Článek
Jak informovaly Seznam Zprávy, náš starý známý Vratislav Mynář opět upoutal pozornost veřejnosti. Tentokrát svými novými nablýskanými hračkami – dvěma páry luxusních hodinek v hodnotě nejméně půl milionu korun. Nevím jak vy, ale mně hodinky jen tak nikdo nedaruje, musím je většinou nakupovat ve slevě, a přesto mají tu podivuhodnou schopnost ukazovat čas.
Možná mi však uniká ta znamenitá radost z hodinek, které stojí tolik, co nový menší vůz. Nebo možná jen nejsem tak výjimečný jako náš drahý přítel Vratislav Mynář. Člověk, jenž deset let nezištně a věrně sloužil ve službách vlasti, dokázal nad identitou svého mecenáše zatáhnout nenápadnou oponu tajemství.
Kdo potřebuje starý dobrý detektivní román, když může jednoduše sledovat českou politiku?
Jak říká náš starý známý, nemusí prozrazovat, kdo mu tento knížecí dar dal, a jak se ukazuje, je to naprosto legální. Ohromující, že? Člověk by si myslel, že se jedná o zápletku z nějaké epizody drsného politického dramatu, ale ne, tohle je skutečný život – nebo česká politika, chcete-li, což je zřejmě totéž. Podle zákona není třeba uvádět, odkud hodinky pocházejí, ani jejich přesnou hodnotu. Jakou mám radost z té nejednoznačnosti! Dostal dva pár hodinek v celkové hodnotě více než půl milionu korun a nevíme od koho. To napětí mě ubíjí!
V neprůhlednosti této situace je neodmyslitelná legrace, jako když sledujete špatně zinscenované kouzelnické představení. Vratislav vytáhne králíka z klobouku a na otázku, kde se vzal, pokrčí rameny a odpoví: „Kouzlo!“. A dav šílí, nebo v tomto případě jen tak nějak mžourá očima a kroutí hlavou.
Samozřejmě to není poprvé, co si s námi Vratislav Mynář hraje na schovávanou. Již dříve mu společnost vedená obchodními partnery obchodníka se zbraněmi Michala Strnada darovala 25 milionů korun. O tom, proč mu byly desítky milionů korun na účet zaslány, také příliš sdílný nebyl.
Nejlepší na této strhující sáze je prostě to, jak pokaždé, když se Vratislava na tyto obočí zvedající transakce někdo zeptá, neodpovídá na telefonáty, ignoruje esemesky, v podstatě dělá všechno možné, jenom nereaguje.
A navzdory tomuto zdánlivě bezostyšnému aktu, řekněme, nepřímé velkorysosti, náš milovaný právní systém jen zvedne ruce a řekne: „No, nic nezákonného to není!“. Někdo by mohl namítnout, že to není nepodobné tomu, když se kočka dívá na laserové ukazovátko na zdi a rozhodne se, že je příliš obtížné ho honit.
Francouzský model by řešením pravděpodobně být nemohl
Možná bychom si měli vzít příklad z Francie, kde mají nezávislý orgán vybavený pravomocemi provádět podrobné kontroly podezřelých transakcí a v případě pochybností předat věc státnímu zástupci. To zní jako plán, že? Ale kde by v tom byla ta zábava?
Naše hradní kancelář nemá ani etický kodex (možná bychom o jeho zřízení mohli za současného prezidenta uvažovat), takže technicky vzato Vratislav Mynář nic neporušil. To je ale stejné jako říkat, že jste nepřekročili rychlost, protože kolem silnice nebyly žádné dopravní značky.
Myslím, že když hrajete na této úrovni, hra není ani tak o dodržování pravidel, jako spíš o tom, kdo je bude psát.
Ať už se nakonec jednalo o hodinky značky Rolex nebo Breitling, to nejcennější, co by tyto hodinky mohly Mynářovi říct, je, že jeho čas vyhýbání se veřejné kontrole možná právě vypršel. Ale na druhou stranu, my jsme v této opulentní hře jen diváky, že? Jen se pohodlně usaďme a sledujme, jak čas na našich hodinkách za pár tisíc korun utíká. Protože na rozdíl od Vratislavových hodinek k nim není zdarma přiložena porce skandálů a tajemství.
