Článek
Nevím, jestli je podobné chování pouze doménou Čechů – tím nemyslím přecházení po špatné straně, ale že bychom chtěli všechno udělat dobře, ale na cestě zakopneme a zastavíme o kdejaké hov*o, a když nemůžeme dál a veřejně a nahlas litujeme, že kvůli takové velké překážce svoje ještě větší plány nesplníme.
Možná i jinde na světě jsou lidi lidmi, jimž jejich ideály kazí maličkosti, které vždycky narostou do obludných rozměrů, třebaže tak obludné ani nejsou – spíš je za obludné sami vydávají.
Zvykli jsme si za poslední desítky let, že lepší než snažit se zdolávat vrcholky vlastních překážek, je pro mnohé výhodnější jenom tak si o nich povídat, až žvanit a nadávat. A pokud ne nadávat, alespoň poučovat, a to o věcech, které pro sebe nemyslíme tolik vážně, ale do projevu dokážeme dát tolik patetického projevu, až nám ostatní uvěří, že to s nimi myslíme dobře.
Pořád se sice utěšujeme, že jsme národem šikovným (což taky jsme), ale v hlavách jsme zlenivěli přes únosnou mez a už nás nebaví vlastní šikovnost rozvíjet, a místo ní jsme se dali na politiku lidských duší, a to jen proto, že jinou politiku většině osud nedovolí a lidi se nechtějí cítit hloupě, že jim právě někdo něco nedovolí.
Jelikož rozvíjíme pouze nesprávné věci a postupy, rozvíjíme rovněž i závist. Už neřešíme, co je pravda, a co ne, ale sílu svého hlasu hodnotíme podle toho, jak moc jím komukoli ublížíme. Už není v módě se krotit a o svých slovech přemýšlet. Slušnost je považována za slabost a ohleduplnost za přežitek, takže se ani jedno už nenosí. Je lepší tvrdě zaútočit než přemýšlet, někomu ublížit než se do něj vcítit, radši nečekat na odpověď než diskutovat.
Kdysi velké ideály se smrskly do kráterů domnělých traumat, v nichž se patláme jako v bažině, přestože tenhle boj pro sebe považujeme za něco velkého, co nás má zocelit a po výhře ukázat cestu k lepší budoucnosti.
Ale něco jako cesta k lepší budoucnosti se nekoná, ne dnes a ne pro nás. Až příliš jsme v sobě nechali své nové já a myslíme si, že je dokonalé.
Není dokonalé, a slušní lidé na to doplatí. Mimo jiné tím, že budou na přechodu vrážet do těch, kteří na té straně nemají co dělat.
Když jim však lidé dodržující pravidla něco řeknou, když je upozorní, možná jim ti velcí myslitelé jednu plácnou. To v tom lepším případě. Dobře míněná upozornění mohou totiž dopadnout daleko hůř.
Takže po pravé straně.
