Článek
Adolf Hitler je bezpochyby jednou z nejrozporuplnějších a nejkontroverznějších postav historie. Jeho éra se vyznačovala nevýslovnými hrůzami, neúnavnou snahou o získání moci a neochvějnou vírou ve vlastní ideologii.
Vás ale nikdy nenapadla vrtošivá otázka: Jak by se Vůdce přizpůsobil světu lajků, retweetů a virálních výzev v našem technologiemi řízeném 21. století?
Představte si Hitlera nikoli v tlumeně osvětlené válečné místnosti, ale v záři displeje chytrého telefonu, jak pečlivě připravuje svůj další tweet nebo vybírá dokonalý filtr, který by zdůraznil intenzitu jeho pohledu.
Byl by vášnivým uživatelem Twitteru, zapojoval by se do 280znakových debat a spouštěl kampaně s hashtagy? Nebo by ho více přitahoval vizuální půvab Instagramu, kde by zveřejňoval pečlivě vybrané fotografie ze svého každodenního života, prokládané propagandou nabitými příběhy?
Už jen představa Hitlera, jak se snaží rozluštit nuance emotikonů, memů a internetového slangu, je zábavná a surrealistická. Působí jako ostrý kontrast k chmurné realitě jeho doby.
#FührerFilters a selfie vylomeniny
Vstupte do imaginární říše 40. let minulého století propojené s dnešní digitální dobou a představte si Hitlerovu ranní rutinu. S rozbřeskem by Vůdce vstával nikoliv za zvuků vojenských pochodů, ale za cvrlikání notifikací svého smartphonu.
Před jakýmikoliv státními záležitostmi nebo vojenskými poradami by byla na prvním místě osobní péče. S germánskou přesností by si učesal pověstný knír a ujistil se, že každý pramínek je na svém místě. Jeho vlasy, které by vždy působily lehce rozcuchaně, by byly výsledkem pečlivého stylingu. To vše pro zajištění dokonalého selfie.
Jakmile by dokončil svou ranní rutinu, vytáhl by svůj nejnovější chytrý telefon, pravděpodobně dárek od některého ze svých obdivovatelů. Ale místo aby se ponořil do složitých válečných strategií nebo mezinárodní politiky, soustředil by se na svět filtrů sociálních médií. „Měl bych zvolit dramatický sépiový tón, abych skutečně zachytil podstatu Třetí říše?“ přemítal by a projížděl možnosti. Filtr Valiant Vintage by mohl jeho propagandistickým příspěvkům dodat nostalgický nádech, zatímco filtr Luminous Leader by jistě zvýraznil jeho „charismatickou“ auru.
Ale tou největší bombou by byla selfie. Specializovaná místnost v říšském kancléřství by se proměnila v Hitlerův osobní fotoateliér. Byl by vybaven nejmodernějšími kruhovými světly, stativy a různými kulisami a stal by se útočištěm pro jeho fotografické záliby. Jeden den by se na pozadí mohly objevit prapory s hákovým křížem vlající ve větru a druhý den klidná scéna bavorských Alp, která by možná ukázala jeho „jemnější“ stránku.
Každé selfie by vyvrcholilo dokonalým snímkem, který by byl po několika pokusech připraven ke zveřejnění. A popisky? Ach, ty by byly směsicí arogance a nemístné pýchy: „Přijímám árijskou estetiku!“ s hashtagem #MasterRaceMornings nebo „Vedení se stylem a nadřazeností!“ s hashtagy #FührerFashion nebo #DictatorDapper.
V tomto rozmarném světě získává Hitlerova posedlost image a propagandou nový, digitální rozměr a nutí nás pousmát se nad absurditou toho všeho zmíněného.
Bouře na Twitteru a umění rozčilovat se na sociálních sítích
Ve světě, kde je stručnost duší vtipu, by Hitlerova historická výřečnost našla nové hřiště na Twitteru. Vůdce, známý svými maratónskými projevy, které se táhly celé hodiny, by se musel přizpůsobit stručnému světu tweetů.
Ale jak ukázala historie, Hitler se dokázal přizpůsobit. Místo velkolepých pódií a obrovských davů by byl vyzbrojen chytrým telefonem a podmaněným digitálním publikem, které by netrpělivě očekávalo jeho další tweetstorm.
