Článek
A nyní důvody proč ano:
Schizofrenie demonstrantů
Na prvního máje se už pravidelně pořádají demonstrace za cokoli a kohokoli. Tamti demonstrují proti tamtěm, tamti od tamtěch zase proti těm, co jsou pro tamty, no a nakonec ti, jež nejsou pro tamty, se porvou s tamtěma. Každý rok to samé.
Správný demonstrant může během svátečního dne stihnou dvě, tři demonstrace. Často se ani nekonají daleko od sebe a stačí mezi nimi přebíhat. Tím však vzniká ona zmíněná schizofrenie.
Vezměte si chudáka demonstranta, který nejprve láteří komunistům, že jsou komunisti. Jak čtyřicet let (a víc) prasili tuhle zemi, jak nás nutili milovat Sovětský svaz, až nás tím nutili ještě k mnohem horším věcem. A potom demonstrant přeběhne a tam se demonstruje pro EU, jak je dobrá, jak ji máme milovat a ctít, a jak máme chápat, že nám prospívá, i když se nám to nezdá, a třikrát sláva EU – a k tomu ještě jednou sláva NATO.
Jenže to už aby šel, poněvadž demonstrací je hodně a na té další se zase protestuje, aby nám nevládli multimilionáři a miliardáři, a vůbec všichni …áři. A není to spravedlivej svět, když chudák jenom dře a nic z toho nemá, ani byt – a třikrát hurá udřený dělnický třídě.
Chudák demonstrant ani netušil, jak od první demonstrace proti komunistům pozvolna přešel na jejich stranu a stal se bolševikem, poněvadž začal demonstrovat a žádat to, o čem už napsali Marx a Engels ve svém manifestu z roku 1848.
Život je kolotoč a my jsme v něm. Politika je jako móda a móda se dělá tak, že házíte věci do pytle nebo do velkého prádelního koše, a když je koš plný, otočíte ho a začnete brát od shora.
Jen ten svátek zrušte.
A tady je další důvod proč.
Vzpomínáte si? Najednou ne, že jo?
Když přijde tenhle svátek, lidi tak nějak začnou vzpomínat, jak ho trávili před mnoha lety. Před těmi mnoha lety. A to není dobře. Kolikrát si totiž ani nevzpomínají na to, co bylo, ale mají na paměti, co určitě nebylo.
Může za to kouzlo. A víte jaké? Óóóóbrovské.
Největší kouzlo se zmizením neudělal David Copperfield se Sochou Svobody, nýbrž Československo po roce 1989 s hromadou lidí. To takhle dáte na podium milion a více členů Komunistické strany, hodíte přes ně červené sukno – a fuk. Jsou pryč. Zmizeli. Ale kouzlo není dokonalé, dokud není celé, a celé je, pokud se ti lidé zase někde objeví. A čáry máry fuk, už jsou z nich disidenti, lidé trápení zločineckou ideologií, podnikatelé, čestní občané, vzorné matky a kolem dokola lidičky, co zrovna házeli kytičky.
U některých však fungovalo jenom takové malé kouzlo. Nezmizeli, nýbrž jen zapomněli. A třeba zapomněli právě na to, jak slavili Svátek práce kdysi. A když jim řeknete, že třeba v průvodu na Letné, to je hned oheň na střeše.
Víte, já tam byl, dvakrát. Já na to nezapomněl. Jednou s maminkou, jednou s tatínkem. Bylo mi pět a šest. S maminkou jsem dostal od krásné pionýrky mávátko. Ta pionýrka si to nepamatuje, já ano. A víte co, po letech pochopil, že jsem tam byl s rodičem sám – plus tedy celé ÚV. Nikde nikdo, kolem ani noha. Nikdo neslavil, nikdo nejásal, nemával jak o život. Nikdo.
A pokud někdo ano, tak nejásal, aby se to ÚV líbilo, ale z plných plic ječel hesla, po kterých se celý systém hroutil jako domeček z karet.
Tohle kouzlo zapomnění je pro nás moc špatné. Víte, když chcete mít budoucnost, ne že nesmíte minulost zapomenout, to ne – ale musíte s minulostí umět vyrovnat. Přiznat si ji. Nehrát s pravdou šarády. Pravda je sice otrhaná a chudá holka, ale pořád je živá.
