Článek
Všechno souvisí se vším a pouze nic od ničeho nic zůstane ničím. To platilo od nepaměti a někdo k tomu vzhlíží jako ke zbožnému přání. Praha je multikulturní. Dokonce se mi jako rodilému Pražákovi zdá, že je multikulturní nad normu, kterou nám někdo pomyslný nastavil.
Praha je dle mého natolik multikulturní, že už ani o kulturu nejde, a celá kultura a ono multi v ní se změnila na boj, kdo zavládne početnější většinou. Zcela chápu, že někomu Praha jako bojiště připadat nemusí – a mé vnímání situace by mi vysvětlil jako možnost příležitosti pro moje vlastní vzdělání v jazykové rovině.
Nijak se tomuto vysvětlení nebráním a přiznám se, že sám jsem tuto příležitost již využil a sám sebe jazykově vzdělal. Některým cizím výrazům jsem skutečně nerozuměl ani s pomocí slovníků, avšak nyní již s jistotou vím, že hojně opakovaná slova pronášená v dopravě na mou adresu nejsou poděkováními za jízdu. Zkusil jsem těmito slovy počastovat několik cestujících, domnívaje se, že jde o pozdrav, ale oni nebyli rádi a vůbec se se mnou nechtěli kamarádit.
Bohužel moje jazyková snaha nepadla na úrodnou půdu a nadále namísto uznání sklízím spíše rozpačité reakce. Je mi to líto. Zatímco já jako pravý Čech se na svém území snažím každému přizpůsobit, ti druzí moje úsilí bojkotují a možná si v duchu říkají, proč se nesnažím víc.
Je zvláštní, že v jiných zemích jsem s totožným přístupem hosta v cizí zemi nepochodil. Tam jsem se od domácích setkal s nepochopením a odcházel s vědomím, že česky se bude kvůli mně učit málokdo. Na druhou stranu se ukázalo, jak tolerantní národ jsme a svět by se měl od nás učit – a ne si klepat na čelo, jak v některých případech dělá. Češi prostě vládnou, i když tomu a jim málokdo nerozumí.
Doma mi z řad cizinců málokdo rozumí a ani se mi rozumět nesnaží – a to i když na cizince zkouším mnoho světových, i nesvětových jazyků. Netvrdím, že je přímo umím, ale mluvit jimi se snažím. Nedávno jsem tak slyšel od starší dámy poznámku, že z mých úst poprvé slyší cizí jazyk, který ona důvěrně zná, ale jemuž teď vůbec nerozumí.
Nenaznačuji, že řidiči MHD jsou jazykově nevzdělaní. V některých případech jsou naopak jazykově znalí natolik, až tím zaměstnavatele zaskočí. To byl případ kolegy vysokoškolského profesora jezdícího v DP jako brigádník. Krom brigádníka byl i japanolog, což v MHD ne až tak často využil, ale jednou přece.
Řídil linku 14, která v té době končila na trojúhelníku na Laurové (trojúhelník tam dávno není a jezdí se až na Radlickou), ale cestou dostal zprávu, že na Andělu je nehoda a má jet na konečnou v Braníku – což je opravdu od původní konečné jinde, navíc i na jiném břehu Vltavy. Kolega viděl, že mu do vozu nastoupili japonští turisté, a proto když ohlašoval mikrofonem do vozu změnu trasy, krom češtiny, němčiny, angličtiny použil i japonštinu.
Já to neslyšel, ale věřím, že hlášení vypadalo asi takto:
„Hatymatohajda hajamata Laurova. Odžimato kuru hajsata niati šočijaj hojtyy itemasuka Anděl dasu. Hékabo odživa někata ukatame kjótiby Braník. Ikemitadaj fočimaša někataša. Kušima rušima pšt. Konec hlášení.“
Něco se jistě ztratilo v překladu, ale Japonci poslouchali a na Karlově náměstí vystoupili. Než odešli do metra, dva se prý řidiči poklonili a řidič odpověděl stejně. Zjihlý Japonci si možná říkali, že takový servis je sice pro ně standard, ale takhle mile jej zažili naposledy před lety v Ósace.
Zjihlý však nebyl jeden Čech, jemuž se zřejmě nelíbilo, že řidič mluví několika jazyky, a ještě si dělá z lidí legraci, protože předstírá znalost japonštiny. Čech neznaje jiných jazyků česky napsal stížnost na nevhodné řidičovo chování hraničící až s výsměchem prostému lidu.
Řidič se o několik dnů později dostavil za vedoucím, aby situaci osvětlil. Nutno podotknout, že o jeho znalostech málokdo v podniku věděl. Nikdo také nevěděl, že je krom inteligence osvícený i ironií, a tak vedoucímu po přečtení stížnosti vyjasnil možný omyl. Řekl, že stěžovatel nejspíš používá pouze běžnou japonštinu, zatímco on použil směs japonštiny a rjúkjúštiny, neboť v obličejích turistů viděl drobné odchylky od klasických Japonců a rovněž i jejich řeč byla odlišná v používání následného konsonantu.
Vedoucí poslouchal, leč vnímáním byl zcela mimo potřebné znalosti. Vyslechl celou stať o odlišnostech jazyků, délkách souhlásek a šumu tvořeného mluvidly, jejichž vinou některá slova mohou znít jinak. Uvědomil si, že sedm minut poslouchá v rodném jazyce slova, o jejichž existenci a významu neměl do této chvíle ponětí, a přitom však souhlasně kýve hlavou. Kolega ukončil přednášku tvrzením, že běžnému Čechu se základními znalostmi japonštiny se jeho pojetí jazyka může zdát příliš tvrdé.
Vedoucí vycítil příležitost být za myslitele a vítězně prý zvolal:
„Vidíš, a tady je ta chyba. Tak už to příště nedělej!“
Jazyková bariéra je mezi řidiči a váženými klienty stále patrná. Leč nemusí být trvalá. Každý, a to platí pro účastníky na obou stranách, by si měl uvědomit, že druhý nerozumí, protože ne že by nechtěl, nýbrž proto že něco jednoduše nezná. Tou neznalostí není nepřítel a nechce se prát, přestože to v některých případech ani tak nakonec nevypadá. Bariéra je bariéra a za mě osobně by takové bariéry měly padat. K pádu jsou však vždy potřeba obě strany, a ne pouze jedna – jak si to většinou ten druhý o tom prvním myslí.
Dewa mata (japonsky uvidíme se později).
