Syndrom hrdiny: Proč někteří lidé sami vytvářejí nebezpečí, aby mohli být obdivováni?

Představte si člověka, jenž vběhne do hořícího domu a zachrání dítě. Nebo zdravotníka, který na poslední chvíli oživí pacienta, jemuž selhalo dýchání. Takové příběhy v nás přirozeně vzbuzují obdiv. Co když ale právě tento člověk nebezpečí sám způsobil?

Zní to jako zápletka psychologického thrilleru, ve skutečnosti se však podobné případy opakovaně objevují po celém světě. Psychologové pro ně používají označení hero syndrome neboli česky syndrom hrdiny. Ve skutečnosti nejde o oficiální psychiatrickou diagnózu, ale označení lze chápat jako souhrnný název pro chování lidí, kteří úmyslně vytvoří krizovou situaci, aby ji následně mohli vyřešit a získat uznání.

Většina lidí chce být užitečná a oceňuje, když si ostatní všimnou jejich práce. Na tom není samozřejmě nic špatného. Taková motivace je přirozená, bývá hnacím motorem při posunu kariéry nebo osobního života. U některých jedinců se však potřeba uznání stane natolik silnou, že začnou hledat zkratku. Namísto čekání na skutečnou mimořádnou událost ji sami vytvoří.

V mnoha případech není prvotním motivem touha někomu ublížit. Motivací bývá především obdiv okolí, pocit vlastní důležitosti nebo přesvědčení, že právě oni jsou těmi, kdo dokážou situaci zachránit. Následky však mohou být tragické.

Jedním z nejznámějších případů je americký zdravotní bratr Richard Angelo. Ten v roce 1987 pracoval v nemocnici na Long Islandu v americkém státě New York. Kolegové ho považovali za obětavého zdravotníka, který se nikdy nevyhýbal náročným případům. Nikdo ale netušil, že pacientům tajně podává silné svalové relaxanty, které způsobují ochrnutí dýchacích svalů.

Když pacient náhle přestal dýchat, Angelo se často objevil mezi prvními, kteří se ho snažili zachránit. A přesně o to mu šlo.

Později při výslechu přiznal, že záměrně vytvářel situace, v nichž by mohl ukázat své schopnosti a získat uznání. Vyšetřování nakonec odhalilo, že otrávil přibližně 35 pacientů. Několik z nich jeho jednání nepřežilo.

Podobné případy se objevují opakovaně mezi hasiči. Ve Spojených státech, Německu, Austrálii i dalších zemích byli opakovaně odhaleni dobrovolní i profesionální hasiči, kteří sami zakládali požáry.

Motiv býval často stejný. Chtěli zažít adrenalin zásahu, být mezi prvními na místě nebo si vysloužit uznání za odvahu.

Zřejmě nejznámějším případem, kdy byl žhářem hasič, je případ Johna Leonarda Orra, kapitána hasičů z kalifornského Glendale. V 80. letech byl považován za jednoho z nejlepších odborníků na vyšetřování žhářství. Nikdo netušil, že mnohé z požárů, které následně řešil, založil právě on. Vyšetřovatelé se domnívají, že během své kariéry mohl způsobit až 2 000 požárů, přičemž jeden z nich v roce 1984 připravil o život čtyři lidi.

Orr si užíval nejen samotný zásah hasičů, ale i obdiv kolegů, kteří oceňovali jeho údajně mimořádnou schopnost odhalit příčinu požáru. Ironií osudu totiž přesně věděl, kde oheň vznikl, protože jej sám založil. K jeho usvědčení přispěl mimo jiné i rukopis románu, v němž popsal hasiče, jenž tajně zakládal požáry.

V Česku je zdokumentováno několik případů žhářství mezi požárníky. V roce 2010 poslal soud do vězení dobrovolného hasiče z Vysočiny, který zapaloval stohy a zemědělské objekty. Jeho motivací byla touha vyjíždět se svou jednotkou k zásahům, zažívat adrenalin a být vnímán jako hrdina, jenž pomáhá při likvidaci živlu.

O rok později, tedy v roce 2011, policie na severní Moravě obvinila hned sedm mladých dobrovolných hasičů ve věku od 16 do 20 let. Ti se v obci Třemešná společně dohodli, že úmyslně zapálí stoh slámy, aby měli jako jednotka co hasit.

V roce 2013 pak kriminalisté na Zlínsku odhalili člena místního sboru dobrovolných hasičů, který v obci Lutopecny sériově zapaloval stohy slámy. Jako hasič pak s ostatními kolegy u těchto požárů přímo zasahoval a pomáhal je likvidovat. U soudu se hájil tím, že u zásahů zažíval pocit uznání a důležitosti.

Psychologové upozorňují, že syndrom hrdiny není skutečná nemoc, ale spíše vzorec chování. Může souviset s narcistními rysy osobnosti, nízkým sebevědomím nebo silnou potřebou uznání. Pro člověka s tímto sklonem není nejdůležitější samotná krizová situace, ale to, co následuje. Touží po okamžiku, kdy se na něj ostatní obrátí jako na zachránce.

Právě proto bývá nebezpečný. Pokud skutečné mimořádné události nepřicházejí, může vzniknout pokušení je vytvořit.

Paradoxem těchto případů je, že pachatelé často působí jako mimořádně obětaví lidé. Dobrovolně slouží přesčasy, hlásí se k náročným úkolům a bývají u většiny krizových situací. Právě to však může být první varovný signál. Vyšetřovatelé si u některých případů všimli, že neobvykle velký počet mimořádných událostí nastával právě během služeb konkrétního člověka. Teprve zpětná analýza ukázala, že nešlo o náhodu.

Skutečné hrdinství má ale jednu důležitou vlastnost, nevzniká proto, aby bylo vidět. Lidé, kteří riskují vlastní život při požárech, povodních nebo dopravních nehodách, většinou jednají instinktivně a bez očekávání odměny.

Syndrom hrdiny je pravým opakem. Nejde o záchranu života, ale o vlastní obraz v očích ostatních. Ve chvíli, kdy se obdiv stane důležitějším než bezpečí druhých, se může z domnělého zachránce stát člověk, který nebezpečí sám vytváří.