Článek
Moje cesta od dvojky z tělocviku ke golfu
Nejsem sportovní typ, jedna z mála dvojek na mém školním vysvědčení bývala z tělocviku. Dětství na vesnici u lesa a rybníka jsem trávil více nad knihami než v přírodě. Nikdy mě nebavilo soutěžit, kdo bude rychlejší, silnější či obratnější. Při kolektivních hrách jsem byl tím hráčem do počtu, překážejícím na hřišti. Z oficiálních sportů mi šly nejvíc šachy a střelba ze vzduchovky.
V rodině jsme neměli žádné sportovce, takže jsem se nenaučil plavat, lyžovat, bruslit, hrát fotbal ani hokej. Jinak jsem zdravý, všechny končetiny a smysly mi slouží, můj golfový handicap neznamená zdravotní postižení. Sportování mě však nebavilo, a tak jsem ho neprovozoval. Na sportovní přenosy se nedívám a nefandím žádným klubům. Nicméně i takové nemehlo bez vztahu ke sportu může propadnout golfu.
Golfovým virem jsem se nakazil v Americe. Už při první návštěvě USA v roce 1997 se mi zdálo, že Florida je vlastně jedno velké golfové hřiště. Podruhé v roce 2003 jsem si vyzkoušel golf na veřejném hřišti a zjistil, proč Američané hrají golf podobně běžně jako Češi třeba bowling.
Prostě přijdou na hřiště, za pár dolarů si půjčí hole a jdou hrát. S „velkým“ televizním a soutěžním golfem mají jejich veřejná hřiště společného jen málo. Nejde tam o délku odpalu ani přesnost na greenu, je to prostě zábava pro každého.
Česko jako golfová velmoc východní Evropy
Po návratu do Zlína jsem zjistil, že nejbližší hřiště funguje již od roku 1996 v Kostelci a další ve Slušovicích. A když jsem v začátcích své realitní kariéry prodával kompletně zařízený byt golfisty s golfovou výbavou a cvičným greenem v obýváku, vůbec mě nenapadlo se o golf zajímat. Moje škoda, mohl jsem hrát o pár let déle.
V mém prvním golfovém roce 2003 už bylo Česko premiantem v počtu golfových hřišť v rámci celého východního bloku. Počet tehdejších cca 50 hřišť narostl až do dnešních 105 a počet registrovaných hráčů z 16 na 52 tisíc. Do ekonomické krize v roce 2008 jsem se zúčastnil desítky turnajů, pořádaných většinou bankami na nejlepších hřištích.
Jak jsem se stal golfistou s handicapem
Až do června 2004 jsem byl „zelenáčem“, tedy držitelem Zelené karty, která je golfovým řidičákem pro vstup na hřiště. Během prvních 10 turnajů jsem se snažil zlepšit svůj handicap pod 36 – to bylo asi jediné období, kdy jsem bojoval o výsledek. Nejvíce sám se sebou, protože golf se hraje především v hlavě hráče, který se snaží přimět tělo zopakovat nacvičené pohyby.
Vrcholem mé soutěžní hry byla účast turnaji České spořitelny na Old Course na Čeladné v září 2007, který jsem pomáhal pořádat. Umístil jsem se na druhém místě na tomto legendárním a těžkém hřišti se 38 body, přičemž mojí nejdelší holí byla tehdy 6 železo. Většina mých golfových zážitků však byla nesoutěžních, kdy jsem objevoval nová hřiště po celé republice během dovolených.
Podvečerní čas na hřišti má svoje kouzlo
Golfový handicap je geniální způsob hodnocení hry, díky kterému spolu mohou soupeřit začátečníci s pokročilými hráči. Na tom památném turnaji se mých 104 ran přepočítalo mým handicapem 27,3 na 38 bodů. Proto jsem porazil své dva kamarády, kteří sice zahráli o 15 ran méně, ale díky handicapu 7 dosáhli pouze 30 bodů. Jinými slovy, když zahrajete lépe, než vyjadřuje váš handicap, porazíte i mnohem lepšího hráče, který zahraje hůře než umí. Za to jste však po zásluze „potrestáni“ snížením handicapu a příště musíte zahrát lépe.
Golf je sport pro každého
Ke golfu jsem přivedl i svoje dva syny, se kterými jsme strávili na hřištích kus společného času. Jiný sport jsem je naučit neuměl, a kromě florbalu a tance zůstali sportem nepolíbení podobně jako já. Jak praví můj otec „pštros kanára nevysedí“, a tak jsem jeho geny bez sportovních vloh předal další generaci.
Manželka bohužel zůstala golfovou vdovou, jak se říká nehrajícím partnerkám golfistů. Je to škoda, protože celou třetinu registrovaných hráčů tvoří ženy. Golfový švih je poměrně nepřirozený pohyb, který nejvíce sluší pohledné ženě v golfovém oblečení. Vedle toho si ženy golfistky víc užívají pohyb v přírodě a nejsou tak soutěživé. Chcete-li strávit s manželkou čas pohybem až do vysokého věku, začněte hrát golf oba.
Na golfistky je také pěkný pohled
Mohl bych o golfu nadšeně psát dlouho, ale to by negolfisty nebavilo. Shrnu tedy to hlavní, co mě na golfu baví a proč by mohl bavit i vás:
- Golf můžete hrát od školky až do smrti s celou svojí rodinou, dokud ujdete 3 km
- Některé ze 105 hřišť v Česku se nachází v dojezdové vzdálenosti do 50 km od vás
- Vybavení a vstup na hřiště je levnější než u lyžování, ale golfová sezóna je delší
- Ke hře nepotřebujete soupeře, vždy hrajete proti sobě a hřišti, které zpravidla vyhraje
- Díky handicapovému systému můžete soupeřit s hráči jakékoliv úrovně
- Poznáte charakter spoluhráčů – zda hrají fér, jsou klidní či cholerici, zábavní nebo nudní
- Při cestování a na dovolené se nenudíte – golf můžete hrát téměř kdekoliv
- Golf se hraje na celém světě podle stejných pravidel, vystačíte s pár anglickými slovy
- Jako v každém sportu narazíte na snoby, nicméně většina golfistů jsou nadšení srdcaři
- Podnikatelé potvrdí, že nejlepší obchodní kontakty navázali na golfu
Závěrem si dovolím citovat heslo z jednoho bankovního turnaje: „I ten nejhorší den na golfu je lepší než nejlepší den v práci“.
Golf je sport pro lidi, kteří si na něj udělají čas. Proto se říká, že handicap je číslo od 36 do 0 (čím nižší handicap, tím lepší hráč), které kromě golfových schopností vyjadřuje počet hodin, strávených týdně v práci. Pěkné počasí také zvyšuje efektivitu práce golfisty, který chce ještě stihnout aspoň 9 jamek na hřišti. To mu zabere maximálně tři hodiny a doma řekne, že měl v práci přesčas.
Nejvíce se o českém golfu a hřištích dozvíte v knihách novináře a nadšeného golfisty A. Halady . Skvělým dárkem pro hrajícího golfistu je pak jeho Český golf, kde se na 400 stranách dozvíte úplně všechno o golfu a hřištích v českých krajích.
Zdroje :
HALADA, Andrej. Český golf: historie od roku 1990 do současnosti. Universum. Praha: Euromedia Group, 2022. ISBN 978-80-242-8124-7.
