Předešel Rasputina: Nizier Anthelme Philippe a jeho tajemný vliv na poslední carský dvůr

Nizier Anthelme Philippe se narodil roku 1849 ve vesnici Loisieux v Savojsku, tehdy ještě chudé horské oblasti Francie. Vyrůstal v prostých poměrech, ale už jako chlapec měl podle pamětníků schopnost chápat utrpení druhých a snahu pomáhat jim. Údajně se již od třinácti let prezentoval jako léčitel.

Když se jako dospělý usadil v Lyonu, otevřel si tam ordinaci, avšak bez jakéhokoliv lékařského vzdělání. V době války mezi Francií a Pruskem bylo třeba každé ruky, která by pomohla raněným a psychicky nalomeným jedincům, a tak se Philippovo vzdělání nijak neřešilo. Naopak, lidé jej měli rádi a dle dobových svědectví pomohl řadě pacientů od bolesti a dokonce některým zachránil život během nemocí.

V roce 1877 se oženil s Jeanne Julie Landarovou. O rok později se páru narodila dcera Jeanne Marie Victorie. Neměla však dlouhý život. Ve věku 25 let těžce onemocněla, vlastní otec ji tehdy však odmítl uzdravit s tím, že si nebe přeje, aby ji přijalo. Philippe tak pouze předpověděl průběh nemoci a smrt. Mladá žena krátce poté dle předpovědi zemřela. Pro Philippa, jak později prozradil, byl její skon živoucím ukřižováním.

Nicméně po celou dobu chodily k Philippovi do jeho lyonské ordinace davy lidí z celé Francie i ze zahraničí. Přicházeli bohatí i chudí, zoufalci i skeptici. Někteří odcházeli s pocitem, že se stal zázrak, jiní jen s hlubokým dojmem z neobyčejně klidného a laskavého muže. Philippe často léčil i zdarma s tím, že „skutečné léčení je dílem Božím“ a že on sám je pouhým nástrojem.

Ve Francii na přelomu 19. a 20. století panoval velký zájem o duchovno, mystiku a okultní nauky. Philippe se však od většiny tehdejších „magiků“ lišil. Odmítal složité rituály i tajemné symboly. Sám jako křesťan vystavil svoji praxi na modlitbě a lásce k bližnímu. Přesto měl mezi okultisty mnoho přátel – například slavného zakladatele moderního martinismu Gérarda Encausse, který vešel ve známost jako Papus.

Papus považoval Philippeho za svého duchovního učitele a popisoval ho jako člověka, který dokáže uzdravovat duši i tělo, protože žije v neustálém spojení s Bohem. Právě přes Papuse se Philippe dostal do okruhu ruské aristokracie a nakonec až k samotné carské rodině.

Na začátku 20. století panovala u dvora cara Mikuláše II. atmosféra nejistoty. Rusko procházelo krizí, nespokojenost obyvatel rostla a car i carevna Alexandra Fjodorovna se na místo konání stále více obraceli k víře a mystice.

Alexandra, která byla původem německá princezna a vnučka britské královny Viktorie, trpěla depresemi a dalšími zdravotními problémy souvisejícími zejména s několika potraty a ztrátami dětí. Zoufale toužila po dědici, který by zajistil pokračování dynastie Romanovců.

Když se prostřednictvím Papuse dozvěděla o francouzském muži, který dokáže uzdravovat modlitbou, rozhodla se ho pozvat do Petrohradu. Phillipe do Ruska dorazil v roce 1901 a svým klidným vystupováním si okamžitě získal důvěru nejen carevny, ale i samotného Mikuláše. Oběma bylo sympatické, jak Francouz na rozdíl od povýšeně působících dvořanů jedná skromně a zcela upřímně.

Carevna ho brzy začala považovat za svého duchovního průvodce na cestě za dědicem. Philippe jí prý radil, aby se nebála utrpení a vnímala ho jako cestu k vnitřní očistě. Podle svědectví některých dvořanů pronesl také proroctví, že „ruský trůn bude zaplaven krví“, pokud se carská rodina duchovně neprobudí.

Pro Philippeho nebyla přítomnost na ruském dvoře zcela růžová. Lékaři si bouřili, že šarlatán z Francie nemá u cara a carevny co pohledávat, přesto mu Mikuláš udělil lékařský doktorát na Císařské vojenské lékařské akademii v Petrohradu.

Phillipe ještě v roce 1901 uvedl, že Alexandra čeká dítě, přičemž pomocí sugesce dokáže ovlivnit pohlaví plodu. Když však skuteční lékaři na jaře roku 1902 zjistili, že carevna není v očekávání, dvůr byl v šoku. Odpůrci Phillipa pak tvrdili, že cizinec bez diplomu manipuluje carevnou a ohrožuje důstojnost vědy. Nakonec byl léčitel v roce 1902 donucen z Ruska odjet.

Jeho vliv však přetrval. Ještě před odjezdem poradil carevně, aby následovala odkaz Serafima Sarovského, ortodoxního askety, poté prý otěhotní. Pár tak učinil pouť do poustevny v Sarovu. Alexandra skutečně počala a v roce 1904 se jí narodil vytoužený dědic Alexej.

Phillipe zemřel v roce 1905, krátce po skonu své dcery. Bylo mu pouhých 56 let. Do té doby byl v písemném kontaktu s carevnou. Po jeho smrti se carský pár cítil opuštěný a brzy hledal nového duchovního vůdce. Touto pomyslnou prázdnotou vstoupil na scénu muž z úplně jiného prostředí – Grigorij Jefimovič Rasputin.

Někteří historici se domnívají, že Rasputin vlastně jen převzal roli, kterou Philippe kdysi zastával, ale s úplně jiným výsledkem. Philippe byl tichý mystik, ale Rasputin na carský dvůr přinesl chaos, skandály a morální úpadek. To už je však jiný příběh.

Mnozí také později pojali přesvědčení, že Phillipe předvídal nejen budoucí revoluci, ale i tragický konec carské rodiny. Podle jeho následovatelů totiž ze života odcházel s vědomím, že „jeho poslání v Rusku bylo dokončeno“ a tragédii, která tam bude následovat, není v jeho moci ovlivnit.

O třináct let později, v červenci 1918, byli Mikuláš II., Alexandra a jejich pět dětí popraveni bolševiky v Jekatěrinburgu a jejich sen o duchovním obrození Ruska se proměnil v krvavou noční můru.

Nizier Anthelme Philippe zůstal po smrti obestřen tajemstvím. Pro jedny byl svatý muž, pro jiné nebezpečný šarlatán. Faktem však je, že dokázal oslovit lidi všech společenských vrstev a nabídl jim naději ve světě, který se rychle měnil. V Lyonu dodnes existuje jeho hrob, na který přicházejí lidé z různých zemí, aby mu vzdali úctu.

Zdroje: oldspirituals.com, scribd.com, časopis Záhady života 8/24