Muži, kteří se postavili zlu. Svět potřebuje Schindlery, Wintony, Sugihary a Wallenbergy

Dvacáté století přineslo technický pokrok, ale i bezprecedentní míru organizovaného násilí. Totalitní režimy ukázaly, jak snadno se může zlo stát normou, pokud je podepřeno zákonem a strachem.

A právě v těchto nejhorších chvílích se objevují jednotlivci, kteří nepodlehnou a jednají dle vlastního svědomí. Nejznámějšími z nich jsou Oskar Schindler, Nicholas Winton, Čiune Sugihara a Raoul Wallenberg. Ti se sice nikdy nesešli u jednoho stolu, přesto jednali během druhé světové války podle stejného morálního kompasu, navzdory zlu, které na ně dopadalo jako večerní stín.

Oskar Schindler se narodil v roce 1908 ve Svitavách do německy mluvící rodiny. Do války vstoupil jako pragmatik a člen NSDAP. Jako člen nacistické strany a podnikatel měl ve špatné době ty správné kontakty a cit pro příležitost, jak vydělat. V okupovaném Polsku založil továrnu na smaltované nádobí. Ta zpočátku fungovala především jako zdroj zisku, přičemž pragmaticky zaměstnával levné židovské dělníky z krakovského ghetta. Jenže postupně se tento podnikatel stal svědkem brutality, která přesahovala jakýkoli ekonomický kalkul.

Začal své zaměstnance chránit, falšovat dokumenty, uplácet důstojníky SS a vytvářet obraz nepostradatelného podniku. Takzvaný „Schindlerův seznam“ nepostradatelných Židů pro výrobu byl odvážnou lží nacistickým pohlavárům. Schindler riskoval vlastní život i jmění, ale jen díky jeho osobní odvaze zachránil přibližně 1 200 lidí, kteří by bez jeho iniciativy skončili v plynové komoře.

Schindler po celou válku riskoval a po roce 1945 mu nezbylo nic než vděčnost těch, kteří přežili. Raději přesídlil od Argentiny, nějaký čas žil i v Izraeli a až po letech se vrátil do Německa. Později, když vyšly jeho činy najevo, obdržel několik mezinárodních ocenění včetně titulu Spravedlivý mezi národy, který uděluje stát Izrael lidem nežidovského původu za záslužné činy.

Anglický makléř Nicholas Winton působil zcela mimo válečnou mašinérii. Do Prahy přijel před válkou na žádost přítele v době, kdy měl namířeno na dovolenou do Alp. V srdci Evropy se ale změnil jeho život. Uviděl tam strach rodičů, kteří tušili, že jejich děti nemají budoucnost. Bez mandátu, bez podpory státu a bez publicity začal organizovat odjezdy stovek židovských dětí do Velké Británie a obstarával jejich víza.

Byl to závod s časem i byrokracií. Každé vízum znamenalo vyjednávání, každé dítě muselo jít do pěstounské rodiny, které se samozřejmě musely někde najít. Vlaky z Prahy sice odjížděly jen několik měsíců, pak vypukla válka, ale Winton během té doby transportoval 669 dětí a s velkou pravděpodobností jim tak zachránil život.

Jeho činy vyšly najevo až v roce 1988 a s pomocí historiků se pak o záchraně dětí dozvěděla i veřejnost. Winton poté dostal řadu ocenění včetně titulu Spravedlivý mezi národy.

Japonský diplomat a velvyslanec v Litvě Čiune Sugihara se během druhé světové války ocitl před těžkou volbou. Jako vícekonzul v litevském Kaunasu měl přísný zákaz vydávat víza židovským uprchlíkům. Jenže Sugihara denně viděl lidi, kteří neměli kam jít.

Rozhodl se porušit rozkazy a vydával Židům ručně psaná tranzitní víza do Japonska, dokud mohl. Zachránil tak život zhruba šesti tisícům zejména polským Židům, kteří před nacisty utíkali přes Litvu, následně díky Sugiharovi zamířili přes Japonsko, které ještě nebylo ve válce, do Spojených států.

Po válce, když byly velvyslancovy činy japonskými úřady odhaleny, ho zbavili všech funkcí a uznání mu z japonské strany nebylo nikdy dopřáno. Až po jeho smrti v roce 1986 vyjádřilo Japonsko politování nad tím, jak se k němu císařství zachovalo. Uznání se však dočkal za oceánem i v Izraeli.

Odvaha švédského diplomata Raoula Wallenberga dokázala zachránit život možná až sto tisícům lidí. Wallenberg byl v roce 1944 vyslán do Budapešti, kde probíhaly masové deportace maďarských Židů. Život jim mohly zachránit jedině takzvané ochranné pasy.

A právě tyto dokumenty začal Wallenberg doslova na koleni vystavovat bez ohledu na úřady. Při odjezdu jednoho z transportů dokonce vylezl na vagón a z něj začal tyto „dokumenty života“ házel mezi lidi. Také autem dojížděl pochody smrti a opět odváděným Židům, kteří mířili do vyhlazovacích táborů, vystavoval pasy, čímž je zachraňoval.

Wallenberg jednal otevřeně, provokoval důstojníky SS a spoléhal i na vlastní schopnost improvizace. V lednu 1945 se po zjištění nacistického záměru zlikvidovat obyvatele budapešťského ghetta obrátil písemně na vrchního velitele Wehrmachtu v Maďarsku a varoval ho před možným trestním postihem za válečné zločiny. Velitel se zalekl a k likvidaci ghetta nedošlo.

Po příchodu Rudé armády do Maďarska byl ale Wallenberg zatčen sovětskými orgány, které jej považovaly za amerického špiona, a beze stopy zmizel. S největší pravděpodobností zemřel v červnu 1945 v Sovětském svazu.

Schindler, Winton, Sugihara a Wallenberg se sice lišili povahou, pocházeli z různých prostředí, ale měli jedno společné – spojovalo je rozhodnutí dát přednost lidskému životu před poslušností, kariérou, penězi nebo vlastním bezpečím.

Jejich činy jsou důkazem, že dějiny nejsou jen součtem rozhodnutí mocných. Někdy je změní jeden člověk, který se v rozhodujícím okamžiku nebojí říci ne. V tom spočívá síla lidského ducha. A právě takové lidi svět potřebuje.

Zdroje: Oskar Schindler, Nicolas Winton, Čiune Sugihara, Raoul Wallenberg

---

V dalším článku naváži s dalšími méně známými hrdiny, kteří se během druhé světové války postavili stejnému zlu.