Článek
V překladu to znamená – že trestat dítě fyzicky byste neměli, ale když mu dáte pohlavek nebo vařečkou na zadek (pokud se to ještě někde dělá), tak vás zatím neodsoudí. Ale zase si dejte pozor a buďte bdělí, neboť každé apelativní, naléhavě doporučující vyjádření je předskokanem něčeho horšího. V tomto případě horšího pro rodiče.
Já jsem ještě vychováván metodou ne dlouhého vysvětlování. Pamatuju si, že mě fackovali jenom za lhaní (to dělal otec) a vařečkou jsem dostával od matky, třebaže sílu v ruce měla taky. Několik jich o mě i přerazila. Důvod trestů od matky si nepamatuju, ačkoli přiznávám, že důvodem u mě mohlo být cokoli.
Pokud tohle čte nějaký dnešní ne příliš lety zkušený rodič, to jest rodič mladý, navíc rodič idealistický, a ve své vizi moderní, pravděpodobně píše na mé rodiče žalobu. V dnešní době se přeci nesmí o něčem takovém ani mluvit – už jenom proto, aby si to děti nepředstavily a jejich vývoj neuhnul nějak stranou. Že děcka sjíždí na mobilech porno, sprosté vtipy, brutality typu Happy Tree Friends a věci daleko horší, nikoho tolik nevzrušuje. Jako by platilo heslo, jak je jedno, že dítě bude jednou krvelačná sprostá bestie, hlavně že bude mít hezké vzpomínky na dětství.
Často se setkávám s formou takzvané „Americké výchovy“. Ona nebude zase tak americká, jak se dělá, a jde pravděpodobně pouze o popisné vyjádření svobody (jako by byla pořád jen v USA), přesto ukazuje oproti dřívější výchově české značné rozdíly.
Zatímco při české výchově šlo spíše o uvědomění si viny fyzickým vjemem – to jest, že zadek či něco jiného bolí, u americké výchovy jde o uvědomění si duševní. V praxi to vypadá tak, že při české výchově dostanete za průšvih facky, při americké se na vás rodič podívá a řekne, abyste šli do pokoje a přemýšleli o sobě.
Tohle jsem si nevymyslel a viděl jsem totožnou aplikaci trestu na vlastní oči. Starší dítě nejprve svého mladšího brášku škrtilo, přičemž nereagovalo na výzvy, aby toho nechal – pak přešlo na lámání rukou, což taky nevedlo k trestu, a reakci od rodiče vyvolalo až chlapcovo přidupnutí lebky mladšího brášky k zemi.
Matka popadla starší dítě, mírně škubla jeho rukou, a usadila jej do kouta zahrady, řka, aby skutečně o svém činu přemýšlelo. Jak si slova matky vzal k srdci bych nerad rozváděl, neboť při dalším konfliktu s mladším bráškou stále na hlavu útočil.
S dítětem se to má jako se štěňátkem (děkuji za další žaloby, tentokrát na mě, stoupněte si do fronty). Když vychováváte štěně, ono kouká, co mu dovolíte. Vždycky otočí hlavu, aby vidělo vaši reakci. Když nic neuděláte, půjde dál a otočí pak hlavu z větší dálky. Pokud tohle nechcete, nenecháte ho tam jít.
Netvrdím, že je čas na dětské obojky a vodítka. Rodič by měl vědět o své zodpovědnosti vůči dítěti a vědět, kde jsou hranice.
Možná se ptáte, proč ten a ten rodič dítěti dovolí to a to, a to ve chvíli, kdy vy byste už dávno zakročili. Dnešní doba vytvořila zajímavý psychologický paradox. Zatímco dříve rodiče vychovávali děti podle roky zažitého modelu, v němž dítě formovali do obrazu svého – to je přesně ta doba, kdy ostatní lidé kolem podle chování dítěte soudili, jací jsou jejich rodiče, a rodiče podle vnímání druhých výchovu přizpůsobovali, aniž v tom bylo něco špatného nebo, dnes by řeklo, beroucího vlastní identitu. Dnes rodič vychovává, či také vlastně formuje, podle vlastní nejisté sázky do budoucna, přičemž na vnímání lidé kolem kašle. Vychovává ho hlavně tím způsobem, aby o něm dítě za několik let přemýšlelo jako o někom dobrém.
Jinak řečeno, v současné době se k němu rodič chová tak, aby za několik let dítě vnímalo své dětství jako šťastné a k rodiči cítilo za šťastné dětství vděčnost a úctu. Paradox je v tom, že jsou tímto krokem vychováváni představou, která není vůbec jistá, že někdy nastane.
Setkávám se s tím často. Rodiče ve výchově používají volnou ruku. Ne že by dítě rozmazlovali tak automaticky, oni si skutečně myslí, že když bude mít jejich potomek hezké dětství plné pohody, vychovají z něj vděčného uctivého chápajícího člověka. Opak však bude ve většině případů pravdou. Dítě mající moc (a tohle moc je, a mnoho dětí se tak učí manipulace s lidmi) – málokdy svoji moc využije na něco dobrého. Za to může doba a její vlivy na dítě. Ono je hezké věřit na krásu dětské duše, ale když vidíte, co se dětem dostane do hlavy díky mediální volnosti, není divu, že z toho zblbnou, neboť toho je moc i na dospělé. Není nic zvláštního, jak i díky této volnosti za dvacet let narostla agrese u lidí.
Ale k výchově. Je možné, že se jednoho dne probudíme a v platnost vejde zákon o trestném postihu za výchovný pohlavek. Nebylo by to nic zvláštního. Dnešní doba je o tom, že mocipáni a mocidámy se snaží dát domnělou moc těm, o nichž ví, že je mají pod palcem, a nějaký vliv na oplátku ubrat lidem a určitým segmentům společnosti, kteří ji svým smýšlením a kroky zatím drželi nad vodou.
V tom případě bych pak navrhoval i trestní sazebník pro děti. Bude se jednoho dne hodit. Rodič by si taky zasloužil nějakou formu obrany, třebaže bude hrát v rodině druhé housle, co otěže převezmou děti. Za řvaní a odmlouvání na rodiče by mohlo být něco jako podmínka. Za to, když děti své rodiče už zmlátí, by se už šlo na tvrdo.
Ale hlavně že měli hezké dětství. Na to se bude v kriminále hezky vzpomínat. Kde jsou ty časy, kdy si vězni stěžovali na opak.
Právník bude u soudu říkat:
„Můj klient měl od rodičů krásné a plně volné dětství. No nedivte se, že je zabil!“
