Článek
Druhý československý prezident to už od svého zvolení neměl jednoduché. Nastoupit po národem milovaném Tomáši Garrigue Masarykovi by byla výzva pro kohokoliv. Navíc Masaryk sice odstoupil z funkce, ale stále byl významnou československou osobností té doby. Situace v Sudetech se komplikovala, pak přišel Mnichov, okupace a dlouhé válečné roky. Při respektu toho, v jak komplikované době byl československým prezidentem, se ale nelze vyhnout několika zásadním otazníkům nad jeho činy. Nebo spíše vykřičníků.
Masarykův spolupracovník
Pocházel ze skromných poměrů. Narodil se 28. května 1884 jako 10. a nejmladší dítě v rodině rolníka. I přesto se mu dostalo vynikajícího vzdělání. Studoval v Praze a následně i ve Francii a Německu. Velký vliv na něj měl Tomáš Garrigue Masaryk už v době, kdy působil jako profesor.
Úzce spolu spolupracovali také během 1. světové války, kdy ještě společně s Milanem Rastislavem Štefánikem všichni tři využívali svých bohatých zahraničních kontaktů, aby podpořili vznik samostatného československého státu. Když se to povedlo, byl jmenován ministrem zahraničí. Byl také poslancem a později i předsedou vlády. Po odstoupení T. G. Masaryka z funkce se 18. prosince stal v pořadí druhým československým prezidentem.
K Masarykovi měl Beneš vždy velmi blízko
Na Benešovy chyby se musí upozorňovat
I když byl Beneš dlouho v podstatě nedotknutelný, v posledních desetiletích se k němu přistupuje stále více kriticky. Petr Pithart o něm například napsal: „Nikdo dosud dostatečně jasně neřekl, že jeho zahraniční politika nejenže měla určité dílčí chyby, ale že byla od počátku do konce chybná. Katastrofická. K jejímu pochopení je třeba vrátit se k samotnému konci první světové války.
Nedocenilo se dosud, jaký měla až do konce republiky význam slova, která Beneš pověděl ohromené delegaci předních českých politiků v Ženevě 26. října 1918: že ‚my, Češi, jsme miláčkem Dohody‘ a ‚oni udělají všechno, co jim řekneme‘ (rozuměj: co jim já, Beneš, nejobratnější vyjednávač ze všech, řeknu…). To nejen nebyla pravda, ale šlo o projev Benešovy ješitnosti, sebepřeceňování, a už tehdy to bylo vykročení k Mnichovu – ještě, než republika vůbec vznikla.“
A to je zřejmě jádro chyb, které byly draze zaplaceny Mnichovem i následujícími roky německé okupace. Zřejmě i pod vlivem Beneše ministra zahraničí, premiéra a posléze prezidenta si dost velká část československých politiků i dalších elit myslela, že je republika v naprostém bezpečí. Beneš se nesnažil o hledání jiných spojenců, podcenil i naše sousedy, včetně Polska, což se následně velmi nevyplatilo celé zemi.
Sám Beneš se zřejmě považoval za dobrého diplomata a státníka, ale historie ukazuje opak. Málokdo dokázal v kariéře učinit tolik špatných rozhodnutí
Nasměroval Československo do rukou SSSR
Ale to nebyl jediný problém, jak dále napsal Petr Pithart: „A nad tím vším zahraničněpolitickým blouděním, vydávaným za úspěch, Benešovo přichylování se ke stalinskému Sovětskému svazu. Jeho důvěra v tamní demokratický vývoj, a především jeho víra v reálnost spojenectví proti Hitlerovi. Proto smlouva o vzájemné pomoci se Sovětským svazem už v roce 1935 – po smlouvě s Francií jediná tehdejší smlouva. A v ní podstatná floskule, že eventuální vojenská pomoc SSSR bude navázána právě na vojenskou pomoc Francie.“
Benešovi je často vyčítáno, že utekl před válkou do Londýna. Ale mnohem horší je právě to, že nás i nadále vtahoval do sféry sovětského vlivu. Historik Jiří Pernes k tomu v Českém rozhlasu řekl: „Beneš měl takovou zvláštní povahu, že svým nepřátelům neodpouštěl a nezapomínal. Platilo to nejen v mezilidských vztazích, ale také ve vztahu ke spojencům na západě, kteří jej v roce 1938 zradili. Hledal za ně náhradu a našel ji v Sovětském svazu a byl přesvědčen o tom, že to je to správné řešení.“
Benešovo prosovětské směřování kritizovaly i některé dobové karikatury
Beneš má na rukou krev sudetských Němců
Skvrnou na naší historii zůstávají nejen Benešovy dekrety, ale i odsun Němců. Zločiny, které obojí provázely, často nejsou dodnes vyřešeny, viníci nebyli potrestáni a díky komunistickému ideologickému výkladu historie je velká část české společnosti dodnes přesvědčena, že jsme na odplatu měli jakýsi morální nárok. Neměli. Beneš ale neudělal nic pro to, abychom se nechovali stejně jako Němci během války.
Tzv. Benešovy dekrety jsou jen symbolem této problematické doby. Nešlo jen o zabavení obrovského množství majetku, šlo také o vyhnání nejen Němců, ale i smíšených rodin. Mnozí z vyhnaných nikomu neublížili, někteří naopak během války i Čechům pomáhali. Na rozdíl od mnoha místních kolaborantů, kteří ve snaze očistit se po válce na Němce pořádali doslova štvanice. Násilí a vraždění nikdo nevyšetřoval. A ani s tím nic Beneš neudělal. Nejvýrazněji tím ukázal, že není schopen se zastat perzekvované skupiny obyvatel svého státu. Takový státník přitom nemá ve vrcholné funkci co dělat.
Československo museli opustit téměř všichni Němci. I ti, kteří se během války nijak neprovinili
Komunistický převrat byl poslední kapkou
Únor 1948 zastihl prezidenta Beneše nepřipraveného na komunistický nátlak. Místo toho, aby podle ústavy odvolal celou vládu, přistoupil na její částečnou obměnu a tím i udržení Gottwalda v jejím čele. Edvard Beneš se při řešení ústavní krize rozhodoval pod vlivem nastupujícího násilí a v některých případech až brutálního teroru. Neměl odvahu podniknout rázné kroky, aby komunisty zastavil. Bál se ještě větších represí, občanských nepokojů nebo dokonce ozbrojeného konfliktu, který komunisté mohli rozpoutat. Nemocný a zřejmě i vývojem zklamaný Beneš neměl sílu tlaku odolat. Zaplatili jsme za to všichni a daň za dlouhou éru komunistické totality platíme dosud.
Zdroje:
https://denikn.cz/1338396/co-cesi-stale-nevi-o-prvni-republice-a-hlavne-o-benesovi/