Asi by to chtělo takovouto rovnici:
Ano, udělal jsem chybu, dělal jsem to a to, a bylo to špatně + ale poučil jsem se, nesmím se víckrát nechat zblbnout, můžu jinak = mohu na něčem stavět, do budoucna
Jenže my to máme takhle:
Já, co já, jako tam jo, jste debil, pane, to Vy jste tam byl, já vždycky proti nim + ale dejte mi pokoj, já moc dobře vím, kdo a co a vy že jo, na to bacha, no no no = Ha, prošlo mi to, můžu dělat další křivárny a můžu lhát pořád!
Můj spolužák ze základní školy stál jednoho krásného dne v ještě krásnější pionýrské uniformě u pomníčku posazeným do zdi ČKD ve Vysočanech a já ho šel rozesmívat, protože já tam stát nemohl a nemohl jsem mít tu krásnou uniformu. Rozesmát se mi ho nepovedlo. Řekl, ať jdu někam, a já šel, protože kamarád uměl judo, a já ne.
Před pár lety jsme se setkali. Na srazu. A hele, kouzlo. Nikdy nebyl v té zlé organizaci. Nikdy nestál u pomníčku a nikdy za odměnu nejel do Lidic. To se ale dějí věci.
A to šlo pouze o stání u pomníčku. Teď považte, že byli lidi, kteří měli nějakou funkci nebo chodili udávat. To se toho pak nepamatuje hodně.
A tak i z tohohle důvodu bych zrušil tenhle svátek, abychom nemuseli vzpomínat, co jako bylo, když to jako nebylo, ale nakonec mnozí vědí, že bylo.
Láska na jaře je pouze pro živočichy s krátkou dobou březosti
No jo, Mácha a Máj. Četl jsme ho dvakrát a nepochopil. Učit jsem se ho musel kousek jednou, a taky jsem to nepochopil – za to jsem nezapomněl, jak jej předříkával jiný můj spolužák:
Byl pozdní večer, první máj.
(dramatická pauza)
Večerní máj, byl lásky čas
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj
(delší, dramatičtější pauza)
A na topole podle skal
Zelený mužík zatleskal
Učitelka netleskala a my se divili, poněvadž text se neshodoval s textem v čítance, což nás vyděsilo. Zase nějaké změny. U Máchy.
Víte, ono Mácha. Já jednoho znal, jezdil v Motole. Mácha byl kanec. Tedy jako ten Mácha od Máje, ne ten z Motola, o něm toho moc nevím. Proč si to jako neříct. Mácha byl na ženský. Jako Fučík (to jsem nevěděl, my jsme se o něm učili věci, až jsem si myslel, že někdo takový ani penis nepotřebuje).
Češi mají velkou a častou vlastnost mnohé lidi (významnější) jaksi zbožšťovat. Brát jim vlastnosti lidské, a naopak dávat ty jako by lepší, vznosné. To děláme, ať nám vládne kdokoli. Jako bychom se báli mít vzory v obyčejných lidech.
Takže pusa pod rozkvetlým stromem. On tohle sice Mácha nerozjel, (ani Fučík). Strom, květ a žena je cosi až archaicky pohansky vzdáleného, daleko od našeho světa, ale díky Máchovi se na prvního máje pod stromem vídáme, třebaže hádám, že někdo jako on pod tím stromem dělal něco jiného, o čem by Prima ve Zprávách reportáž nedávala a počkala si s ní až do Krimi-zpráv.
Líbat se mají lidi každý den, a nejen jeden den v roce, případně tři, když bereme v úvahy jmelí na Vánoce a novoroční přípitek.
Já bych svátek na prvního máje jednoduše zrušil. Nedemonstrovalo by se, nevzpomínalo, nehledali se stromy. A klidně bych slavil až svátek druhýho. Lidi by si prvního stejně vzali volno, aby se vzpamatovali z ohně a alkoholu, a druhého už snad střízliví odpočívali doma s rodinami.
A nemít svátek hned za sedm dní, ale za šest, se taky někdy může hodit. Člověk není pak několikrát za život naštvaný, že to vyšlo dvakrát na víkend. (Letos to ale vyšlo hezky.)
Ačkoli, to by se pak klidně pro sichr mohlo slavit až třetího.
Byl pozdní večer
Třetí máj
Večerní máj, ničeho čas
Ke klidu zval klidný hlas
V prázdnotě jenom stál
A na topole podle skal
Zelený mužík zatleskal
