mozek ho rozhodně vnímat stejně nemusí.

Michel Siffre zemřel v roce 2024 ve věku 85 let. Za sebou zanechal desítky let výzkumu, během nichž se opakovaně dobrovolně vzdal něčeho, bez čeho si běžný život téměř neumíme představit – možnosti vědět, kolik je právě hodin.

Zdroje: journals.openedition.org, iflscience.com, studysmarter.co.uk