Článek
Albert Stevens se narodil v březnu 1887. Až do roku 1945 žil celkem pokojným životem ve slunné Kalifornii. Osud jej ale jednoho dne přivedl do nemocnice v San Franciscu, kde mu lékaři diagnostikovali zhoubný nádor žaludku v pokročilém stádiu. Krátce po vyslechnutí kruté diagnózy však osmapadesátiletému muži lékaři navrhli možnou experimentální léčbu. Tak se zrodil pacient s kódovým označením CAL-1.
Ideální adept
Nemocný byl ideálním adeptem pro probíhající přísně tajný Projekt Manhattan, během kterého Američané mimo jiné testovali účinky radiace na lidech. Vzhledem k nebezpečí, které s radioaktivními látkami souviselo, nebylo prakticky možné hledat dobrovolné adepty. Vědci proto pro své pokusy selektovali smrtelně nemocné pacienty bez možnosti na uzdravení. Pacienti v posledním stadiu rakoviny tak byli ideálními adepty. Lékaři je však o jejich vědeckém poslání neinformovali a většinou jim do těla injekčně vpravovali vysoké dávky plutonia ve formě solného roztoku. Cílem bylo zjistit, jaký dopad bude mít látka na orgány.
Stevensovi byla v rámci experimentů aplikována plutoniová injekce, která obsahovala přibližně 131 kBq plutonia-238 a plutonia-239. V té době ještě lékaři a výzkumníci netušili, jaké následky může tak vysoká dávka radioaktivního materiálu mít na lidský organismus. Pro vědce tedy bylo nečekané, že pacient nepozoroval žádné bezprostřední zdravotní problémy. Ještě překvapivější bylo, že žádnou rakovinou netrpěl.
Stanovení chybné diagnózy bylo odhaleno během operace tumoru. Po rozříznutí dutiny břišní objevili chirurgové zanícený, avšak nezhoubný žaludeční vřed, který odstranili. Pacient byl tedy zašit, zaléčen a propuštěn domů. O tom, co Stevensovi koluje v těle, mělo tušení jen několik málo vybraných lidí. O plutoniu nevěděli chirurgové ani sestřičky z nemocnice. Netušil to ani on sám a v podstatě další dvě dekády žil s tím, že jeho rakovina byla pod kontrolou.
Zřejmě jediná veřejná fotka Alberta Stevense.
Pravidelně musel chodit na lékařské prohlídky, odevzdával vzorky krve moči a stolice v domnění, že je pod lékařským dohledem. Lékaři však sledovali, kolik radioaktivního materiálu vylučuje a v jakém množství jej lze vystopovat v krvi. Jeho sestře, která byla zdravotní sestrou, bylo divné, že veškerou lékařskou péči má její bratr zdarma, nicméně smířila se s vysvětlením, že podstupoval experimentální léčbu.
Přes dvacet let radioaktivního života
Albert Stevens žil s radioaktivním plutoniem ve svém těle po zbytek života. Asi po deseti letech mu byla zjištěna výrazná degenerace v bederní oblasti páteře a několik degenerujících plotének, což vědce přivedlo ke zjištění, že se plutonium stejně jako další těžké kovy hromadí v kostech.
Pacient s označením CAL-1 zemřel 9. ledna 1966 na selhání srdce, aniž by si byl vědom skutečné povahy experimentů, kterým byl podroben. Po jeho smrti byla provedena důkladná pitva a analýza tkání, která prokázala přítomnost plutonia. Popel z jeho těla nebyl nikdy rodině vrácen a zůstává dodnes uložen v Národním úložišti lidské radiobiologické tkáně na Washingtonské státní univerzitě.
Stevensovo tělo absorbovalo velké množství plutonia. Ilustrační foto.
Případ Alberta Stevense výrazně přispěl k pochopení toho, jak se plutonium chová v lidském těle. Mnoho odborníků překvapilo, že nezemřel v souvislosti s experimentem, avšak na jednom vzorku nelze vyvodit závěr. Ostatní pacienti z Projektu Manhattan totiž ve většině případů zemřeli krátce po aplikaci látky v důsledku své smrtící nemoci.
Stevens je uváděn jako jeden z nejextrémnějších příkladů porušení lékařské etiky ve 20. století. Bez jeho vědomí a souhlasu byl vystaven potenciálně smrtícím dávkám radiace. Jeho příběh tak odhaluje temnou stránku vědeckého pokroku a také se stal symbolem nutnosti etického zacházení s lidmi během výzkumu. Stevens je zároveň zmiňován jako člověk, který přežil největší dávku radiace.
Nehumánní experiment vyšel najevo díky mravenčí novinářské práci
Vše totiž vyšlo najevo v 80. letech díky práci investigativní novinářky Eileen Welsomeové, která zkoumala poválečné experimenty s radiací. Důsledkem jejího bádání bylo odškodnění potomků Stevense a nastavení změn v pravidlech a předpisech týkajících se lékařských experimentů, které v roce 1995 posvětil americký prezident Bill Clinton.
