Pletky s ukrajinskou vlajkou a soptění po Česku. Modrá a žlutá jim patří staletí, přesto čelí hněvu

V posledních letech se modrá a žlutá staly pro některé lidi natolik citlivým symbolem, že přestali rozlišovat mezi ukrajinskou vlajkou a čímkoliv, co ji vzdáleně připomíná. Výsledkem jsou absurdní situace. Lidé se rozčilují, nadávají a někdy dokonce ničí věci, které s Ukrajinou nemají vůbec nic společného.

Je v tom zvláštní paradox. Někteří vandalové se odvolávali na ochranu českých tradic. Jenže sami útočili na symboly, které k českým tradicím patří.

Jeden z nejznámějších případů se odehrál v jihočeském Písku. Město používá historickou vlajku se žlutým a modrým pruhem. Ano, na první pohled může někomu připomenout ukrajinskou vlajku. Jenže rozdíl je zásadní – ukrajinská vlajka má modrý pruh nahoře, písecká žlutý. Především ale nejde o žádnou novou politickou symboliku. Je to znak města.

Přesto se našel někdo, kdo ji zřejmě považoval za ukrajinskou a v roce 2023 ji strhl u památníku americké armády. Chtěl snad někdo strhnout symbol města? Asi těžko, spíše si jej spletl s cizím symbolem, tedy vlajkou země, která už více než čtyři roky čelí ruskému útoku a rozhodně si zaslouží alespoň symbolickou solidaritu.

Ještě bizarnější pohled na věc ukazují události z Bečova nad Teplou. Na státním hradě a zámku se objevily modrožluté prapory. Pro některé diskutující na internetu byl okamžitě jasný závěr: česká památka prý vyvěsila ukrajinskou vlajku. Hrůza!

Jenže realita je mnohem méně dramatická. Modrá a zlatá (nikoliv žlutá) jsou historické barvy rodu Questenberků, který je s Bečovem spojen. Taková vlajka k Bečovu patří už po staletí a není důvod od této tradice ustupovat.

Ostatně stačí se začíst do příspěvků na facebookovém profilu hradu, kde se mnoho našich spoluobčanů rozohnilo: „To je na Ukrajině nebo u nás? Vlají tam cizí vlajky nebo si ho koupil nějaký ukrobaron z peněz od nás poslané na válku na Ukrajině. Styďte se. Na našich památkách visí cizí vlajky. To je taková hanba,“ reaguje na fotografii hradu Olga Frnková.

„Nic nám nebudete vysvětlovat! A hned ty vlajky sundejte! Jste posedlý? Nikde v jiné zemi to nevisí. Fialovi otroci jste. Fuj,“ přidává se uživatel Míra Andl, podobně jako Jiřina Berounská, která se ptá: „Proč tam pořád visí ten ukrajinský hadr?“

Lubor Vaško pak pokládá další otázku: „A co tam dělají ty fašistické prapory Ukrajiny?“

Správci stránky na příspěvky pečlivě reagují, ale zdá se, že je jejich snaha marná.

Jinými slovy: lidé se rozčilují nad tím, že se na české památce objevila „cizí“ vlajka. Ve skutečnosti se dívají na historické prapory.

Podobná situace se objevila také v Chotěšově během akce ke Dni dětí v roce 2024. Tam jsem byl na místě osobně. Heraldické barvy obce jsou modrá a zlatá. Na akci byly některé prvky stylizovány právě do barvy obce a nešlo přeslechnout, že u některých přespolních návštěvníků tato kombinace opět vyvolala dojem, že jde o ukrajinskou symboliku.

„Už tu Ukrajinu cpou i dětem,“ divila se na místě postarší paní pojídající klobásu.

I tento případ ukazuje stejný problém: rychlý soud nahradil snahu zjistit skutečnost.

Největší ironie celé věci je v tom, že heraldika je plná modré a žluté. Tyto barvy najdeme v erbech evropských měst, šlechtických rodů i historických zemí. Nečekaly v šuplíku na rok 2022, aby se staly politickým symbolem. Jenže internetová doba má jednu zvláštní vlastnost. Umožňuje okamžitě vyjádřit rozhořčení dříve, než člověk zjistí základní fakta. Stačí fotografie. Stačí emoce. Stačí pár vteřin a najednou je z městské vlajky nepřítel.

Samozřejmě, splést si dvě podobné věci se může stát každému. Nikdo nemá povinnost znát všechny městské znaky a historické erby. Rozdíl je ale v tom, co člověk udělá potom, co jej barvy zaujmou. Začne křičet, nebo si napřed ověří fakta?

Největším nebezpečím totiž není cizí symbol, ale naše vlastní neochota zjistit si, co vlastně vidíme.