Článek
V důsledku úřední laxnosti, neznalosti a víry v nadpřirozeno přišlo děsivým způsobem o život několik lidí včetně malé holčičky. Stovky lidí utrpěly ozáření, další tisíce byly vystaveni smrtelnému nebezpečí kvůli kontaminované půdě.
Opuštěná klinika lákala zloděje
Problém se začal rýsovat v roce 1985. Tehdy se radioterapeutický ústav Instituto Goiano de Radioterapia (IGR), který se nacházel prakticky v centru milionového města Goiania, přestěhoval do modernějších prostorů. Na původní klinice ale ponechal radioaktivní materiál. Úřady sice o této skutečnosti věděly, ale vzhledem k soudním sporům o vlastnictví původní budovy kliniky nechali objekt jen hlídat. Jenže nedostatečně.
Opuštěná klinika byla častým cílem zlodějů. 13. září 1987 se do objektu povedlo vloupat dvojici mužů. Roberto dos Santos Alves a Wagner Mota Pereira toho večera z kliniky ukradli vše, o čem předpokládali, že by mohli výhodně prodat do sběrných surovin. Odnesli i radioterapeutický přístroj obsahující vysoce nebezpečnou radioaktivní látku cesium-137.
Část přístroje, ze kterého zloději vzali radioaktivní kapsli
Záhadný světélkující materiál považovali za střelný prach, ale i za něco nadpřirozeného
Nakradený materiál začali rozebírat v Alvesově domě, ale brzy se jim udělalo špatně. Tentýž den večer oba začali zvracet, nicméně pokračovali v rozebírání. Pereira ještě druhý den trápily zažívací problémy, a tak vyhledal lékaře. Ten jej ale poslal domů s tím, že nejspíše něco špatného snědl. Zlodějíček tak pokračoval ve třídění ukradeného harampádí, přičemž se dostal i ke stogramové kapsli z ozařovacího přístroje, kterou prorazil šroubovákem. V její dutině spatřil světélkující prášek. Myslel si, že by mohlo jít o střelný prach, ale nepodařilo se mu ho zapálit. Ve skutečnosti si hrál s chloridem cesným s obsahem izotopu cesium-137 (Cs-137). Pereira nicméně usoudil, že jde o bezcenný prášek a 18. září prodal rozebraný materiál do sběrny surovin.
Na ten den majitel sběrny Devair Ferreira až do své smrti nezapomněl. Když uviděl kapsli se svítícím práškem, věřil, že pozoruje něco vzácného a možná i nadpřirozeného. Odnesl si ji domů a během následujících tří dnů k sobě sezval celou rodinu i přátele, kde všichni záhadný prášek obdivovali. Podařilo se jim i nějaká zrnka z kapsle odebrat a Ferreira jimi obdarovával známé a příbuzné.
21. září si Ferreirův bratr Ivo trochu prášku odnesl domů. Tam se mu substance rozsypala na podlaze, na níž si hrála jeho šestiletá dcera. Prášek se jí líbil, záměrně si jej roztírala po kůži a část i snědla. Ten samý den začalo být špatně Gabriele Ferreira, manželce majitele sběrny. Ta si uvědomila, že podobnými obtížemi trpí více lidí v jejím okolí a jako první začala mít podezření, že by zdrojem nevolností, průjmů a zvracení mohl být záhadný svíticí materiál.
Chlorid cesný
Gabriela vzala kapsli se zbytkem prášku do nemocnice 28. září. Naštěstí ji důkladně zabalila, a tak záření bezprostředně nikoho neohrožovalo. O den později obsah prozkoumal fyzik, přičemž poznal, že se jedná o smrtelně nebezpečný materiál. Rychle se rozjela nevídaná akce. Nemocnice vyšetřila během pár dnů 130 tisíc lidí, přičemž u 249 z nich byla odhalena nemoc z ozáření a dvacítka osob musela zůstat v nemocnici. Krutá tragédie však postihla rodinu majitele sběrny Devaira Ferreiry a jeho spolupracovníky.
Akutní nemoc z ozáření si vybírá svoji strašlivou daň
Hrozný osud potkal jeho šestiletou neteř, která přišla s cesiem do styku nejvíce. Nejprve byla umístěna v nemocnici v Goianii, kde ji izolovanou drželi v jednom pokoji a nikdo z personálu se k ní neodvážil přiblížit. Holčička otékala, padaly jí vlasy a v důsledku požití radioaktivní látky vnitřně krvácela. Po celou dobu trpěla obrovskými bolestmi. Zemřela 23. října po převozu mezinárodním záchranným týmem v Rio de Janeiru. Děťátko bylo pohřbeno ve speciální rakvi s olověnou vystýlkou, aby se zamezilo další kontaminaci. Při jejím pohřbu protestovalo před hřbitovem asi 2 tisíce lidí, kteří se obávali o svoji bezpečnost.
Nejmladší oběť neštěstí
23. října zemřela i Gabriela, manželka majitele sběrny. Další z obětí byl dvaadvacetiletý Israel Batista dos Santos. Ten pracoval ve sběrně a ve styku s cesiem byl velmi dlouhou dobu. Zemřel 27. října na selhání plic, stejně tak jako další pracovník sběrny Admilson Alves de Souza. Ten v obrovských bolestech skonal 28. října.
Desítky dalších lidí si odnesly dlouhodobé zdravotní následky, ve městě se zvýšil výskyt rakoviny. Postižené budovy byly strženy a následná dekontaminační akce spočívala v odvozu hlíny z mnoha rizikových míst. Celkem bylo naloženo 275 nákladních vozů.
Další aktéři tragédie přežili. Majitel sběrny Devair Ferreira byl sice vystaven vysokým dávkám záření, ale zůstal naživu až do roku 1994, kdy se v depresích upil k smrti. Jeho bratr Ivo od události také podléhal depresím a pil. Umřel v roce 2003. Zlodějíčkové Alves a Pereira vyvázli bez větších zdravotních komplikací.
V souvislosti s radiačním neštěstím v Goianii byli z kliniky obviněni tři lékaři, kteří za opuštění nebezpečného materiálu museli zaplatit vysokou pokutu. Poté byla v Brazílii přijata přísnější pravidla pro nakládání s radioaktivními materiály, nicméně pro oběti už bylo pozdě.
Zdroje: iaea.org, iflscience.com, history.com
