Článek
Hodně dávno jsem četl knihu o americkém novináři ze staré školy (starý foťák, za uchem tužka nebo cigareta, slaměný klobouček s nápisem „the press“), který říkal že dobrá zpráva je ve skutečnosti „žádná zpráva“, zatímco špatná je úžasná zpráva. Špatná zpráva je dle novináře královský flush, co ten den v novinách bere všechno. Něco špatného kolem nás je prostě pro jiné skvěle rozdaný list.
Já až tak s americkým novinářem nesouhlasím – ale možná je mé myšlení ovlivněné pouze dobou, v níž žiju. Dříve asi bylo dobrých zpráv hodně, takže špatná se brala jako pikantní zpestření v jinak zcela ideálním světě. Jenže dnes dobrých zpráv nepřibývá, naopak počet dobrých zpráv klesá, tudíž ta špatná už není žádný hit.
Jsem proto rád, že při odhalení těchto skutečností s dnešní dobou, vám mohu přinést dobrou zprávu, která je sice syrová, ale dává určitou naději. Když to s vámi v tramvaji jak se říká „sekne“, tramvajáci se na vás nevykašlou. Záměrně jsem použil slovo „tramvaják“, jelikož můj kolega se minulý týden přesvědčil, že pomáhat někomu i v těch nejdůležitějších chvílích, kdy jde někomu doslova o život, se každému nechce.
První pomoc je dle povinnosti poskytnout každý člověk, pokud se tím nevystavuje vlastnímu nebezpečí nebo nebezpečí nevystavuje někoho jiného. To je špatná zpráva pro každého, kdo se zraní na těžko přístupných, třeba hořících místech – a dobrá pro ty, kteří pomáhat nechtějí a potřebují pro svoji lhostejnost dostatečnou omluvu. Pokud si myslíte, že lidé v otázce záchrany života těch druhých lhostejní nejsou, nejspíš jste dlouho nebyli ve větším městě. Více jsem téma pomoci ve velkém městě rozebíral zde.
Kolega se přesvědčil, že do pomoci se ne každému chce, když mu ve večerních hodinách zaklepal na kabinu cestující a suše mu oznámil, že „vzadu mu modrá chlap“, přičemž modrání nevypadá prý vůbec dobře. Cestující poté odešel neznámo kam.
Už nyní si lze položit otázku, proč cestující odešel a neasistoval při záchraně. Odpověď je jednoduchá – vystupoval. Muž vzadu může mluvit o štěstí, že ohlašovatel vystupoval brzy. Kdyby ne, mohl si modrat ještě hodně dlouho.
S tím oznámením a vystoupením nepíši nic nového. Jde o oznamovací způsob fungující desítky let. Cestující řidiči oznamuje, až když vystupuje. Dřív ne. Mohlo by se stát, že by oznamovanou skutečnost řidič řešil, přičemž by vznikl prostoj a cestující by se nedostal, kam potřebuje.
Je takový postup pokrytecký? Ano samozřejmě, ale nic s tím nenaděláte. Pokud na cestujícího rychle nezareagujete a neřeknete mu, aby si připravil občanku. On se udiveně zeptá „proč?“ – a vy odpovíte, že kvůli právním sporům o ohlášení skutečnosti.
To se stalo a situace se řešila – a nevyřešila. Jeden cestující řekl o druhém, že se chová ve voze „nepřijatelně“ a řidič šel situaci řešit. Druhý cestující však reagoval, že se nepřijatelně nechová a chtěl vědět, kdo si stěžoval, že ho bude žalovat. Řidič odvětil, že neví, neboť dotyčný odešel. Cestující řekl, že bude žalovat podnik, protože řidič nezajistil člověka, který ho veřejně pomluvil.
Řešení se nenašlo. Většinou tyto a jim podobné případy končí roztažením rukou, pokrčenými rameny a slovem „Smůla!“.
Smůlu však naštěstí neměl cyanotický člověk ve voze, jehož barva kůže poukazovala na nedostatečné pumpování krve. Hlavu měl skloněnou, až se bradou dotýkala hrudníku, na oslovení nereagoval. Zástava srdce. Kolega začal s oživováním masáží srdce, respektive začal s udržováním šance na mužovo přežití. Věřím, že v té chvíli se ho někdo z cestujících okolo zeptal, zdali pojedou. To není pokus o humor, nýbrž realita. Vždycky se někdo najde, kdo se přesně takhle zeptá. „Pojedeme?“
S touto otázkou od vážených klientů se můžete setkat nejen v normálním provozu, ale i v extrémních situacích. Třeba když tramvaj hořela. Řidič právě klusal s hasícím přístrojem ke druhému vozu, z jehož podvozku se valil dým, a milá starší dáma se ho ptala, zdali až to uhasí, budou pokračovat. Dobrá duše netušila, že několik dalších týdnů tato tramvaj skutečně nepojede. Věta dle svědka zazněla i ve chvíli, když tramvaj zastavila před na kolejích spadlými částmi zříceného domu ve Vodičkově ulici, přičemž bylo očividné, že několik dnů zde bude na provoz velmi klidné místo.
Kolega v tramvaji nejel a pumpoval. Pokud byste se někdy do oživovací situace dostali, pamatujte, že musíte masírovat silně, hluboko, 100krát za minutu. Když si nevzpomenete na tu stovku, jeďte v rytmu písničky Stayin‘ Alive od Bee Gees – Ah, ha, ha, ha, stayin‘ alive, stayin‘ alive. Ah, ha, ha, ha, staynin‘ alive.
Pumpování není legrace. Za minutu dvě toho budete mít dost a je zázrak sehnat někoho, kdo by se s vámi střídal – a k tomu najít někoho, kdo zavolá sanitku. Můžete ji zavolat sami, ale pumpování nohou tolik účinné není.
Kolega měl zázrak na dosah. Sehnal střídání i volajícího sanitku. Sanitka přijela do osmi minut. Srdce muži naskočilo po výboji defibrilátoru na první pokus.
Jak to s pánem dopadlo, nevím. Ptal jsem se kolegy, jestli něco ví, a odpověděl, že když ho odváželi, dávali mu šanci padesát na padesát. Záleží, jak dlouho byl mimo, než oznamovatel řidiči vystupoval. (Opakuji ten paradox – záchrana přišla, až když někdo odcházel.)
Když už nikdo, tramvajáci pomohou. A jak pomohou, jdou zase řídit dál. Jako správní superhrdinové. To nemyslím jako nějakou alegorii. Po pumpování vyčerpaný tramvaják šel dojezdit směnu a v noci po zatažení psal o případu hlášení, plus dokument o změně trasy, když se po zpoždění vracel na tu svoji (u toho vypisování jsem byl).
Správný hrdina pomůže a jde zase dál. Velmi často se také stává, že ani nedostane od zachráněných polibek. Já osobně za pětadvacet let jenom jeden. Jiní vůbec. Ale poděkování taky stačí. Pokud dotyčný může mluvit.
Tak či onak tramvajáci zachraňují – což je pro mnohé dobrá zpráva, protože nikdy nevíte, kdy mezi zachraňovanými budete. Zachraňují jako správní hrdinové. To jest že zachrání a jedou dál.
