Článek
Plány v onkologii mají jednu krutou vlastnost. Platí jen do chvíle, než se rozsvítí monitor s novými snímky z magnetické rezonance. Člověk má chvíli pocit, že po tom všem – po nekompromisním startu léčby, bleskové operaci, plánech, které drží hlavu nad vodou, a balení dětí na tábor – konečně chytil rytmus. Že se dokázal zorientovat v tom, když se vteřiny změní ve dny a domov v nové bojiště. Že ví, kudy vede cesta. Stuppův protokol, chemoterapie, ozařování, režim. A pak přijde vteřina, kdy vám glioblastom přepíše plány z vteřiny na vteřinu a otočí vás do protisměru tak prudce, až se vám zatají dech. Stop. Tudy to dál nejde.
Glioblastom se rozhodl hrát podle vlastních pravidel. Prorostl hluboko do vnitřních struktur mozku a v tu ránu jsou dosavadní zbraně neúčinné. Ozařování ani chemoterapie v tuto chvíli nedokážou přes tuhle bariéru zasáhnout cíl a pomoct. Verdikt lékařů zasáhl jako blesk z čistého nebe: bez reoperace nebude žádná další léčba. Nádor vyrostl natolik, že bez jeho zmenšení už medicína nemá jak pokračovat. Ten nekompromisní boj, který teprve před chvílí začal, dostal brutální stopku.
Jenže tahle operace není jen další položka v kalendáři nebo běžný zákrok. Visí nad ní obrovský, děsivý vykřičník. Riziko, které neurochirurgové pojmenovali naprosto na rovinu, je ochrnutí.
Najednou stojím před šílenou, nelidskou rovnicí. Na jedné straně riskovat, že ztratím hybnost těla, na které jsem byl zvyklý spoléhat, jen pro naději, že se budu moct dál léčit. Na druhé straně operaci odmítnout a sledovat, jak si netvor v hlavě bere všechno sám. Každá z těch cest neskutečně bolí a správné řešení neexistuje.
A do toho všeho přichází další zásah do časové osy. Čekání na termín reoperace. Dny, které se vlečou, a přitom utíkají až příliš rychle. Kalendář, který teď vedu, má totiž kromě nemocničních termínů ještě jeden pevný bod – naši blížící se svatbu. Okamžik, který měl být oslavou budoucnosti, se teď ocitá v přímém střetu s neúprosným časem chirurgického sálu. Jak naplánovat nejdůležitější den života, když nevíte, v jakém stavu z té nemocnice vůbec odejdete?
V hlavě se mi honí čistě pragmatická, ale zásadní otázka: Když ten risk podstoupím a z operace vyjdu s ochrnutím, vezmou mě vůbec zpět do Stuppova protokolu? Nebo mě ochrnutí automaticky diskvalifikuje?
Onkologie na to má své tabulky – takzvané Karnofského skóre, kterým měří soběstačnost pacienta. Lékaři neodepisují lidi automaticky jen kvůli samotnému neurologickému deficitu, pokud je zbytek těla (krevní obraz, játra, ledviny) dost silný na to, aby chemii unesl. Ale ta nejistota je paralyzující. Člověk se musí rozhodnout ve chvíli, kdy jsou všechny karty vsazené vabank. Mezi čekáním na verdikt operačního sálu a přípravami na svatbu je všechno z vteřiny na vteřinu jinak. A já musím vymyslet, jak jet v tom protisměru dál.
