Článek
Když se podíváme do světa čísel, odhalíme příběh, který je zcela v rozporu s pesimistickým diskurzem, jenž koluje v některých částech české společnosti. Tento alternativní příběh vykresluje obraz triumfu a odolnosti, nikoliv boje a zoufalství, jak se někomu může zdát.
Pozorný pohled na statistiky odhaluje přesvědčivé vyprávění. Česká republika se svou mírou chudoby 11,8 % nejenže překonává své evropské protějšky, ale také pro ně představuje měřítko. Jedná se o míru, která je výrazně nižší než ve většině zemí Evropské unie, z nichž některé jsou považovány za ekonomické velmoci.
Pro srovnání uveďme několik pikantních příkladů
Portugalsko, země známá svým cestovním ruchem a bohatou historií, se potýká s 20,1% mírou chudoby. Španělsko, které je domovem jedné z největších světových ekonomik, vykazuje alarmující míru chudoby 26,0 %. Francie, země umění a kultury, bojuje s mírou chudoby na úrovni 21,0 %, zatímco Belgie, další hospodářská velmoc, vykazuje míru chudoby 18,7 %. Ušetřeno není ani Německo, největší a nejsilnější ekonomika Evropské unie, kde míra chudoby dosahuje 20,9 %.
Itálie, země známá svou gurmánskou gastronomií, módním průmyslem a vysoce kvalitní výrobou, je překvapivě zatížena mírou chudoby 24,4 %. Když rozšíříme svůj pohled dále a zahrneme země jako Polsko, Švédsko, Rumunsko a Řecko, situace se zdá být stejně znepokojivá, ne-li znepokojivější. Míra chudoby v těchto zemích se pohybuje mezi 15,9 % a tristními 34,4 %, což je případ Rumunska.
Když tato čísla porovnáme s mírou chudoby v České republice, je zřejmý ostrý kontrast. Samotný průměr Evropské unie se pohybuje kolem 21,6 %, což je téměř dvojnásobek oproti České republice. To ukazuje, že se České republice navzdory mnohým překážkám podařilo udržet míru chudoby podstatně nižší, než je kontinentální průměr, a tím zdůraznit svůj významný triumf tváří v tvář rozsáhlým evropským ekonomickým problémům – energetická krize, vysoká míra inflace. Tento úspěch by měl být uznán a oceněn, a ne přehlušen hlukem nespokojenosti.
Je česká sklenice poloplná nebo poloprázdná?
Zatímco statistiky hovoří o záviděníhodné situaci, realita, jak ji vykresluje část české společnosti, je často zcela opačná. Čísla vyzdvihují triumf, úspěšný příběh národa, kterému se ve srovnání s evropskými kolegy daří chudobu účinně omezovat. Existuje však část obyvatelstva, která zůstává pohroužena do nespokojenosti a neúnavně si stěžuje na své životní podmínky – často s nimi nic nedělají, spoléhají na sociální stát a pouze si chodí s nataženou rukou pro dávky. Toto vyprávění vykresluje obraz strádání a boje, který jako by existoval v paralelním vesmíru odtrženém od statistické reality.
Co by mohlo být základem této doutnající nespokojenosti? Odpověď spočívá ve fenoménu subjektivní chudoby. Pocit chudoby v tomto kontextu nevychází pouze z objektivního, statistického hlediska. Je také pravděpodobně subjektivně utvářen životní úrovní jednotlivce, jeho osobními očekáváními a srovnáním s ostatními členy společnosti – když nevlastníme nemovitost a nemůžeme si každý rok dovolit dovolenou u moře, máme se zkrátka špatně, jsme chudí.
Existuje však také několik faktorů, které k nespokojenosti ve společnosti přispívají a které nelze odmítnout. Rostoucí životní náklady jsou celosvětovým fenoménem a tuzemsko není výjimkou. Zvýšené ceny zboží a služeb každodenní potřeby mohou zatížit rozpočty domácností a vyvolat pocit zaostávání. Pocit nespokojenosti může navíc prohlubovat vnímání nerovnosti, tedy pocit, že se někteří lidé mají nespravedlivě lépe než jiní.
