Článek
Ankety jsou na všechno. Dalo říct filozofickým tónem, že anket je, co jest lidských názorů. A je jedno, jaký ten názor vlastně je. Můžete mít anketu na mléko, na vodu, na cestující v metru, na počet ptačích hnízd v parcích měst. Na cokoli.
A podle výsledků se můžete sami rozhodnout, co si nakonec myslíte. Nebo svoje myšlení přehodnotit.
Společností hýbe hodně věcí, nebo řekněme záležitostí. Společnost se totiž ráda hýbe, nebo nechá sebou hýbat. Společnost, aby si myslela, že je právě společností, být v pohybu potřebuje. Je jako žralok. Má představu, že když se zastaví, umře. Někdo ten pohyb bere jako společenský či politický cvrkot, jiný jako permanentní revoluci.
Společností tak zahýbalo (se nechala zahýbat) zrušení koncertu ruské pěvkyně Anny Netrebko. Důvod k zrušení nastal pravděpodobně po bedlivé úvaze, že zpěv lidem škodí, když jej vyluzuje někdo, kdo je z Ruska a má Rusko podporovat.
Aby se společnost zahýbala víc, objevily se různé ankety, jestli je zrušení koncertu správná volba – a přesně takovou udělal na svém Twitter účtu novinář a moderátor pan Jindřich Šídlo, načež zanedlouho slavil úspěchy s výslednými devadesáti procenty pro podporu zrušení.
Netřeba se nad jednomyslnými výsledky ankety nijak horšit. Pořád je to anketa na sociální síti, kde se s podporou tomu či onomu člověku počítá, neboť nikdo si nezakládá profil, aby k sobě sdružoval své kritiky a odpůrce. Taková anketa je objektivní asi tolik, jako když si založíte stranu přátel hnědé barvy pro demokracii a pak mezi svými členy uděláte anketu, jaká barva je nejlepší. Hádáte správně, bude to hnědá. Ale i tak mají ankety své místo.
Možná, že se objeví anketa, zdali by se ruské umělkyně měli zastat naši umělci – a tím myslím umělci, jimž je šedesát plus a mají zkušenosti s komunistickým režimem. Nebudu skrývat, že jsem zastání očekával, neboť kdo jiný by měl pochopit nelehkou situaci než umělci, kteří chtěli za socialismu dělat to svoje, a proto museli režimu přitakávat a v mnohém s ním souhlasit. (Nebo s ním i spát.)
Je zvláštní, že se v případu vpuštění do země ruské tenistky a teď i ruské zpěvačky (a pokud ne přímo vpuštění, v otázkách vykonávání své práce na našem území) neobjevila myšlenka a zároveň vysvětlení, proč ti či oni sportovci podporují Putinův režim. Vzpomněl jsem si, že i u nás byla doba, kdy když chtěli lidé dělat to, co dělat chtěli, museli podporovat režim mající na rukou krev, a když už ne přímo podporovat, museli dávat najevo, že jim takový režim nevadí.
Možná se tihle lidé jiných nezastali proto, že dneska je móda vysvětlovat, že za komunismu všichni proti komunismu bojovali. Všichni byli disidenti, svoji práci dělali systému navzdory a těch několik málo straníků nikoho z „normálních statečných“ lidí neděsilo.
Tahle móda jen tak nezmizí. Patří do ní i dělání mučedníků, zejména z umělců, kteří jsou již po smrti. O takových se mluví jako o největších hrdinech, kteří na potkání vyprávěli o krutých komunistických zločinech a touze přetvářet režim k obrazu svému.
Zní to trochu jako pohádka a ona to i pohádka je a jako k pohádce se musí k téhle módě přistupovat. Pohádka je jednoduchá, a pokud v ní jde někdy o logiku, zjistíte, že jí logika nesluší. S logikou by se z pohádky smázlo ono pohádkové kouzlo.
Takže pokud si vyprávíte pohádku o dobách minulých, nesmíte se ptát, proč kritici komunistického režimu neslezli z obrazovky nebo z jakého důvodu si je tedy režim vydržoval. Vůbec nemyslete na Antichartu a už nijak si neidylizujte hrdinu v podobě člověka, který dá ze sebe všechno, ale nic za to nechce.
V pohádkách jsou taky jinde neuvěřitelná kouzla. Jedním z nich je to, jak se po revoluci v roce 1989, kterou za revoluci dneska považuje už málokdo, setkaly ve své umělecké práci dvě strany lidí. Na jedné stáli ti, kteří už zase pracovat mohli, jelikož nebyli stíháni režimem, a na druhé stáli ti, kteří je za komunistů udávali. Obě strany na jednom place – no není to kouzlo?
Proto jsem tak nějak čekal, že by se za ruské sportovce a umělce ti naši přimluvili. Opak se stal pravdou – alespoň na straně sportovců. Panu brankáři Dominikovi Haškovi nijak nevadily jeho minulé vazby na kremelský hokej (kdyby teď peníze vrátil, šly by přeci hned na válku, tak je nevrátí), ale jeho plamenné řeči by mu mohly pomoci vychytat nějaké to politické korýtko.
Ruských umělců a sportovců se nezastal ani náš pan prezident Pavel, ačkoli ten by mohl něco o tom, jaké to je sloužit někomu, když chcete dělat to svoje, vědět. Asi neví. Asi byl v komunistické straně omylem a v tomto případě ani nehrály roli rodinné vazby a tradice.
Je škoda, že lidé zapomněli. Že ono zapomnění považují za správné demokratické smyšlení, ačkoli podobné smýšlení má spíše blíže k té době minulé než k současnosti, ale nepopírám, že jde o smýšlení moderní.
Já ankety nezakládám – ani mi to nejde nějak nastavit, stejně jako vkládání odkazu na jiný článek. Někdy je možná správné, že co si člověk myslí, nebere jako základní stavební kámen další ideologie. Nemusela by se pak povést. I tak věřím, že na spousty otázek se ještě anket dočkám. Ačkoli tajně doufám, že nebudou o tom, abych rozhodoval o jiných lidech, které nikdo neposlouchá – i když zpívají.
