Článek
Základem každé prosperující demokracie je spoluúčast informovaných občanů. Přesto je parodií na spravedlnost, fackou do tváře každého zodpovědného občana, že o budoucnosti našeho národa, o našich osudech, rozhodují rozmary jednotlivců, kteří zjevně neoplývají dostatečnou kognitivní hloubkou, aby pochopili složitost společensko-politického prostředí.
Nastal čas položit nepříjemnou, i když zásadní otázku: Neměla by být stanovena minimální hranice inteligence pro účast ve volbách?
Než se vztahovačná brigáda chopí zbraně politické korektnosti a označí tuto myšlenku za diskriminační nebo elitářskou, zastavme se na chvíli a popřemýšlejme. Nejde mi o to, znehodnotit jakoukoli část společnosti nebo naznačit, že hodnota člověka je založena pouze na jeho intelektuálních schopnostech. Jde o pragmatické uznání, že schopnost člověka rozlišovat, hodnotit a rozhodovat o složitých věcech vyžaduje určitou úroveň kognitivních schopností.
Nastavení laťky na IQ 120 není znehodnocením ostatních – je to závazek k zachování vážnosti a významu volebního procesu.
Dva z největších antických filozofů, Platón a Aristoteles, nesdíleli iluze o nebezpečí neomezené demokracie náhodou. Tito muži, velikáni své i naší doby, uznávali, že demokracie má sice své přednosti, ale v žádném případě není dokonalá. Je ironií osudu a možná i hlubokou tragédií, že prosazujeme demokratické ideály, aniž bychom dbali varování těch, kteří je koncipovali jako první.
Platónovo prosazování sofokracie – vlády moudrých – nebylo jen vznešeným ideálem, ale logickým krokem k zajištění stability a pokroku společnosti. Moudrost sice může představovat obrovský oceán, a i když vysoká inteligence není jediným plavidlem, které po něm může plout, je nepochybně zásadním výchozím bodem.
Častou mylnou představou o IQ je, že představuje pouze reprezentaci schopnosti zapamatovat si nebo výkonnosti v testech. To je ale velmi daleko od pravdy. Inteligenční kvocient odráží analytické myšlení, logické uvažování a schopnost řešit problémy. Nerozhoduje o něm fakt, že víte, který král kdy vládl, nebo vaše schopnost odříkávat matematické vzorce. Lidé s vysokým IQ jsou schopni lépe rozeznávat vzorce, chápat drobné nuance a extrapolovat data.
Volby v době informační přesycenosti, vyžadují, aby voliči prošli množstvím dat, rozlišovali pravdu od alternativních faktů a chápali dlouhodobé důsledky svých rozhodnutí. Demokratická svoboda účasti ve volbách tak není jen právo, ale i hluboká odpovědnost.
Můžeme s čistým svědomím svěřit tuto odpovědnost těm, kteří pravděpodobně nedisponují intelektuálními nástroji k tomu, aby ji mohli uvážlivě ovládat?
Zamyslete se nad jinými oblastmi života
Svěřili byste své zdraví lékaři, který s úspěchem neabsolvoval studium medicíny? Nebo byste letěli letadlem, které pilotuje někdo, kdo neprošel leteckými zkouškami? I když tyto analogie nelze přímo převést na volební akt, základní princip platí: Některé činnosti, které mají závažné důsledky, vyžadují základní způsobilost. Pokud tato kritéria akceptujeme u profesí, proč ne u činu, který rozhoduje o osudu celého národa?
Samozřejmě, že odpůrci budou tvrdit, že inteligence se nerovná zdravému rozumu nebo morálnímu kompasu. To je pravda, ale zároveň mylný argument. Stanovení podmínky minimální výše inteligence neznamená, že si morálku nebo spravedlivý přístup osvojili pouze ti, kteří tuto hranici překračují. Je to prosté přiznání, že určitá kognitivní schopnost může být pro orientaci v bažině moderní politiky přínosná, ne-li životně důležitá.
Zavedení takového předpokladu neznamená odsunutí části obyvatelstva na vedlejší kolej nebo naznačení, že nejsou jejich obavy oprávněné. Jejich hlasy jsou stále důležité. Jako v každém jiném systému by však měli existovat kontrolní mechanismy. A náš současný demokratický systém bohužel postrádá klíčovou kontrolu proti neinformovanému nebo impulzivnímu rozhodování u volebních uren.
Zvyšování standardů demokracie
Ve světě ovládaném složitou geopolitikou, rychlým technologickým pokrokem a provázanými ekonomikami musí být rozhodovací proces, který určuje směřování našeho národa, založen na intelektu, rozlišování a porozumění. Samotná struktura naší společnosti závisí na tom, jak pečlivě a racionálně vybíráme své vůdce a řídíme směřování naší země.
Budoucnost naší země je ve skutečnosti příliš cenná a důležitá na to, abychom ji nechali napospas nepředvídatelnosti náhody nebo, což je mnohem horší, mlze nevědomosti.
Naše demokratické principy v současné podobě mohly být v minulosti přelomové, byly majákem naděje a reprezentace. S vývojem světa by se však měly vyvíjet i naše postupy a kritéria. Nejde o vyloučení, ale o vývoj. Demokracie, která se nepřizpůsobuje, je demokracií, která stagnuje a riskuje zastarání. Stejně jako neustále modernizujeme (nebo se alespoň snažíme modernizovat) naši infrastrukturu a vzdělávací systémy, musíme uvažovat i o zdokonalení samotného základu naší demokracie: Kritérií pro volbu.
Tento argument jistě vyvolá rozruch, obavy a odpor. Demokracie ve své nejčistší podobě prosazuje hlas každého jednotlivce bez rozdílu.
V tom však spočívá paradox: Neohrožujeme snad samotnou podstatu demokracie tím, že bez rozdílu umožňujeme účast ve volbách všem bez zajištění informovaného základu? Není naší povinností zajistit, aby hlasy, které utvářejí naši budoucnost, byly vybaveny nezbytnými nástroji rozlišování a porozumění?
Přehodnocení moudrosti starověku
Platón a Aristoteles, dvě monumentální osobnosti v oblasti filozofie, měli své výhrady k neomezené demokracii. Jejich obavy, ačkoli jsou starověké, jsou však v dnešním světě překvapivě aktuální.
Vybízejí nás k zamyšlení a k obezřetnosti, pokud jde o úskalí bezuzdných demokratických procesů. Jejich hlasy, ačkoli nás od nich dělí tisíciletí, zaznívají jako varování, která se dnes zdají být prorocká. Máme výhodu jejich moudrosti, destilované v průběhu dějin. Možná je nejvyšší čas naslouchat, přehodnotit a jednat.
