Návraty z pekla: pro mnohé přeživší válka neskončila v květnu 1945

Evropa slavila konec války. Ulice zaplnily vlajky, lidé tančili, objímali vojáky a po letech strachu znovu věřili, že život bude normální. Jenže ne pro všechny znamenal květen 1945 skutečný konec utrpení. Někteří lidé, kteří přežili nepředstavitelná muka v podobě hladu, ponižování, pochodů smrti a koncentračních táborů, po návratu domů zjistili, že se už nemají kam vrátit.

Příběhy těchto lidí bývají méně viditelné než fotografie osvobozených měst nebo slavné vojenské momenty. Přitom právě v nich se možná skrývá skutečná tvář konce druhé světové války.

Když se na jaře 1945 otevřely brány táborů, mnoho přeživších věřilo, že nejhorší je za nimi. Někteří vážili sotva čtyřicet kilogramů, jiní sotva chodili. Přesto měli jediný cíl. Dostat se domů.

Jenže domov často vypadal úplně jinak. Někdo našel prázdný byt. Jiný cizí jména na schránce. Někde už nestál ani dům. A často chyběli hlavně lidé – rodiče, sourozenci, děti nebo partneři, kteří se nikdy nevrátili z transportů.

Přeživší holokaustu Oldřich Stránský později vzpomínal na okamžik, kdy se s rodinou loučil s představou, že odloučení potrvá jen krátce. „Původně jsem měl jít do tábora na tři měsíce a pak se vrátit domů. Proto jsem se také s rodinou rozloučil jen na tuto dobu. Nikoho z nich už jsem ale nikdy neviděl,“ vzpomínal v jednom z rozhovorů člověk, který si prošel Terezínem i Osvětimí, kde jen díky štěstí unikl Mengeleho selekci. Po válce zjistil, že všichni jeho blízcí zahynuli. Podobné vzpomínky sdílely tisíce dalších lidí po celé Evropě.

Karel Ellinger, další muž, který si prošel čtyřmi koncentračními tábory, se při svých 178 centimetrech vrátil domů s váhou pouhých 38 kg. Odveden byl ve dvanácti letech a nacistické běsnění přežil jako jediný chlapec ze své třídy složené z židovských studentů na gymnáziu v Brně. Dalších dvacet spolužáků včetně jeho bratra to štěstí nemělo.

O celou rodinu přišel i Bruno Lamm z Liberce. Ten přežil válku jen shodou několika téměř neuvěřitelných okolností. Po deportaci do ghetta v Terezíně skončil v pracovním táboře Blechhammer. Válka mu vzala celou rodinu – manželku, matku, bratra i synovce. Ke konci války byl při bombardování tábora zraněn a kvůli svému stavu nebyl zařazen do pochodu smrti, který většina vězňů nepřežila. Právě to mu pravděpodobně zachránilo život.

Mnozí přeživší často naráželi na zvláštní ticho. Okolí mnohdy nevědělo, jak s nimi mluvit. Lidé chtěli oslavovat mír a budovat nový svět, zatímco navrátilci si s sebou nesli něco, co se nedalo jednoduše vysvětlit.

Dnes si konec války spojujeme hlavně s úlevou. Historické záběry ukazují jásající davy, zvony a vítězné průvody. Jenže psychologové i historici upozorňují, že mnoho lidí tehdy prožívalo spíš prázdnotu než radost.

Po letech života v neustálém strachu najednou zmizel nepřítel, ale nezmizely vzpomínky. Někteří nedokázali spát v posteli a raději leželi na zemi. Jiní si schovávali kousky chleba do kapes, protože se báli dalšího hladu. Často se objevoval pocit viny, že právě oni přežili, zatímco jejich blízcí ne.

Tématu návratu z války a neschopnosti znovu normálně žít se ve svých románech často věnoval i Erich Maria Remarque (1898–1970). Ve svých knihách ukazoval, že válka člověku nevezme jen blízké, ale často i schopnost navázat na vlastní minulý život. Jeho romány tak možná o lidském utrpení během světových konfliktů vypovídají daleko více než statistiky, učebnice nebo třeba Wikipedie.

I samotní historici dnes popisují, že návrat do běžného života býval někdy těžší než samotné osvobození. V táboře člověk bojoval o přežití každou minutu. Venku měl znovu žít normálně, jenže normální svět pro ně zmizel.

Konec války změnil i podobu mnohých měst a vesnic. Miliony lidí byly na cestě. Vojáci se vraceli domů, uprchlíci hledali nové místo k životu, osvobození vězni putovali napříč kontinentem. Nádraží byla přeplněná a silnice plné kolon a vozů.

Atmosféra jara 1945 proto nebyla jen radostná. Byla i chaotická, nejistá a unavená.

Lidé po letech války často nevěděli, komu mohou věřit. Některé vztahy rozbila okupace, jiné strach. Existovaly rodiny, které se po válce už nikdy nedokázaly znovu spojit, protože každý prošel úplně jinou zkušeností.

Právě proto je někdy zavádějící představovat si konec války jako jediný slavnostní okamžik. Ve skutečnosti šlo spíš o dlouhé období, během kterého se Evropa učila znovu žít.

Mnoho přeživších o svých zkušenostech dlouho nemluvilo. Někteří mlčeli desítky let, jiní celý život. Možná proto dnes působí jejich příběhy tak silně. Nejsou to jen historická data nebo statistiky. Jsou to skutečné lidské osudy.

Člověk se po letech utrpení vrátí domů. Otevře dveře. A zjistí, že válka sice skončila na mapách a v novinách, ale v jeho vlastním životě bude pokračovat ještě velmi dlouho.

Právě v tom možná spočívá jedna z nejdůležitějších připomínek druhé světové války. Skutečné následky konfliktů nekončí podpisem kapitulace ani posledním výstřelem. Zůstávají v lidech, kteří musí dál žít s tím, co přežili.

Literatura: