Článek
Teď však nemluvím o dvou turistech, s nimiž jsem měl debatu na Náměstí republiky, krátce poté, co se oni fotili na kolejích a já chtěl jet na Podbabu.
Jsem řidič, který příliš nezvoní. Ne proto, aby někoho vylekal. Nejsem řidič, co za něco či někoho přijede, počká a pak spustí zvonek jako kulomet, aby někdo dostal infarkt. Já si myslím, že ticho a v něm moment uvědomění, že za vámi stojí něco obrovského, o čem nevíte, jak se za vás dostalo, dělá své.
Turisté na Náměstí republiky nechtěli být za hloupé, a tak se oba vymlouvali, že z místa, odkud jsou, tramvaje neznají. Abych byl přesný, omluvili se poté, co turistka děsivě zařvala a turista honil poskakující mobil po rozpálených kostkách. Já říkal, že ticho a moment překvapení dělá své. A to jsem chtěl pouze s vozem zapózovat na fotku.
Jsou však mezi námi i jiní, kteří o existenci tramvají neví, nebo své znalosti o nich obratně zakrývají, a právě vinou takových někdy čekáte na svůj spoj o něco déle, než byste si sami přáli.
Mluvím tímto o některých řidičích aut, kteří svou jízdou, nebo spíš způsobem jízdy ne příliš zdokonalují přesný provoz a dělají z něj provoz pravidelný.
Na vysvětlenou: možná někteří nevíte, že lidé v MHD skutečně dělí svůj provoz na provoz „přesný“ a „pravidelný“, a to ne aby se sám provoz dělal před ostatními zajímavým. Provoz „přesný“ je provoz, v němž spoje jezdí na čas dle jízdních řádů – a provoz „pravidelný“, kde spoje mají zpoždění, ale všechny stejně, takže doprava nakonec jako pravidelná vypadá. Pro zjednodušení – provoz přesný je, když MHD přijede na čas dle jízdního řádu. Provoz pravidelný: tramvaj přijela podle vás pozdě, ale nevíte, že na zastávce měla být už před hodinou, a ta co přijede po ní, na tom bude úplně stejně.
Nechci rozebírat všechny známé nešvary některých řidičů (a já věřím, že vy mezi ně nepatříte), proto se zaměřím na nedávný zážitek z Trojské ulice, při němž nezájem řidiče automobilu o tramvajový provoz hrál takzvaně hlavní roli – a to při parkování.
Parkování považují mnozí v hlavním městě za obtížné, a to za obtížné v mnoha rovinách. Buď není místo, nebo vám zaparkovat nedovolí ostatní řidiči. My z MHD máme ještě jednu rovinu, a to že řidiči zaparkují natolik nešťastně, že kolem vozu nelze bezpečně bez poškození jak auta či tramvaje projet.
Je až s podivem, kolik řidičů aut neumí odhadnout vzdálenost svého vozu od kolejí, nebo se alespoň po zaparkování nejdou přesvědčit, jestli s vozem provozu tramvajím nepřekáží.
Pokud bych měl svá slova dokazovat v reálu, doporučuji k pozorování Korunní ulici – tam máte největší příležitost stát se špatného parkování svědky. Tím je také vysvětleno, proč se u linek 10 a 11 a 16 často mění doprava přesná na dopravu pravidelnou. Osobně jsem za v tomto místě špatně zaparkovaným vozem stál mockrát, přičemž první reakce řidiče automobilu (pokud se před odtažením dostavil) byla vždy stejná. Zeptal se – „Co jé?“
Je také plusem pro cestující a já rád o něm napíšu, že se vždy najde někdo, kdo organizuje překážejícího auta takzvané rozhoupání – to jest v několika lidech odskákání vozu mimo profil tramvaje. Doba se však mění, a i když se jedná o běžnou praxi k uvolnění provozu, já ji nyní nedoporučuji. Zatímco dříve jste se u řidičů překážejících aut setkali s určitou pokorou, dneska je situace jiná a majitelé vozu jsou schopni na vás zavolat policisty pro údajné zničení vozu právě při jeho manipulaci. Není to nic příjemného a špatně se situace řeší.
Ale zpět k mému případu na Trojské ulici. Nechci si v popisu nijak stěžovat na chování řidiče, nota bene jsem se s ním vůbec nesetkal, spíše vám chci blíže specifikovat situaci s lidmi kolem, jaká při podobné neprůjezdnosti vzniká.
Hledat řidiče zaparkovaného auta je základ, avšak řidič není tajný agent, aby začal po okolí vyšetřovat, komu auto patří, takže jako hlavní varianta se nabízí sáhnout na zvonek tramvaje a držet ho, dokud nevzbudí natolik pozornosti, že se rozezvoní i cosi v majiteli vozu. Toto však přirozeně funguje, pokud je majitel blízko. Pamatuji případ, kdy řidič přivolal elektrickým zvonkem v jedenáct noci polovinu Karlína, ale majitele nikoli, protože ten odjel tramvají kamsi do centra.
Já, jak jsem upozornil, jsem nezvonící typ, tak jsem se šel místo zvonění zeptal do hotelu a restaurace vedle tratě, jestli tam majitel zrovna neobědvá. Pozornost jsem zaujal hned, byť nebylo pravé poledne jako někde ve westernu, neboť do místnosti v záři slunečních paprsků vstoupil muž v oděvu, který nikdo z přítomných na sobě neměl, a zvýšeným hlasem řekl, že všem přeje dobrý den a dobrou chuť a že hledá majitele vozu venku.
V jiných místech na světě nebo v jiných dobách (nebo filmech) se po podobném úvodu rozpoutá přestřelka. Příchozí se skokem kryje a střílí po osazenstvu, které tasí zbraně, přičemž se při střelbě důraz klade na rozstřílení lahví, dalšího skla a zničení okolního majetku vůbec. Příchozí většinou přežije a z posledního přeživšího těsně před jeho umřením dobrým slovem dostane přiznání nebo jinou důležitou informaci. V mém případě klíčky od špatně zaparkovaného auta.
Ale tady a teď se přestřelka nekonala a nikdo o majiteli auta nic nevěděl. Já jsem poděkoval za informaci a slušně se omluvil rukojmímu, jehož jsem od příchodu pevně držel a vyhrožoval mu hlavní pistole tlačené ke spánku.
Venku se kolem tramvaje už stačil vytvořit hlouček zvědavců rozdělený názorově na dvě části. Větší byla složená z cestujících vozu a nadávala na zdržení, druhá o něco menší byla tvořena z kolemjdoucích a naopak tvrdila, že projedu.
(Pro úplnost, zavol jsem na dispečink, nahlásil SPZ, oznámil lidem stav věcí – to je normální.)
S projetím kolem vozu to není jednoduché. Bez dohledu nemáte jistotu, že ani jeden z vozů neponičíte – a navíc dohled musí být poučený natolik, aby věděl, že když projede přední část, neznamená to automaticky projetí i zadní části vozu. Vždycky se vyplatí počkat na dispečera. Na lidi bych nespoléhal. Dispečer je víc než člověk.
Začal jsem počítat, kolik lidí přišlo k předku tramvaje, pokleklo, do tváře nasadilo znalecký výraz zeměměřiče – a řeklo, že projedu. Bylo jich osm. Každému z nich jsem poděkoval a přidal dotaz, zdali mi i podepíší papír, že pokud se něco autu nebo tramvaji stane, uhradí škodu. Ani jeden nic nepodepsal a vzdálil se. Nejvíce z nich mě zaujal pán s ruským přízvukem, který mi radil pro projetí více statečnosti. Přišlo mi zvláštní, že o statečnosti mluví někdo od tramvaje, na níž se nestřílí.
