Článek
Sport byl vždy více než jen hra. Je prostředkem jednoty, projevem národní hrdosti a svědectvím o zdatnosti a odkazu národa. Česká republika si díky své bohaté historii, kdy vynikala v nejrůznějších sportech od hokeje, přes fotbal až po atletiku, vydobyla místo na globální mapě.
Toto chvályhodné dědictví je bohužel dlouhodobou nepodporou ze strany vládních představitelů ohrožováno a díky nedávnému návrhu současné vlády se ocitá na pokraji zkázy. Snížení rozpočtu na sport v tak výrazné míře nejen podkopává úsilí a touhy nesčetných sportovců, ale také maří roky těžce vydobytých úspěchů na mezinárodní scéně.
Je to poměrně silný signál, že vláda je ochotna ohrozit samotnou podstatu národní jednoty a hrdosti ve prospěch něčeho, co lze označit – vzhledem k plánovanému schodku rozpočtu – za marginální úsporu.
Ohrožení komplexního rozvoje mládeže
Měli bychom mít na paměti, že důsledky tohoto snížení rozpočtu jsou rozsáhlé a zdaleka přesahují oblast profesionálního sportu. Sportovní výchova je důležitou součástí komplexního rozvoje dětí a mládeže. Vštěpuje hodnoty disciplíny, týmové práce, vytrvalosti a odolnosti – vlastnosti, které nalézají uplatnění i v běžném životě.
Dopady osekání rozpočtu pocítí pravděpodobně nejvíce mládež. První obětí budou vesnické a komunitní sportovní kluby, které se dlouhodobě potýkají s finančními problémy. Hrozí, že se nejen zbrzdí růst začínajících sportovců, ale také přijdou o možnost rozvíjet fyzické a sociální dovednosti, které jsou v jejich formativním věku klíčové.
V situaci, kdy se značně projevují nepříznivé účinky sedavého způsobu života, přitom není podpora aktivní sportovní účasti jen luxusem, ale nutností.
Rozhodnutí vlády snížit rozpočet na sport je také důkazem krátkozrakého chápání ekonomické dynamiky spojené se sportovním odvětvím. Sport není jen prostředkem zábavy, ale významně přispívá k národnímu hospodářství, vytváří pracovní místa, podporuje inovace a přitahuje investice.
Navrhované snížení rozpočtu hrozí utlumením potenciálních ekonomických přínosů, které může sport národu přinést. V důsledku tohoto rozhodnutí dojde k poklesu pracovních příležitostí – nebudou například peníze na trenéry mládežnických sportovců – a snížení investic do sportovní infrastruktury.
Vláda by tak měla své rozhodnutí přehodnotit a zohlednit komplexní přínos, který prosperující sportovní odvětví národu přináší. Nejde jen o ochranu národní hrdosti a odkazu, ale také o podporu hospodářského růstu, výchovu mládeže a budování silnějšího, jednotnějšího a zdravějšího národa.
Bolestivý úpadek české sportu
Česká republika (potažmo Československo) kdysi měla své významné místo na globální sportovní mapě, nyní však sledujeme, jak se toto dědictví každým rokem kousek po kousku rozpadá. Nejedná se přitom o náhlý úpadek, ale o soustavnou erozi způsobenou dlouholetým podfinancováním a zanedbáváním na systémové úrovni. Zatímco důsledky navrhovaného snížení rozpočtu se teprve plně projeví, zhoršující se stav českého sportu je na mezinárodní scéně, kde se kdysi země pyšnila bohatou historií úspěchů a přínosů, do očí bijící.
Profesionální sport je jen vrcholem mnohem větší pyramidy, která odráží investice národa do podpory snů a výchovy talentů. Při pohledu na nedávné mezinárodní „úspěchy“ je však zřejmé, že se otřásá struktura, která drží český sport na nohou.
Bývaly doby, kdy jsme byli hokejovou velmocí. Žili jsme v období, kdy na slavná pódia draftu NHL každoročně stoupaly desítky českých hráčů. Dnes se toto číslo drasticky zmenšilo a pouhé účasti na draftu dosáhne jen hrstka sportovců.
Stav českého fotbalu vykresluje podobný obrázek. Uplynuly téměř dvě dekády od doby, kdy země slavila poslední výrazný úspěch – přestávka, která sahá až k pozoruhodné cestě evropským šampionátem v roce 2004 v Portugalsku. Toto dlouhé období sucha vypovídá o systémových problémech, které tento sport trápí.
Ani v dalších kolektivních sportech, kde jsme kdysi zářili – volejbal, basketbal – není situace o nic lepší. Dnes je i pouhá kvalifikace na kontinentální šampionát považována za úspěch, což svědčí o snížených očekáváních a aspiracích.
Když se pak podíváme na nedávné mistrovství světa v atletice v Maďarsku, vidíme podobný příběh. Většina českých atletů nesoutěžila s touhou zvítězit, ale pouze se zúčastnit – výsledkem jsou pouhé tři bronzové medaile z posledních dvou šampionátů.
Sporadické sportovní úspěchy, které se dostaví, nejsou plodem robustního systému, ale výsledkem individuální vytrvalosti, houževnatosti a nebývalého talentu. Sportovci jako Ester Ledecká, Eva Samková (dříve Martina Sáblíková) září nikoliv díky podpoře plynoucí ze státní kasy, ale navzdory její do očí bijící absenci. Jejich vítězství jsou osobní, vytesaná z přísně individuálních tréninkových režimů, nezávislá na macešském prostředí, které poskytuje stát.
Výzva k opětovnému investování do českého dědictví
Jak premiér Fiala v posledních týdnech rád říká, Česká republika stojí na křižovatce a ve sportu tomu není jinak. Stojíme na kritické křižovatce a je nezbytné, aby česká vláda přehodnotila své priority a představila jinou vizi.
Sportovní odvětví, potlučené a pošramocené léty zanedbávání, vyžaduje okamžitou pozornost a péči. Nejde jen o obnovení ztracené slávy – jde o oživení snů a aspirací tisíců mladých sportovců, kteří s nadějí a odhodláním vzhlížejí ke hvězdám let minulých.
Vláda by neměla vnímat sportovní rozpočet jako zátěž, kterou je třeba minimalizovat, ale jako investici do budoucnosti – investici, která slibuje nejen medaile a trofeje, ale také národní hrdost a komplexní rozvoj mládeže. Jde především o výchovu zdravější a životaschopnější společnosti, sjednocené pod praporem sportovního ducha.
Vláda musí přehodnotit svůj postoj k rozpočtu na sport. Hledání úspor ve státním rozpočtu by nemělo znamenat zbavení sportovního odvětví jeho životně důležitých zdrojů – místo toho by se měla zaměřit na jiné výdajové položky státního rozpočtu a prozkoumat možnosti, kde by škrty nedusily růst a aspirace v tak oslabující míře.
Nepromarněme bohaté dědictví, které z nás kdysi ve světě sportu dělalo vážené jméno.
