Článek
Nevím, jak jste na tom se současností vy, ale já už jsem z ní unavený. Jsem unavený z věčných střetů, kdy jeden chce tohle, druhý zase tamto, třetí chce něco úplně jiného a do toho míchá demokracii, čtvrtý chce to, co ten třetí, ale míchá do toho demokracii úplně jinou, pátý chce, co ten druhý, šestý, co ten první, sedmý za to, co chce čtvrtý svolá demonstraci, osmý svolá demonstraci proti demonstraci toho sedmého, devátý na sociální síti napíše, že pátý je vůl, a desátý, že jsou volové všichni.
Připomíná vám předchozí odstavec něco? Ano, připomíná, současnost v naší zemi, a vlastně i současnost na některých jiných místech téhle planety.
Nejsem nijak nadšený z politických hádek a her, které víc a víc přerůstají v hádky a hry obyčejných občanů, jelikož vidím, jak nás to mění, a ne k lepšímu.
Nijak si nedělám iluze, že se něco v nejbližším termínu změní. Politika je hra a ve hře jsou daná pravidla. Máte v ní dramatika, režiséra, choreografa, osvětlovače, pokladní, šatnářku, kulisáka, herce a samozřejmě diváky. Tohle je politika.
Jedno pořekadlo říká, že blbou hru mohou zachránit jedině diváci, ale ne naopak, dobrá hra totiž nikdy nezachrání blbé diváky. Naše politické hry blbé jsou. Pokud o nich o trošku více přemýšlíte – a tím myslím víc, než že si přečtete několik titulků a pak statusů na sociálních sítích od lidí, které vůbec neznáte – zjistíte, že naše politické hry opravdu nepatří do zlatého fondu dramatu.
Naše hry připomínají béčkovou, možná až céčkovou produkci, kde se na detail moc nehledí a nad ledasčím v příběhu se přimhouří oko a s ním i IQ. To jsou příběhy, kde se objevují nedávno zemřelé postavy, aniž by šlo o duchařské příběhy – příběhy, kde vinou jmen je z postavy matky najednou otec, třebaže se nejedná o transgender drama – a jsou to také příběhy, kdy hrdina na konci dějství spadne v autě z útesu, ale na začátku dějství dalšího z něj na poslední vyskočí.
Ale divák může být s takovými příběhy spokojený, zvláště pokud dlouho neviděl žádný jiný. Je zvyklý na nízkou kvalitu a je zvyklý tak dlouho, že nízkou kvalitu považuje za standard. U nás stačí říct jakoukoli politicky mířenou hloupost a diváci se hry chytí a považují za svatou povinnost být její součástí, i když je jedno na jaké straně či na straně koho čeho čí.
Můžete si všimnout, že stejné hry se opakují po léta, jenom se vrací v potřebných termínech při příležitostí jiných okolností. Hru o Čapím hnízdě třeba politické divadlo vrací na svá prkna v pravidelných termínech před volbami, či zajímavá hra o více postavách jménem „Demonstrace pro…“ zase po nich.
Mluvil jsem v úvodu o změně a nyní si někteří z vás možná uvědomili, co je pro změnu naší politické dramatické scény potřeba. Absolutní nezájem diváků o současné dramatické dílo. Nic jiného politické dramatiky ke změně nedonutí.
Pokud i nadále budeme vnímat současná politická vystoupení jako absolutní top pro naši společnost, nemáme na změnu repertoáru šanci – naopak jeho kvalita se bude rychleji měnit, a to směrem dolů. Zatímco dříve jsme poslouchali hry o ukradených milionech a miliardách, nyní už nám stačí esemesky a projevy obav někoho, kdo dle své profese měl nad podobnými způsoby projevu mávnout rukou.
Ale je to pořád divadlo a v divadle jsou lidé herci a hrají role. A třebaže hrají kusy, které jsou mdlé a nezajímavé a mnohdy nelogické, divák jejich výkony dokáže povznést do nebeských výšin a přihrát jim za minimální výkon maximální popularitu.
No nic. Vykecal jsem se a jako správný divák současnosti si půjdu přečíst titulky nových zpráv a možná okomentovat statusy na sociálních sítích lidí, které vůbec neznám a vlastně se vůbec navzájem nezajímáme. Proč to udělám? Protože to současnost po mně žádá. A běda, jestli to neudělám.
