Sto let za mřížemi. Třináctiletý chlapec z Indiany zavraždil své sourozence, aby je „ochránil“

Když soud v americké Indianě poslal v roce 2021 Nickalase Kedrowitze za vraždy dvou mladších sourozenců, které spáchal ve svých třinácti letech, na sto let do vězení, mnozí hovořili o spravedlivém trestu za čin, který se svou hrůzností vymyká představivosti. Jak může dítě zabít jiné děti a navíc bratra a sestru?

Jenže za zdmi domu, kde se tragédie v roce 2017 odehrála, se možná skrýval další děsivý příběh. Byl o strachu, násilí a dítěti, které mohlo uvěřit, že už neexistuje jiná cesta ven.

Když se podobné tragédie stanou, veřejnost často hledá jednoduché odpovědi. Máme tady pachatele a oběť, dobro a zlo. Jenže některé případy takto jednoduše rozdělit nelze. A možná odsouzení Nickalase Kedrowitze patří mezi ně.

Podle informací, které během let zazněly v souvislosti s vraždami, měl chlapec vyrůstat v prostředí, jež si nezaslouží žádné dítě. Křik a násilí byly údajně denním chlebem jeho dospívání. Otčím měl podle výpovědi matku i děti fyzicky trestat a doma panoval neustálý strach, že se opět spustí křik a bití. Nickalas ohledně vražd sám uvedl, že své mladší sourozence chtěl „ochránit“ nebo „vysvobodit“ před nevlastním otcem.

Právě v jeho slovech se otevírá skutečnost, jak moc obtížná rovina celého příběhu může být. Pokud dítě skutečně vyrůstá ve světě, kde je násilí každodenní součástí života, jeho pohled na realitu se může nebezpečně pokřivit. To samozřejmě neznamená omluvu činu. Dvě malé děti přišly o život a nic tuto skutečnost nemůže změnit ani ospravedlnit.

Otázkou však zůstává, co se odehrávalo v mysli třináctiletého člověka, jenž začne věřit, že smrt může být formou záchrany.

Dětství bývá spojováno s pocitem bezpečí. Jenže děti vyrůstající v násilném prostředí často fungují jinak. Psychologové dlouhodobě upozorňují, že domácí násilí může vést k hlubokému pocitu bezmoci. Dítě se pomalu učí, že autority nepomáhají, bolest je běžná a svět není bezpečné místo.

Pokud se k tomu přidají psychické potíže, izolace nebo dlouhodobý stres, může vzniknout nebezpečná kombinace. Dospělý člověk má větší schopnost uvědomit si následky svých činů a hledá jiné cesty. U třináctiletého dítěte je však mozek stále ve vývoji. Emoce bývají silnější než schopnost racionálně vyhodnocovat situaci.

Rozsudek sta let za mřížemi šokoval i část americké veřejnosti. Pro mnohé šlo o přiměřený trest za udušení dvou sourozenců ve věku 10 měsíců a 2 roky. Jiní se ale ptali, zda lze třináctiletého pachatele posuzovat stejným pohledem jako dospělého člověka.

Matka mladého vraha v roce 2022 uvedla: „Byl svědkem toho, jak se otčím otřesně k dětem choval. Schválně je strkal na zem, zamykal v ložnici, aby byly zticha. Pro mě jako matku je těžké přijmout, že se to dělo, a já o tom nevěděla,“ uvedla žena, která se snažila svého syna u soudu bránit.

Dokonce později tvrdila, že její expartner syna k vraždám donutil. Přesto proti muži nebylo vzneseno žádné obvinění. Nickalas Kedrowitz, který byl za čin souzen jako dospělý, vyfasoval 50 let odnětí svobody za každou vraždu. Svět za mřížemi už zřejmě nikdy neopustí.

Dvě mrtvé děti, chlapec odsouzený v podstatě na doživotí a rodina, v níž podle všeho dlouhodobě něco selhávalo, takový je výsledek jednoho z nejsledovanějších amerických případů minulé dekády.

Přesto rozsudek nepřináší pocit jasného rozdělení na dobro a zlo. Nutí spíš přemýšlet o skutečnosti, co všechno se musí pokazit, aby třináctileté dítě začalo vnímat násilí jako jediné řešení.

Zdá se tak, že podobné tragédie začínají mnohem dřív, než ve chvíli, kdy někdo bere druhému život.

Zdroje: theindianalawyer.com, uppermichiganssource.com, fox19.com