Článek
Asi před 66 miliony let proletěl zemskou atmosférou asteroid, který narazil do mořského dna a způsobil explozi, která odpovídala výbuchu přibližně 10 miliard jaderných bomb, kterou USA svrhly na Hirošimu.
Náraz vyslal do zemské atmosféry mračna úlomků a síry, které asi na dva roky zablokovala sluneční světlo a teplo. Fotosyntéza se zastavila, což znamenalo, že už nerostly žádné rostliny. Přeživší dinosauři vyhynuli hladem. Fosilní nálezy však ukazují, že se houbám navzdory tomu všemu dařilo.
Podle vědeckého novináře a redaktora serveru Vox Bryana Walshe jsou proto houby klíčové pro přežití člověka, pokud by k takové apokalyptické události došlo v budoucnosti.
Walshova kniha End Times z roku 2019 zkoumá, jak katastrofické události, ať už přírodní, nebo způsobené člověkem, ohrožují naši existenci. Poukazuje v ní na to, že tři typy potenciálních katastrof – dopady asteroidů, výbuchy supervulkánů a jaderná válka – mají jedno společné: Mohly by zablokovat sluneční světlo potřebné k výživě rostlin.
„Když vyřadíte slunce, i ten nejlépe připravený přeživší zemře hlady spolu s ostatními,“ píše Walsh v knize. Aby lidé přežili, museli by si podle něj osvojit zemědělství bez potřeby slunečního světla – pěstovat houby, krysy a hmyz.
Jaderná válka, asteroidy nebo supervulkány by mohly zablokovat sluneční záření
Výzkum naznačuje, že následky výbuchů supervulkánů a jaderných bomb by mohly být podobné následkům asteroidu, který zahubil dinosaury.
Před 74 000 lety například erupce supervulkánu Toba vyslala do atmosféry mračna oxidu siřičitého, která omezila sluneční světlo až o 90 %. Tato sopečná zima mohla podle jedné analýzy snížit celosvětovou lidskou populaci na pouhých 3 000 – 10 000 lidí.
Pokud by vybuchlo dostatečné množství jaderných bomb (tisíce), mohlo by to podle článku z roku 1983, jehož spoluautorem je Carl Sagan, rovněž způsobit jadernou zimu, která by snížila úroveň slunečního záření o více než 90 %. Globální teplota by v takovém případě mohla klesnout až o 7 °C (v současnosti činí průměrná globální teplota přibližně 15 °C).
„Tak rychlé a drastické ochlazení by mohlo znemožnit zemědělství, a to i v těch oblastech, které by byly od výbuchu ušetřeny,“ píše Walsh. Jinými slovy, bez slunečního světla by se náš potravinový systém zhroutil.
Řešení pěstování hub ve Walshově knize pochází od Davida Denkenbergera, stavebního inženýra, který ho navrhl v knize o postapokalyptickém zemědělství z roku 2014 nazvané Feeding Everyone No Matter What.
Houby rostou na stromech, ať už s přispěním slunce, nebo bez něj
Pokud by mraky trosek nebo popela zastínily slunce a vedly k prudkému ochlazení klimatu, zahynuly by biliony stromů. Lidé by samozřejmě nebyli schopni toto mrtvé dřevo strávit, ale houby by to dokázaly – není k tomu potřeba fotosyntéza.
Walsh to spočítal: Podle jeho výpočtů by tři stopy (91 cm) dlouhý a 4 palce (10 cm) široký špalek měl za čtyři roky vyprodukovat 2,2 libry (907 gramů) hub. To nezní jako mnoho, ale Denkenberger si myslí, že při malé populaci po katastrofě a efektivní produkci hub by to mohlo fungovat.
A když už využíváme dřevo k pěstování hub, mohli bychom podle něj využít i listy mrtvých stromů. „Z rozemletých listů by se mohl vyrábět čaj, který by dodal chybějící živiny, například vitamin C, nebo by se jimi mohla krmit přežvýkavci, například krávy nebo krysy,“ řekl Denkenberger Walshovi.
Mrtvé stromy mohou být potravou pro další formy života, jako jsou krysy a hmyz
Krysy, podobně jako houby, dokáží trávit celulózu, sacharid, který tvoří 50 % dřeva. „Takže vše, co po sobě houby zanechají, by mohlo být zkrmeno krysami,“ navrhuje Walsh. Tímto způsobem by případní přeživší lidé mohli jíst maso.
„Krysy se navíc rychle množí a pravděpodobně k tomu také nepotřebují sluneční světlo,“ dodává Walsh. Krysám trvá pouhých šest týdnů, než dosáhnou pohlavní dospělosti, a pak už jen 70 dní, než vyvedou sedm až devět mláďat.
Hmyz by také mohl poskytovat lidem bílkoviny, neboť by mnoho z druhů přežilo katastrofu způsobenou nedostatkem slunečního záření. „Stejné vlastnosti, díky nimž je hmyz tak hojný a vytrvalý, by mnoha druhům umožnily přečkat i ty nejrozsáhlejší existenční katastrofy, které mění klima. Brouci mohou hodovat na mrtvém dřevě a lidé mohou hodovat na broucích,“ píše Walsh.
V některých částech světa je hmyz již základní potravinou a začíná se prosazovat i jinde. Walsh popisuje veletrh hmyzích potravin v Richmondu ve Virginii, kde ochutnal těstovinový pokrm s mletými cvrččími masovými kuličkami nazvaný „Orthopteran Orzo“ a smaženými larvami moučných červů. „Obojí bylo ucházející, a kdybych umíral hlady, zvládl bych to,“ píše.
Přeživší by se spojili
Walshova kniha vyvrací další (ne)populární představu o tom, jak se během apokalypsy nasytit: kanibalismus.
Ten by podle něj po katastrofě, při níž by lidem hrozilo vyhynutí, nepomohl, protože by ostatní lidé prostě nebyli udržitelným zdrojem potravy. Walsh poukazuje na studii z roku 2017, v níž skupina vysokoškolských studentů vypočítala, jak dlouho by lidský druh vydržel, kdybychom se živili pouze kanibalismem. Zjistili, že po 1 149 dnech by zůstal jen jeden člověk.
Dodává však, že vybudování nového zemědělského systému by vyžadovalo spolupráci a myslí si, že taková spolupráce by byla v případě katastrofického scénáře pravděpodobná.
„Přes všechny naše obavy z toho, co by následovalo, přes všechny naše chmurné úvahy, kolaps a konflikt nejsou po katastrofě samozřejmostí. Lidé si navzájem pomáhají, a to i ve chvílích, kdy se to nezdá být v jejich zájmu. Tak pravděpodobně Homo sapiens přežil svůj nejbližší střet s vyhynutím – supererupci Toby – a je to jediný způsob, jak bychom přežili i tu příští,“ píše Walsh.