K tomu se přidává touha po lepší životní úrovni. Díky globalizaci si více všímáme životního stylu v jiných zemích a usilujeme o to, abychom se mu vyrovnali, ne-li ho překonali. Opomenout zřejmě nelze ani sociální sítě. Tato neustálá snaha o „více“ však často může vést k nespokojenosti, protože se cíle spokojenosti stále vzdalují.
Důležité by však mělo být zachovat si nadhled. Je snadné zabřednout do osobních problémů a ztratit ze zřetele širší souvislosti. Pokud však člověk ustoupí a podívá se na věc z širšího pohledu, je zřejmé, že situace u nás je ve srovnání s jinými evropskými národy nejen únosná, ale i obdivuhodná. Skutečnou otázkou není, zda je sklenice z poloviny plná, nebo z poloviny prázdná, ale jak ji můžeme dále naplňovat a zároveň si vážit toho, co již máme.
Myslíte, že jinde roste zelenější tráva? Mýlíte se
Abychom plně pochopili realitu naší situace, je nezbytné zasadit naše zkušenosti do širšího rámce, a to nejen v domácím, ale i mezinárodním měřítku. Srovnání s ostatními zeměmi EU nám tuto perspektivu poskytuje a umožňuje nám plně docenit naši situaci.
Vezměme si národy jižní Evropy – Španělsko, Itálii a Řecko. Jsou to země s bohatou historií, kulturou a malebnou krajinou. Pod povrchem jejich estetické přitažlivosti se však skrývá drsná realita. Potýkají se s více než dvojnásobnou mírou chudoby než Česká republika. Mělo by to být střízlivé pomyšlení, jež by nám mělo připomínat štěstí, jež často považujeme za samozřejmost.
Tyto země se zmítají v nesčetných ekonomických problémech. Potýkají se s vysokou mírou nezaměstnanosti (Španělsko 12,7 %, Řecko 10,8 %, Itálie 7,6 % oproti 2,4 % v České republice), přičemž velká část jejich obyvatel se snaží najít stabilní práci. Hospodářské prostředí, ve kterém se pohybují, je mnohem méně příznivé než naše a je poznamenáno nejistotou a nestabilitou.
Pohled na východní Evropu dále podtrhuje, v jak výhodné pozici se nacházíme. Například Rumunsko vykazuje nejvyšší míru chudoby v EU – 34,4 %. Toto číslo v kontrastu s naším je jasnou připomínkou rozdílné reality v rámci jednoho kontinentu. Dokonce i naši sousedé, Polsko a Německo, se navzdory svému pokroku v různých odvětvích potýkají s vyšší mírou chudoby.
Dosáhli jsme úrovně stability a rovnosti ve společnosti, o kterou usiluje mnoho zemí EU. To je však realita, kterou ti pesimističtější z nás často přehlížejí. Stojíme na základech, které jsou mnohem pevnější než u mnoha našich evropských protějšků. Je důležité mít tuto výsadu na zřeteli, skutečně ocenit naše úspěchy a uvědomit si, že v jiných zemích rozhodně zelenější tráva neroste.
Cestou vpřed by mohlo být připomínání našich úspěchů
Abychom mohli zúročit svůj úspěch, musíme si ho nejprve uvědomit. Předpokladem pokroku je uvědomění si úspěchů a jejich ocenění. Ano, je co zlepšovat. Ano, některé problémy v naší společnosti přetrvávají. Ale popírat neustále naše úspěchy a zaměřovat se stále na to negativní?
Naše nízká míra nezaměstnanosti a chudoby není náhodná – je zřejmě výsledkem (ať si můžeme myslet cokoliv) snahy našich politických představitelů, silných institucí a odolné pracovní síly. Měli bychom se za tyto úspěchy pochválit, i když zároveň nezapomínat, že je třeba řešit subjektivní chudobu, kterou někteří naši občané zažívají.
Jde o to pochopit, že jsme na tom lépe, než si myslíme, a že naše problémy nejsou ve srovnání s některými problémy našich evropských protějšků zdaleka tak zoufalé.
Neustálé stesky na to, jak se máme špatně, by neměly zatemňovat vnímání celkového stavu naší společnosti. Ačkoliv naše země není dokonalá, nepochybně se zde nežije tak špatně, jak si myslíme. Takže až budete mít příště pocit, že žijete v chudobě, vzpomeňte si na tuto statistiku a zamyslete se: Mohlo by to být mnohem horší.