Nejzajímavějším člověkem byl číslo devět. Na pohled solidní pán, který vyšel z restaurace a byl mírně ve dvě odpoledne opilý. Jak jsem to poznal? Jak se říká, táhlo to z něj na dva metry proti větru. Pán udělal to samé, co osm předešlých. Udělal dřep a oznámil mi, že projedu. Já mu řekl to své o podepsaném papíru a vyhlížel číslo deset, abych mu pogratuloval k jubilejnímu desátému umístění.
Číslo devět se však nedal lehce odbýt. Sice mi jako ostatní nic nepodepsal, ale hned se jako každý správný opilec čílil, že o něj není bližší zájem a nikdo ho neposlouchá. Přemlouval mě dál, abych jel. Rád by se totiž podíval, jestli se vejdu. Hecoval mě a já mu vysvětloval, že bez dispečera se ani nehnu. Opilec nebyl rád. Hned mi začal dělat analýzu, jak neumím jezdit, jak neumím pracovat a jak zdržuju lidi – a hlavně, že on by jel.
Zeptal jsem se ho, jak dlouhou praxi u tramvají má. Samozřejmě nejezdil ani minutu, ale přišlo mu hloupé odpovědět záporně, proto, že tři roky – já oznámil délku své, čtvrt století. Opilec se zaradoval, neboť konečně dostal do ruky eso a řekl:
„Vaše nervy podle toho vypadají!“
Vlastně nevím, jak svou myšlenku pojal. Jestli v dobrém, nebo ve zlém, ale jsem školený nereagovat na obě varianty. (Nesmím se nechat vytočit, když je na mě někdo ošklivý, a když mě naopak má někdo rád, nesmím brát úplatky.) Nechtěl jsem pánovi vyprávět historku, že byl kdysi kolega, který již nejezdí, a nejezdí proto, protože před lety byl v podobné debatě, a ta na rozdíl o téhle skončila tím, že kolega na muže skočil a několik minut z něj pomocí chodníku vyklepával duši. Kolega tenkrát směnu nedojezdil a nejezdil už ani další. Skončil na nemocenské a později v psychiatrické léčebně. Pán skončil na chirurgii. Oba skončili u soudu.
Opilec odešel zpátky do restaurace s vítězným gestem zvednutých rukou, mně přijeli dispečeři a začali měřit, jestli se vejdu. Resumé znělo, že já se vejdu, a mám dokonce celých pět centimetrů k dobru, přesto jsem požádal zbylé cestující ve voze, aby si sesedli na jednu stranu a tramvaj na té straně více klesla.
Teď si možná říkáte: „No, vidíte, vešel jste se. Vy naděláte. To udělat hned, mohlo být všechno jinak.“ Máte pravdu, mohlo, ostatně jako v jiných případech, kdy nakonec něco je tak, jak to mělo být, i když jiným se to nelíbilo, a jiným zase ano. Riskovat však nehodlám – a jsem více než přesvědčený, že kdybych psal článek o tom, jak jsem se pokusil vejít za špatně zaparkované auto a odřel oboje, tramvaj i auto, stejní lidé by mi psali – „Vidíš, blbče, měl si počkat!“
Nijak tenhle rozdíl neřeším, jezdím si podle svého a nenechám si radit, dokonce ani od vševědoucích opilců s časově omezeným doktorátem z psychologie. Někdy je lepší počkat a mít krytá záda, jelikož nikdy nevíte, komu to auto patří. Může patřit zarytému nepříteli tramvajového provozu s konexemi na vysokých místech. Ne ne, s touto vidinou žádný řidič tramvaje do boje nepůjde, a pokud ano, nesmí se pak divit.
A já se proto nedivím. Nedivím se lidem, nedivím se reakcím, nedivím se dokonce špatně parkujícím řidičům. Nedivím se, což však neznamená, že by mi něco z výše nevadilo. Vadí mi špatné parkování, vadí mi počítání lidí, co mi radí, co mám dělat, vadí mi chytří opilci. A vadí mi to všechno v tomto případě jak přesně, tak pravidelně.