Představte si tu scénu: Pozdě v noci, v tlumené záři svého telefonu, by Hitler vytvářel jeden tweet za druhým, každý z nich by byl sám o sobě mini-oratoriem. „@Stalin Vážně, člověče? Myslel jsem, že mezi sebou máme něco výjimečného. Další pakt za mými zády? Zrada nikdy nevypadala tak jako ve 20. století. #BackstabbedByBros.“
A v reakci na kritiku svého uměleckého snažení by mohl vyštěknout: „@Churchill Pořád jsi kyselý kvůli mým dnům na umělecké škole? Možná kdyby sis vážil výtvarného umění, tak bychom si rozuměli. #PainterNotAFighter.“
Konspirační koutek Hitlerova Twitteru by byl podívanou sám o sobě. Mohl by klidně tweetovat: „Proslýchá se, že Spojenci používají k posílání zpráv kódovanou jazzovou hudbu. Těm saxofonům se nedá věřit! #JazzGate.“ Nebo třeba: „Bylo mi řečeno, že Britové mají tajné agenty převlečené za čajové lístky. Pozorně sleduji svůj šálek! #TeaTraitors.“
Přesto by se mezi řečmi, obviněními a historickými podtexty mohla objevit Hitlerova jemnější (nebo spíše absurdnější) stránka. V touze využít ducha doby a získat si srdce mladších generací by se odvážil vstoupit na území memů. Představte si sérii memů, v nichž by vystupoval v různých humorných situacích: Hitler se psím filtrem na Snapchatu s nápisem: „Dobývání národů, jeden filtr za každý dobytý národ. #DictatorDoggo.“Nebo třeba jeho photoshopem upravený obrázek za dýdžejským pultem s popisem: „Pouštím beaty, ne bomby. #FührerFest.“
V tomto alternativním digitálním vesmíru by Hitlerovy pokusy o ovládnutí twitterové sféry byly komické i krkolomné. Jeho kombinace historické vážnosti s moderní meme kulturou vytváří obraz, který je stejně zábavný jako děsivý.
Závěr: Pád digitálního diktátora
Představa Adolfa Hitlera, který se snaží ovládnout umění hashtagů, filtrů a retweetů, je komická a zajímavá zároveň. Člověk si ho skoro dokáže představit, jak se se svraštělým obočím snaží rozluštit nejnovější internetový slang nebo se rozčiluje nad tweetem, který nedostal dost lajků. Za humorem takového scénáře se však skrývá hlubší zamyšlení nad povahou sociálních médií jako takových.
Sociální média jsou ve své podstatě dvousečnou zbraní. Poskytují jednotlivcům moc šířit zprávy široko daleko, ale zároveň nabízejí platformu pro nesouhlas, dialog a odpor.
Pro diktátora, jako byl Hitler, který se vyžíval v kontrole a propagandě, by mohla demokratizační síla sociálních médií představovat značnou výzvu. Každý jeho propagandistický příspěvek, bez ohledu na to, jak dobře by byl zpracován, by se setkal s přívalem protiargumentů, ověřováním faktů a opačných názorů.
Digitální sféra by se hemžila hnutími odporu, která by se sdružovala, sdílela informace a vyvracela mýty v reálném čase.
Instantní povaha sociálních médií by navíc znamenala, že by jakýkoli chybný krok, jakýkoli přehmat byl okamžitě propírán, memován a zesměšňován. Hitlerův pečlivě budovaný obraz by mohl být snadno rozbit jediným virálním příspěvkem nebo neuváženým tweetem.
Ale možná nejmocnějším aspektem sociálních médií je jejich schopnost zesílit hlasy, které byly dříve marginalizovány nebo umlčovány. Tváří v tvář tyranii mohou tyto platformy sloužit jako majáky naděje, umožňující kolektivní akci, podporující solidaritu a vrhající světlo na pravdu.
Takže zatímco se smějeme pomyslným přehmatům Hitlerových digitálních dobrodružství, je zásadní rozpoznat a ocenit transformační potenciál sociálních médií. Je to nástroj, který, je-li správně používán, může hájit věci spravedlnosti, soucitu a pravdy a zajistit, aby hlasy rozumu vždy našly cestu, jak být vyslyšeny.
